Sestavení tiskové verze této publikace je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

2. Novoplatónismus

Prameny

• Plótínos. Dvě pojednání o kráse. Praha: Petr Rezek 1994.
• Plótínos. O klidu. Praha: Petr Rezek 1997.
• Plótínos. Věčnost, čas a duch. Praha: Petr Rezek 1995.
• Plótínos. Sestry duše. Praha: Petr Rezek 1995.
• Plótínos. "Zda jsou ideje jednotlivých věcí" (Enneady V 7). In: Jednotliviny a individuální formy. PomFil. Praha: Oikoymenh 1993. S. 101-105. (Text je velmi obtížný, pustíte-li se do něj, využijte i Ristova článku z téhož sborníku - uveden v "Literatuře" - a "Předmluvy" P. Rezka - s. 7-8.)
• Od Aristotela po Plotina. Bratislava: Nakladatelstvo Pravda 1973.
• Plotinus. The Six Enneads. (On-line.)
  
  
• Proclus. Excerpts from Elements of Theology. (On-line.)
• Proclus. The Theology of Plato. (On-line.)

Literatura

• Armstrong, A. H. Filosofie pozdní antiky III (Plótinos), IV (Pozdější novoplatonici). Praha: OIKOYMENH 2002.
• Hadot, P. Plótinos čili prostota pohledu. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1993.
• Chlup, R. "Obhajoba alegorického výkladu u novoplatonika Prokla." Reflexe 34, 2008, s. 53-79.
• Vojta, J. "Proklovi předchůdci - stručné dějiny hyspostatického Universa v platónismu." In: Profil 1/2001. (On-line.)
• Vojta, J. "Negativní vymezení Jedna u Prokla. Negativní teologie u Prokla: hypostaze hen." In: Profil 2/2002. (On-line.)
• Vojta, J. "Proklova participace v komentáři In Parmenidem." SPFFBU, B 44, 1997. S. 33-41.
• Vojta, J. "Proklův alegorický výklad Platóna." In: SPFFBU, B 46, 1999. S. 63-74. (On-line.)
• Rist, J. "Ideje jednotlivin v Plótinovi." In: Jednotliviny a individuální formy. PomFil. Praha: Oikoymenh 1993.

Odkazy

• Podrobné informace o novoplatónismu (o podstatě myšlení i o jednotlivých postavách) najdete v IEP:
  http://www.iep.utm.edu/n/neoplato.htm. (On-line.)
• Podívat se můžete také na stránku novoplatónismu (najdete zde informace o Plótínovi, Porfyriovi, Iamblichovi, Proklovi, ale i o dalších postavách, jejich vzájemných vlivech, novoplatónských větvích či školách i další odkazy):
  http://www.kheper.net/topics/Neoplatonism/index.htm. (On-line.)
• Detailní přehled vývoje pýthagorejské tradice včetně jejího úzkého propojení s platónskou linií myšlení nabízí článek "Pythagoreanism" v SEP:
  http://www.science.uva.nl/~seop/entries/pythagoreanism/. (On-line.)

Od Platónových dob přetrvávala v různých podobách tradice platónského způsobu výkladu světa.

Avšak začátkem 1. st. př. n. l. dochází přímo v rámci této tradice k jakémusi záměrnému návratu k jejím původním zdrojům. Scholarcha platónské Akadémie Antiochos z Askalónu (žil přibližně mezi lety 130-68, studoval u něj Cicero) vyzval k "následování starých", což znamenalo opuštění skeptické akadémické tradice, která začala za Arkesiláova vedení (od 60. let 3. st. př. n. l.). Byly znovu studovány Platónovy dialogy a interpretovány dogmaticky, na rozdíl od předchozích skeptických interpretací. Přední místo mezi nimi zaujal Tímaios, který byl nahlížen jako pýthagorejský spis.
Tím je naznačena souvislost mezi obnoveným platónismem a pýthagoreismem.

Platónismus a pýthagoreismus

Platónské a pýthagorejské myšlení spolu už dříve úzce souviselo a bude souviset i nadále.

• Platón sám se k pýthagorejské tradici hlásil (např. ve Faidónu nebo v Ústavě) a přejal z ní přesvědčení o nesmrtelnosti duše a jejím stěhování a zájem o číselný výklad skutečnosti.
• Aristotelés spatřuje úzké sepětí mezi pýthagorejci a Platónem - viz Met. I, 6.
• Také novoplatónští myslitelé, kteří se hlásili k odkazu Platónovu, se velmi zajímali o Pýthagoru. Dokladem mohou být spisy s totožným názvem Život Pýthagorův od Porfyria a Iamblicha (česky v Pýthagorás ze Samu, Praha 1999).

• Novopýthagoreismus má své počátky už ve staré Akadémii (Speusippos, Xenokratés).
• Pýthagorás je něm chápán jako otec všech filosofů, včetně Platóna. Ve 3. st. byl novopýthagoreismus absorbován do novoplatónismu.
• Zároveň je nahlížen jako muž obdařený božským věděním a božskými schopnostmi.
• To naznačuje, že novopýthagoreismu rozhodně nešlo o historickou přesnost, dokonce ani neměl příliš silný kontakt s původním pýthagoreismem.
  
  
• Významným obsahovým momentem je matematická metafyzika, v níž hlavním, transcendentním principem bytí bylo Jedno nebo monáda - zdroj veškeré reality.
• Samozřejmostí se stává víra v nesmrtelnost duše a převtělování. Existují náznaky, že s oživením pýthagorejské filosofie došlo také k obnově pýthagorejského způsobu života s důrazem na duchovní a tělesnou čistotu. To se zřejmě týká především římského novopýthagoreismu, jak dosvědčuje Cicero.

