3. Křesťanská filosofie v antice

sipka A. Prameny a literatura

Prameny



Literatura

sipka B. Filosofie a křesťanství

Náboženství a filosofie

Náboženství vychází z určitých tvrzení, která postulují existenci nějakého základu a smyslu vší skutečnosti a zároveň určují lidskou úlohu ve světě. Přitom pro náboženství je charakteristické, že tato tvrzení jsou dána (v minulosti) a představují nezpochybnitelné pravdy.

Náboženství v obecné rovině usiluje o podobný cíl jako filosofie (a věda vůbec) - podat výklad skutečnosti. Jedná se tedy o konkurenty, a už z tohoto důvodu mezi nimi musí dojít ke střetu, pokud oba výklady existují zároveň. Zvláště ze strany náboženství přibývá ještě další důvod - mívá tendenci ovlivňovat a sobě podřizovat jednání všech lidí. Pokud taková alternativa nastane (jako v případě křesťanství díky spojení se státní mocí), nemůže náboženství dovolit, aby byl podáván jiný výklad skutečnosti, který by jeho politicko-společenské snahy ohrožoval.

Proto bude náboženství filosofii potlačovat (odmítáním jejích tvrzení, postihováním jejích představitelů), nebo naopak bude usilovat o její podřazení vlastnímu výkladovému rámci.
Na druhou stranu filosofie často kritizuje nedostatečné podložení základních náboženských tvrzení a dogmatické postulování lidské úlohy.

Antická filosofie a náboženství

Jestliže předsókratovští myslitelé Anaximandros, Anaxagorás či atomisté ve svých výkladech vůbec nevyužívali nějaké nadpřirozené a božské síly, od klasického období se situace - s výjimkou epikúreismu - mění. Sókratés, Platón, Aristotelés, stoikové, novoplatónikové (viz zvláště syrskou školu) byli přesvědčeni o tom, že nějaká rozumná a nadlidská síla zásadním způsobem určuje či kontroluje dění v přírodě nebo ve společnosti.

Jednalo se ovšem o více (Sókratés, Aristotelés) či méně (syrští novoplatónikové) filosofické pojetí božských sil, které bylo odlišné od představ mýtologických a představ běžných Řeků či Římanů. Obecně řečeno božská síla ve filosofii představovala morální dokonalost a byla původcem či garantem účelného, a tedy dobrého a žádoucího uspořádání smyslově vnímatelného světa (jež bylo téměř všude pozorováno).

Naopak bohové filosofů často postrádali osobní a charakterové rysy, jež bývají bohům připisovány náboženským výkladem skutečnosti.

Mezi antickou filosofií a (řeckým) náboženstvím tedy po dlouhá staletí existovala tato spojnice a současně i uvedený rozdíl. Zásadní podnět pro další rozvoj vztahu filosofie a náboženství pak přineslo šířící se křesťanství.

Křesťanství a filosofie

Konfrontace a vzájemné ovlivňování řecké filosofické tradice a křesťanství započaly asi ve 2. st. n. l., trvaly po celý středověk a v podstatě trvají dodnes.

Byly vyvolány tím, že šířící se křesťanství, které vzniklo jako náboženství prostých, a tedy méně vzdělaných lidí, posléze dospělo i ke vzdělaným vrstvám lidí, opírajícím se o filosofický výklad skutečnosti. Jelikož křesťanství je vlastní univerzalistická tendence, nemohlo filosofii a její příznivce jednoduše odmítnout. Zároveň však nebyla možná ani úplná recepce řecké filosofie, jež byla velmi racionalistická a kritická. (Ostatně vzpomeňme střety filosofie a náboženství už v klasické době - Anaxagorás, Prótagorás, Sókratés.)

Pozdně antická a středověká filosofie je proto silně ovlivněna snahou křesťanských myslitelů o její absorpci a přizpůsobení křesťanským dogmatům (jež sama byla v konfrontaci s filosofickou kritiku formulována). Výsledek tohoto úsilí - středověkou filosofii - lze proto brát a snad i vymezit jako propojení filosofie a křesťanství, rozumu a víry.

Postup výkladu

Všichni dále uvedení myslitelé bývají řazeni do křesťanské "patristiky".

sipka C. Patristika - počátky

Termín "patristika" je odvozen od latinského slova patres = "otcové". Myslí se církevní otcové, tj. významní myslitelé z nejranější fáze křesťanství ˇ(do 5. st.), jejichž díla a myšlenky se posléze staly významnou autoritou pro další křesťanské myšlení. Váha jejich děl se blížila autoritě samotného Písma.

Cílem prvotního křesťanského myšlení bylo reflektovat a vymezit myšlenkový obsah křesťanství a určit jeho vztah vůči tradiční filosofii. To bylo podmínkou, aby křesťanství vůbec získalo pozornost vzdělaných vrstev a mohlo se šířit i mezi jejich příslušníky.

Od počátku se objevovaly jak názory, že filosofie je pro křesťana v podstatě zbytečná (např. Tertulliánus), tak i snahy obhájit filosofickou rovinu křesťanství a přinejmenším vybrané motivy antické filosofie - především platónské - do křesťanství zapojit (Kléméns, později Augustinus).

K nejcharakterističtějším (filosofickým) tématům patristiky patří:

Na základě historických okolností šíření křesťanství lze v období patristiky rozlišit dvě fáze:

sipka a. Gnósticismus, manicheismus

Protože dále uvedení myslitelé se kriticky vyrovnávali s dalšími proudy nábožensko-filosofického duchovního života 2. a 3. st., musíme si stručně seznámit s těmito proudy samotnými, konkrétně s gnósticismem (reakce u Tertulliána a Klémenta) a manicheismem (ovlivnil Augustina).

Gnósticismus (gnóse)

Název
Název tohoto způsobu uvažování, pod nějž spadá mnoho různorodých autorů a textů především z 1. - 3. st., etymologicky vychází od slova γνῶσις = "vědění", "vhled". V naší souvislosti znamená poznání pravé přirozenosti člověka, jež je nám běžně skryta, a následné odpovídající vedení života.

Dva světy
Podstatou gnósticismu je přesvědčení o existenci vyššího, pravdivého, neměnného světa inteligibilních jsoucen či bytostí. Avšak na rozdíl od starší řecké filosofie, která také hledala pravou skutečnost za jevy, ale která se snažila najít spojení mezi pravým jsoucnem a světem vznikání, gnósticismus zdůrazňuje rozdíly a negativitu našeho světa.
Důsledky, které z této skutečnosti vyplývají pro lidský život, ovlivnily křesťanství i platónskou filosofii.

Náš svět jako omyl
Spojovatelem různých verzí gnóse je přesvědčení, že náš materiální svět vznikl pouze kvůli omylu či nedokonalosti jedné z úrovní inteligibilního světa, jež představují emanace nejvyššího Jedna mimo bytí. Proto tomuto světu nemůže náležet pozitivní ocenění, a ten, komu je to vše známo, tedy gnóstik, bude usilovat o návrat do skutečného světa. Protože však ke zmíněné prvotní chybě došlo zřejmě na základě nutnosti, objevuje se zde myšlenka dualismu dvou protivných úrovní skutečnosti, zjednodušeně božského a pozemského, inteligibilního a materiálního, dobrého a zlého.

Gnósticismus a novoplatónismus
Přestože přesvědčení o existenci vyššího inteligibilního světa a Jedna jako nejvyššího principu sbližuje gnósi s novoplatónismem, pro novoplatóniky převažovaly mezi oběma výklady rozdíly. Proto Plótínos napsal spis Proti gnóstikům (Enneady II 9) a k polemice nabádal i své žáky. Z jakého důvodu? Pro novoplatóniky je totiž nemyslitelné považovat tento svět za zlý a jeho tvůrce za nedokonalého. Už Platón v Tímaiovi přece tvrdil, že tento svět byl uspořádán dokonalým tvůrcem tak, aby byl co nejlepší. Tvůrce je tedy zdrojem pouze dobra.

Gnósticismus a křesťanství
Gnóstiky oslovilo základní křesťanské dogma, podle kterého Bůh poslal svého syna (filosoficky Logos), aby svým utrpením smyl hřích, tedy určité provinění.
Tento akt vycházející od nejvyššího a nejvýše dobrého principu zároveň zaručuje, že po návratu duší k Bohu se už nebude opakovat onen prvotní omyl mající za následek vznik zla (tohoto světa).

Význam této myšlenky pro gnóstiky byl značný, což je doloženo v tom, že většina dnes známých gnóstických spisů vykazuje křesťanské vlivy. Nejvýznamnějšími křesťanskými gnóstiky byli Basileidés, Markión, Valentínos.
Přesto však křesťanská ortodoxie gnósticismus odmítla z několika důvodů:

Manicheismus

Jedná se vlastně o verzi gnósticismu, která pochází od perského náboženského myslitele Máního ze 3. st. Protože Mání měl v úmyslu vytvořit univerzální náboženství, zakomponoval do něj prvky judaismu, křesťanství, perského zoroastrismu, buddhismu.

sipka b. Tertulliánus (kolem 160 - po 220)

Všechno o Tertulliánovi - o jeho životě, jeho myšlení, rukopisech a předpokládané chronologii jeho děl atd. včetně textů - v originále i v překladech do několika jazyků (! - ovšem čeština je mezi nimi pouze ve dvou případech, a to u nefilosofických textů Apologeticum a De spectaculis - pouze úryvek) - najdete na stránkách

"The Tertullian Project"
(http://www.tertullian.org/).

Pocházel z Kartága z pohanské rodiny. Jeho výchova obsahovala rétoriku a práva spolu s jistou mírou filosofie. Do své konverze ke křesťanství r. 193 působil jako právník v Římě. Pak se vrátil do Afriky a propagoval svou novou víru. Jeho vliv na dějiny západního myšlení je výsledkem jeho brilantní rétoriky. Jeho spisy jsou prudké, kousavé a paradoxní, plné úderných aforismů.

Křesťanství a filosofie

Jako příklad Tertulliánovy bojovnosti a polemického naladění jsou často uváděny následující citáty, v nichž ostře hájil křesťanství proti útokům a posměškům ze strany logického myšlení (filosofie):

Protože tato prohlášení zdá se vyjadřují odmítání rozumu a filosofie a naopak absolutizování víry, bývá Tertulliánova pozice shrnována jeho údajným výrokem - "credo quia absurdum". Ovšem tato slova u Tertulliána samotného nenajdeme, navíc kontext uvedených citátů ukazuje na to, že Tertulliánus byl spolu s ostatními křesťany té doby přesvědčen o tom, že Bůh uspořádal svět podle svého rozumu, svého Logu. Pak ale snaha pochopit svět předpokládá jeho rozumový výklad. A proto i filosofie může postihnout stopy pravdy (a dojít někdy ke stejným závěrům jako křesťané) - ovšem pokud racionální základ stvořeného světa nepostihne, vede k herezi.

Tertulliánus také uznává některé filosofy - Senecu a zvláště Sókrata, jehož považuje za předchůdce křesťanských mučedníků, protože stejně jako oni trpěl za pravdu.

(Více viz http://www.tertullian.org/articles/sider_credo.htm nebo úvod Petra Kitzlera v knize: Tertullianus. O hrách. Oikoymenh, Praha 2004.)

Celková orientace Tertulliánovy filosofie

Byl ostře zaměřen proti transcendentalismu raných křesťanských apologetů a platóniků (jen pro zajímavost několik jmen - Justinus Mučedník, Ireneus) a gnóstiků (Markión, Hermogenés, Valentínos). Tertulliánus totiž byl radikálním oponentem hlavního směru raného křesťanského myšlení, který se inspiroval platónskou filosofií.

Na rozdíl od tohoto proudu Tertulliánus vychází ze stoicismu. Jeho hlavní filosofické dílo - De anima (O duši) je pokusem vyvrátit platónskou koncepci přirozeně nesmrtelné duše. Duše je ve shodě se stoiky tělesná, je produktem "duševního semene" přeneseného při početí. Případné okračování její existence závisí výlučně na spasení prostřednictvím Krista, není dáno v její přirozenosti.

Tím Tertulliánus sbližuje křesťanství s oponenty preexistence a stěhování duší. Zatímco však odmítnutí preexistence a převtělování duše bude i nadále patřit k církevní ortodoxii, myšlenka materiální povahy duše (a vůbec Tertulliánův důsledný materialismus - viz dále) je pro pozdějšího křesťana zcela nepřijatelná.

Materialistické pojetí Boha

Jeho theologický materialismus tvrdí, že všechno, co existuje, je tělesné (De carne Christi 11) a že Bůh je tělesný, i když má "duchovní" tělo (Adversus Praxean 7). Toto spojení ducha a těla v Bohu naznačuje jeho jedinečnost, neboť jedině Bůh je dokonalé tělesné bytí, nevytvořené žádným jiným. Je jsoucnem odlišným od všech ostatních hmotných těles, která jsou jeho výtvorem. Jeho existence je zjevná skrze ně (De resurrectione 2-3). Bůh je chápán jako vnější povrch světa, takže je doslovně větší než všechny ostatní věci (Adversus Praxean 16). Odmítá tedy stoické ztotožnění Boha se světem.
Názor, že Bůh je těleso, je mezi církevními otci ojedinělý.

V raném spise o gnósticismu - Adversus Hermogenem - napadá obecnou antickou teorii, podle níž látka je věčná a Bůh jako demiurg vytváří řád z neuspořádané materie. Jeho Bůh jako hmotný duch je zcela svobodný, a tedy nemůže být omezován ani nezávisle na něm existující látkou, nýbrž tvoří z ničeho svou svobodnou vůli.

Trojjediný Bůh

Přispěl k latinské křesťanské definici Boha jako "trojice" - je prvním latinským autorem, který použil termín trinitas v tomto technickém smyslu. Vžila se jeho formulace una substantia, tres personae. Znamenala původní jednotu materiálního Boha, z nějž jakoby "pučí" Logos a Duch v časovém procesu. Logos existoval před aktem vzniku v Otcově mysli jako rozum, ale následně vystupuje jako odlišná osoba při vzniku kosmu. Níkajská ortodoxie později odmítla tyto materialistické a časové implikace, ale jeho terminologie byla ortodoxií přejata.

sipka c. Kléméns Alexandrijský (asi 150 - asi 215)

Kléméns se snažil spojit křesťanství s řeckou filosofií a rehabilitovat ji v očích křesťanů. Je zakladatelem alexandrijské platónsko-křesťanské myšlenkové linie.

Filosofie a křesťanská věrouka

Klémentovým cílem je bránit vzdělané křesťany, kteří se nevzdávají filosofie, přestože se hlásí ke křesťanství. Takové spojení se zdá problematické z obou dílčích hledisek:

Kléméns však nachází kompromisní cestu. I ve filosofii obsažena pravda, byť možná v trochu zastřené podobě. Příkladem jsou třeba platónské myšlenky o boží transcendenci, o připodobňování Bohu jakožto úkolu lidské duše a vůbec o významu lidského přesvědčení o boží existenci jsou totiž podle něj nerozlišitelné od myšlenek křesťanských.

Ale "pravdivé", tj. s křesťanstvím se shodující myšlenky obsahuje i stoická filosofie, konkrétně její pojetí emocí a zásadní význam připisovaný ctnostnému životu. Sám Kléméns používá stoickou terminologii při popisu konfliktu mezi rozumem a emocemi, vášněmi:
"Žít podle přírody" znamená poslouchat Stvořitele-λόγος, Důvod všech věcí, který je podle Klémenta Kristem a který je s to tlumit vášně - a při nejvyšším stupni asketické kontemplace je zcela potlačit. Tato stoická bezvášnivost (ἀπάθεια) je totožná s Platónovým "připodobňováním bohu a s také dokonalostí, o níž mluvil Ježíš v Kázání na Hoře.

Kléméns také navázal na starší myšlenku (např. Filóna Alexandrijského), že filosofie připravuje mysl pro teologii, podobně jako svobodná umění ji připravují pro filosofii.

Jak dospívá pohanská filosofie k pravdě?

Klémentova odpověď je následující: všichni lidé, stvoření k Božímu obrazu, mají "společnou mysl", "přirozenou představu" podle stoiků, a díky tomu obecnou intuici pro Boha a pro ctnost a spravedlnost. Schopnost filosofů reflektovat pravdu proto může být připsána cvičení této přirozené vlohy. Kromě toho některé osoby mohly mít zvláštní inspiraci, která je svou podstatou křesťanská.

K otázce se vyjadřovali už starší myslitelé.

Jaký význam pro křesťana má víra?

Lze se ptát: Jestliže už filosofické poznání přináší přinejmenším částečné poznání pravdy, jaká role náleží víře?
Pro křesťana je víra nezbytnou podmínkou pokroku v poznání a lásce k Bohu, a to skrze meditaci o vnitřním, symbolickém, významu Písma. Tím může být duše postupně osvobozena od rozptylování vášněmi, což jí umožní vystoupit k mystické vizi Boha.

Víra je tedy nejen důležitá, ale dokonce důležitější a významnější než filosofie. V ideálním případě však budou filosofie a víra dva součinitelé, kteří povedou člověka k Bohu.

sipka d. Órigenés (185-254)

Informace o Órigenově životě, zdrojích, tématech, nových problémech a významu jeho myšlení najdete v IEP

http://www.iep.utm.edu/o/origen.htm

Život a dílo

 

 

Platón v rámci křesťanství

Platón je pro Órigena po Písmu největší autoritou. To, v čem měl Platón pravdu, mu totiž zjevil Bůh a i podle Órigena se Platón snad učil u Židů a četl spisy proroků. To ovšem neznamená, že by Platón byl zárukou pravdy. Órigenés nesouhlasil s těmito myšlenkami (vesměs z Tímaia a Zákonů:

Platón překračující rámec křesťanství

Příliš silný platónský vliv se u Órigena projevil především v jeho pojetí duše:
Duše je věčná (avšak byla stvořena Bohem jako rozumová netělesná bytost) a na základě své svobodné vůle se odklání od Boha a "padá" => z padlých duší se stávají andělé, lidé, ďáblové. Je tedy zřejmé, že lidské duše existují už před zrozením v těle. Vtělené duše se pak mají napravovat a všechny mají šanci získat Boží milost a spásu (včetně ďábla samotného).

Pomocí této myšlenky o preexistenci duší se Órigenés snažil ospravedlnit Boha z výtky, že je počátkem zla v jím stvořeném světě. Zároveň se však přiblížil zcela ne-křesťanské myšlence reinkarnace, převtělování, již dokonce byl ochoten přijmout, nebude-li v důsledku spojena s fatalismem. Tento bod jeho filosofie byl později odsouzen.

Křesťanství nad filosofii

Vrcholem křesťanského života však je poznání Boha a spása. K tomu nelze dospět pouze rozumem a přirozenou zbožností a mravností. Spásy člověk nedosáhne vlastními schopnostmi, nýbrž jen Boží pomocí a milostí. Filosofie samotná tedy zdaleka nestačí.

Pro zajímavost a kvůli srovnání s Tertulliánem ještě doplňme, že Órigenés jako první z křesťanských myslitelů zdůvodňoval nemateriálnost Boha, která vyplývá z jeho dokonalosti a věčnosti. Poprvé mu také připsal nekonečnost. Zachoval i biblickou představu o osobním bohu, kterému je vlastní dobro a láska.

sipka D. Augustinus Aurelius (354-430)

Augustinus Aurelius, pro křesťany svatý Augustin, patří k nejvýznamnějším křesťanským myslitelům v dějinách. Žádný středověký myslitel až do Tomáše Akvinského neměl takový vliv na následující myšlenkový život a nikdo se netěšil takové autoritě jako právě Augustinus.
Vliv i autorita se zakládaly na šíři jeho díla (podle vlastních slov sepsal 93 spisů) a komplexnosti jeho úvah. Zároveň však jeho myšlenky těžily ze spojení s církevní ortodoxií, o niž se sám zasloužil např. ve sporu s irským mnichem Pelagiem o významu dědičného hříchu (viz oddíl D. f.) nebo v polemice s manicheismem, jež se promítla do jeho pojeti Boha (D. a.) a zla (D. c.).

Augustinovy postoje a pojetí (nábožensko-)filosofických témat závisely na jeho osobním intelektuálním a náboženském vývoji, který zase vycházel z jeho životních osudů. Proto se nejprve musíme seznámit se zásadními událostmi z jeho života. Přitom naznačíme, jak se tyto životní zvraty odrazily v jeho myšlení.

Informace, texty, komentáře, studie k Augustinovi včetně mnoha obrazů hipponského biskupa najdete na stránce

"Augustine of Hippo"
(http://www9.georgetown.edu/faculty/jod/augustine/).

Viz též přehled základních témat ve Stanford Encyclopedia of Philosophy

http://www.seop.leeds.ac.uk/entries/augustine/

a jiný přehled z hlediska myšlenkových vlivů, jež na něj působily a s nimiž se vyrovnával, na IEP (i s pěkným obrázkem)

http://www.iep.utm.edu/a/augustin.htm

 

Augustinovy životní a myslitelské osudy

V následujících oddílech bude podán výklad vybraných problémů, jež mají demonstrovat Augustinovu návaznost na řeckou filosofii nebo naopak jeho originalitu a zároveň představit nejvýznamnější témata jeho myšlení.

sipka a. Pojetí Boha


Bůh a lidský vztah k Bohu představují ústřední a všudypřítomné téma Augustinových úvah. Jeho pojetí Boha se přitom zásadním způsobem liší do bohů řeckých filosofů i - obecněji vzato - od nejvyšších principů postulovanými pohanskou filosofií vůbec.

Absolutní Bůh

Nepoznatelný Bůh

Jelikož je Bůh podle Augustina transcendentní, je také nepřístupný lidskému poznání. Naše slova jej nemohou adekvátně vyjádřit, stvořený svět k Bohu odkazuje, ale nelze v něm Boha najít v jeho vlastní přirozenosti.
Lidská duše se však přesto k Bohu neustále obrací a je s ním ve vztahu (dokladem může být Augustinovo vlastní vyjadřování ve Vyznáních), proto z tohoto hlediska není Bůh natolik "mimo bytí" jako novoplatónské Jedno.

Bůh jako osoba

Boha považuje Augustinus za osobu, zatímco pro novoplatónismus bylo absolutno neosobní jednotou. Bůh stvořil konečný svět i člověka ze své dobrovolné náklonnosti, tedy ze své vůle. (Srov. s příčinou novoplatónské emanace.) Tento Bůh se liší také od slepého Osudu antické filosofie.

Bůh a svět

Augustinus interpretuje začátek Bible (Genesis 1: 1) tak, že Bůh stvořil nebe a zemi z ničeho a stvořil i nezformovanou látku (na rozdíl od Platónova Tímaia), již pak zformoval. Ve Vyznáních XI.5.7 výslovně argumentuje proti možnosti, že by před věcmi existovalo něco, co by nebylo stvořeno Bohem. Všechno, co existuje, existuje jen v závislosti na existenci Boha. Viděno ze strany stvořeného - protože (P1) všechno proměnlivé má začátek a (P2) nebe a země jistě jsou proměnlivé, (Z) stvořil je Bůh.

Bůh svět nejenom stvořil z ničeho, ale také jej udržuje a podporuje, aby nezanikl v nicotě. Pokud by božská síla přestala vládnout tvorům - jejich esence by pominuly a celá přiroda by zanikla. Když stavitel vystaví dům a odejde, jeho dílo zůstává přesto, že on zde už není. Ale univerzum zanikne v okamžiku, jestliže Bůh stáhne svou řídící ruku (De genesi ad litteram IV.12.22) = koncepce nepřetržitého tvoření. To se vztahuje i na člověka, který proto ke své spáse nutně potřebuje Boží milost a předurčení.

sipka b. Bůh a ideje

(Novo)platónská filosofie zaujala Augustina především svým ústředním motivem - přesvědčením o existenci odloučených nemateriálních vzorů smyslových věcí, idejí. Rozlišení vyššího světa duchovního a jeho odrazu, světa smyslově vnímatelného se u Augustina stejně jako už u Platóna projevilo jak v rovině ontologické či kosmologické, tak v rovině epistemologické či psychologické:

Bůh - ideje - svět

Ideje - pravda - duše

sipka c. Bůh a zlo

Monistické systémy, v nichž je nejvyšší princip také nejvyšším dobrem, vzniká problém s vysvětlením zla. Jestliže vše pochází od nejvyššího a absolutního dobra, jak vůbec může vzniknout a existovat zlo?
S tímto problémem se musel vyrovnat i Augustinus, když opustil dualistický manicheismus, který zlo může jednoduše připsat jednomu z principů. I v tomto případě se Augustinus inspiroval u novoplatónismu, jenž je také monistickým systémem.

Zlo v metafyzickém kontextu

Novoplatónismus uznával jen jeden princip - Jedno, které je dobrem - a zlo nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra. Co bylo v procesu emanace vzdálenější od Jedna, to bylo méně dobré. Avšak i v hmotném světě se dobro vyskytuje, i když v nepatrné míře, neboť i tento svět existuje díky emanací z Jedna. Zlo tedy je jen nízkým stupněm dobra.

Závěr:
Podobně jako ticho je absencí hluku, tma absencí světla, je i zlo absencí, nedostatkem dobra a ne samostatným principem.

Zlo v morálním kontextu

Zlé jednání má počátek v chybě lidské vůle, která mylně považuje menší dobro za větší. Zodpovědný za zlo - ať už je to cokoli - je tedy člověk, nikoli Bůh.

sipka d. Predestinace a svobodná vůle


Problému svobodné vůle u Augustina (a srovnání s Origenovým pojetím vůle) se věnuje text
Karfíková, L. "Přirozenost završená vůlí: Augustin a Origenes."
In Chvátal, L. - Hušek, V. (eds.). "Přirozenost" ve filosofii minulosti a současnosti. Brno: CDK 2008. S. 91-108.


Bůh tedy není příčinou žádného zla, nýbrž zlé nebo spíše nedokonalé činy pocházejí od člověka. Má-li být takto člověk takto hnán k zodpovědnosti, musí Augustinus předpokládat, že chyb se dopouští ze své - tedy svobodné - vůle.

Vzhledem k absolutnosti Boha a jeho neustálému působení a zvláště v souvislosti s Augustinovým přesvědčením o božské prozřetelnosti a jejím předvídání a ještě více v souvislosti s myšlenkou predestinace ("předurčení") se však naléhavě vnucuje otázka: Je člověk skutečně obdařen svobodnou vůlí? Augustinus rozhodně obhajuje kladnou odpověď, ovšem jeho důkazy nejsou zcela přesvědčivé.

Předvídání a svobodná vůle

V souvislosti s předvídáním a svobodnou vůli Augustinus polemizuje (ve spise O Boží obci) s Ciceronem, který tvrdí:

  1. jestliže Bůh předvídá všechny události, pak všechny události se dějí podle pevného, příčinného řádu,
  2. dále jestliže všechno se děje podle pevného příčinného řádu, pak nic nezávisí na nás a svobodná vůle je vyloučena.
  3. Jestliže dodáme, že Bůh skutečně předvídá všechny události, což Augustinus tvrdí, můžeme dojít k závěru, že
  4. nic nezávisí na nás a není žádná svobodná vůle.

Augustinus tento závěr odmítá následujícími důvody: Do řádu příčin patří i naše vůle samotné (O Boží obci V.9) a je nutné, že když chceme, chceme svou svobodnou vůlí (V.10). Kromě toho Bůh předvídá i ty věci, které my chceme udělat ze své svobodné vůle. Proto premisa (2) je nepravdivá a Boží předvídání je spíše potvrzením svobodné vůle než jejím ohrožením.

Předvídání lze chápat dvojím způsobem:

  1. Bůh zapříčiňuje všechno, co předvídá, včetně svobodné volby člověka.
  2. Člověk nehřeší proto, že Bůh předvídal, že zhřeší (O Boží obci V.10). Tj. předvídání volby není její příčinou.

Pokud nebude možné obě tvrzení smířit, dal by Augustinu jednoznačně přednost tvrzení (B), které ve svých spisech opakovaně zdůrazňuje. Faktem božského předvídání všech událostí tedy svobodná vůle není ohrožena.

Predestinace a svobodná vůle

Větší problém však vzniká v souvislosti s Augustinovým pojetím milosti a predestinace. Ve svých dílech zastává následující čtyři tvrzení:

  1. Lidská vůle je zkažena kvůli Adamovu dědičnému hříchu.
    (Augustinus zdůrazňoval zásadní vliv dědičného hříchu, a tím i význam Kristova příchodu, smrti a zmrtvýchvstání pro možnost lidské spásy a následně i boží milosti pro dosažení spásy - hájil pozici sola gratia. V této otázce polemizoval s irským mnichem Pelagiem a jeho stoupenci. Ti stručně řečeno tvrdili, že člověk má i nadále neporušené schopnosti k tomu, aby si sám zasloužil spásu, a že význam Kristova příchodu spočívá v tom, že ukazuje člověku příklad správného a spásyhodného života.
    Augustinus dosáhl toho, že pelagianismus byl prohlášen za herezi.)
  2. Lidská vůle dokáže jednat spravedlivě pouze s pomocí milosti boží, tedy nikoli sama od sebe.
  3. Pokud naše vůle není svobodná, nemůžeme být oprávněně trestáni za volbu špatných činů.
  4. Bůh předvídal, kdo z lidí bude volit spravedlivé jednání a stane se svatým, a také je k tomu predestinoval nebo předem ustanovil, aby tak činili.

Predestinace je tedy něco víc než předvídání (jak naznačuje bod 4.) a vzhledem k ní je mnohem obtížnější svobodu lidské vůle obhájit. Augustinus sám však věnoval více úsilí obhajobě svobodné vůle ve vztahu k předvídání než ve vztahu k predestinaci.

sipka e. Vztah víry a rozumu

Bylo nevyhnutné, aby se i Augustinus věnoval otázce, jež byla pro období patristiky velmi naléhavá a zásadní - otázce poměru víry k rozumu a filosofii. Jak jsme už viděli v oddíle D., pro Augustina - zvláště v mladém věku - bylo křesťanství pravou filosofií. Dokonce připouštěl, že Boha lze úplně poznat čistě filosofickými prostředky. Ovšem také jsme zmínili, že s postupem věku se jeho důvěra v rozumové schopnosti snižovala a převahu získávala autorita Písma.

Zaujaly jej především spisy "platóniků" (tj. v naší terminologii "novoplatóniků"), v nichž mu chybělo ve srovnání s křesťanským poselstvím jediné - jméno Ježíše Krista a jeho role v procesu hledání lidského cíle.

Zároveň však - a více v pozdějším věku - trval na tom, že filosofie samotná nemá ke křesťanským pravdám co dodat. Platónik (ať je sebevětším filosofem) tedy ví pouze část toho, co ví každý (i ten nejprostší a nejméně vzdělaný) křesťan. Samotná víra dostačuje ke spáse, samotná (řecká) filosofie nikoli. Filosofie ovšem může být člověku užitečná, pokud správně plní svůj účel, jinak se naopak stává pro křesťana nebezpečím.

Aby filosofie splnila svůj účel, je třeba vyjít od víry.

Rozum tedy jen osvětluje to, čemu věříme. Jeho úkolem není nezávislé potvrzení obsahu víry (jako tomu bude u Anselma), natož jeho kritické posouzení. Proto lze shrnout, že Augustinus filosofii a rozum nezavrhuje a neodmítá, naopak je vřazuje do života křesťana, ovšem také je jednoznačně podřizuje víře.
Rozum je méně významný než víra.

sipka f. Pojetí času

Problematice proměny, dění se filosofie věnovala od svých počátků. Nejpozději u Platóna a Aristotela si výslovně položila otázku po nejobecnější charakteristice veškerého pohybu a dění - po časové následnosti a po čase samotném.

Pro Augustina bylo inspirací a také předmětem polemiky především Aristotelovo pojetí času. Při vlastní odpovědi na otázku po podstatě času předkládá dva úhly pohledy, jež mohou být označeny jako "kosmologický" a "psychologický".
Kromě toho vnáší do problematiky další termín, úzce spjatý s křesťanskou představou Boha, totiž termín "věčnost".

Kosmologické pojetí času

Augustinus odmítá aristotelské spojování času s pohybem těles (především nebeských těles), neboť i ta byla stvořena Bohem a jsou jím ovládána (Bůh zastavil slunce, aby Jozue vyhrál bitvu). Čas je mírou pohybu a změn, které jsou vlastní všem "stvořeným" věcem. Proto čas neexistoval před stvořením světa, ale Bůh jej vytvořil zároveň s věcmi jako míru jejich změny.

Psychologické pojetí času

K tomu se Augustinus dostává při úvaze vztahu minulého, přítomného a budoucího. Dochází k závěru, že skutečně existuje pouze přítomné, zatímco minulé závisí na přítomném skrze lidskou paměť a budoucí existuje jen v naději.
Augustinus tedy analyzuje momenty času z hlediska jejich lidského prožívání a výsledkem je tvrzení, že měřítkem času je lidský duch.

Čas a věčnost

Proti lidskému prožitku času a jeho plynutí stojí boží věčnost. Pro Boha neexistuje žádné "předtím" ani "potom", neboť ve světě jeho myšlenek-idejí je vše najednou a provždy. V tomto světě všechno existuje jako ustavičné "nyní". Tato statická věčnost patří k božské podstatě (a např. umožňuje vysvětlit božské předvídání při zachování svobody lidské vůle).



Speciální prezentaci k Augustinovu pojetí času najdete na stránkách ontologie
http://www.phil.muni.cz/fil/ontologie/dejiny/06augustinus.ppt.


Souvislý výklad téhož problému si pak můžete přečíst v publikaci
Krob, J. Z dějin ontologie. Brno 2001. S. 14-18.

sipka g. Nový pohled na dějiny

Křesťanský rámec přivedl Augustina k principiálně novému pohledu na existenci a osudy lidské společnosti, tedy na její dějiny. Připomeňme, že pro antické myslitele byl celý kosmos věčný či procházel cyklickým dějem a totéž v jejich očích platilo i pro dějiny lidstva. V čem Augustinův nový pohled spočívá?

Představuje jej ve spise O obci Boží, kde rozlišuje dvě obce:

První z nich tvoří lidé, kteří jsou předurčeni k věčnému trestu, druhou lidé předurčení ke spáse. Pozemská se vyznačuje sobeckou sebeláskou, která pohrdá Bohem, Boží obec láskou k Bohu pohrdající sebou samým.

Obě obce jsou v dějinách zcela propleteny a jejich členy nemůže člověk rozeznat (hříšníkům se často daří, naopak světci jsou vystaveni utrpení). Obce budou rozlišeny teprve při posledním soudu. Obec Boží není totožná s církví nebo s křesťany, obec pozemská není totožná se státním útvarem. Dějiny světského státu proto nejsou zásadní pro dějiny spásy.

S pomocí tohoto rozlišení Augustinus vysvětluje významnou historickou událost - dobytí Říma Vizigóty r. 410. Chce totiž ukázat, že vinu za pád Říma nenese křesťanství a že pádem Říma není křesťanství ohroženo. Mnozí křesťané totiž považovali římské císařství za součást božího dějinného působení - pád říše v jejich očích znamenal konec křesťanských dějin.
(R. 380 totiž císař Theodosius vlastně prohlásil křesťanství za státní náboženství a na počátku 90. let 4. stol. rozhodně zasáhl proti přežívajícím pohanským kultům. Mohlo se tedy zdát, že křesťanství je silně spjato s římskou říší.)

Augustinus řadí pád Říma pouze do světských dějin. Ty dělí na šest období podle významných událostí ze Starého zákona (např. potopa, Kristův příchod). Jejich počátkem je dědičný hřích a následné vyhnání Adama a Evy z ráje.

V okamžiku druhého příchodu Krista pak nastane konec dějin, který ovšem Augustinus časově blíže neurčuje, protože Písmo nám o budoucnosti nic neprozrazuje. V této době už žádné nábožensky významné události neprobíhají - a tedy ani pád Říma nemá z tohoto hlediska žádný význam.

Význam Augustinova pojetí dějin