Moderatus z Gad

Za prvního novopýthagorejce lze označit Moderata z Gad. Ve svých Pýthagorejských přednáškách vytvořil systém trojího Jedna:

1. Jedno za jsoucnem;
2. Jedno v říši Idejí, které působí jako božská síla na Dyádu, čímž vzniká látka (skutečně jsoucí a uchopitelné rozumem);
3. Jedno, které má účast v prvních dvou a proniká svět.

Tato triáda předznamenává tři novoplatónské hypostáze - Jedno, Duch, Duše nebo ještě spíše Proklovo triadické členění každé hypostáze.

Numénios z Apameie (asi pol. 2. st.)

• S Numéniem z Apameie (Sýrie) dosáhlo novopýthagorejské myšlení vrcholu. Numénios stavěl Pýthagoru, Sókrata a Platóna na stejnou rovinu a byl v antice považován za pýthagorejce, i když podle našich měřítek je platonikem.
• Také postuloval tři bohy (Dobro nebo Otec - rozumem neuchopitelný; bůh-tvůrce - démiurg z Tímaia; světová duše), avšak v jeho filosofii se prosazuje silný dualismus, připomínající starý pýthagoreismus. Chtěl totiž oddělit Monádu (nejvyšší jednotku), absolutní Dobro, od jakéhokoliv styku s tvůrčí aktivitou a látkou, což jej vedlo k tomu, že Dyádu (dvojitost) postavil na stejnou úroveň, ztotožnil ji s látkou a považoval za princip zla. Její působení může být zmírněno démiurgem jako pramenem dobra.
• Blízko k novopýthagoreismu mají i Galénos a Plútarchos z Apameie.

Historické zařazení

• Tento směr navazuje na Platóna, hlavní představitel novoplatónismu Plótinos dokonce tvrdil, že svým systémem pouze správně interpretuje Platónovy myšlenky. Spíše však sloučil Platóna s Aristotelem.
• Lze dodat, že tam, kde dnešní čtenář Platónových dialogů nachází nejasnosti, problémy či dokonce rozpory, spatřovali novoplatónikové díky svému symbolizujícímu a syntetizujícímu pohledu jasné a jednoznačné formulace jednotného a bezrozporného systému.
  Z hlediska moderního kritického přístupu k textům se tedy novoplatónismus rozhodně od Platónovy filosofie liší.
• Po myslitele mnoha dalších staletí však byla novoplatónská interpretace vnímána jako autentická Platónova filosofie, a dokonce ještě ani v renesanci se mezi Platónem a novoplatónismem nerozlišovalo.
• Novoplatónismus však ovlivnil i středověké myšlení, a to zvláště prostřednictvím Pseudo-Dionýsia Areopagíty (viz oddíl 4. C.). Jeho prostřednictvím přijal platónské motivy mj. Tomáš Akvinský.

Základní teze

• Počátkem a příčinou veškeré skutečnosti je Jedno.
• Skutečnost je uspořádána výrazně hierarchicky, přičemž vyšší je příčinou nižšího.
• Nemateriální, pouze rozumem uchopitelná jsoucna jsou v hierarchii výše než materiální skutečnost.
• Vyšší je to, co je jednotnější; mnohost charakterizuje nižší stupně.
• Celek jsoucna je však provázaný a představuje jedno univerzum, kde vše má svůj účel.
  
  
• Pozdější novoplatónikové (Proklos, Damaskios) vytvořili mnohovrstevnatý systém metafyziky, epistemologie, etiky, ale také literární teorie, matematiky, fyziky a jiných témat v jednom celku. Novoplatónismus tedy nebyl jen filosofií, nýbrž vyšším vzdělávacím systémem své doby.

Proč je Jedno počátkem jsoucnosti?

Jednota je ústředním pojmem v Plótínově učení: každý stupeň hierarchie má zvláštní typ jednoty s Jedním jako absolutně jednoduchým principem, který je příčinou existence každé jiné jednoty, tedy příčinou všeho ostatního. Být totiž znamená být jednou věcí, být sjednocen, a čím více je něco jednotné, tím více je.

Nejnápadnějším rysem každodenní zkušenosti je pro novoplatónika jednota světa jako celku a jednota individuálních objektů, zvláště živých bytostí v tomto světě. Organizace, pravidelnost a krása, jež jsou ve světě evidentní a vyjadřují jeho jednotu, nemohou být vysvětleny pouze z jeho složek. Jejich jednota musí přicházet odjinud. Jednota ve smyslovém světě není vůbec dokonalá, ale dává mu tolik jsoucnosti, kolik svět má. To platí pro tělesa i pro lidskou duši, která má vyšší stupeň jednoty. Takovým způsobem svět každodenní zkušenosti poukazuje k vyšší úrovni reality - k Jednu - jako svému principu.

Plótínos dospívá ke svému nejvyššímu principu od pozorování smyslového světa, což připomíná výstup ke krásnu samotnému přes jednotlivé stupně tělesné i netělesné krásy v Platónově Symposiu.

Absolutní totožnost Jedna

• Jedno je naprosto jednotné a neobsahuje žádnou různost nebo omezení. Z toho plyne, že mu nemůže náležet žádná pozitivní charakteristika.
• Nelze jej uchopit myšlením nebo věděním, protože myšlení je složené (myslící a myšlené).
• Nepřípadné je dokonce i tvrzení, že Jedno je nebo že je jedno, protože tím se naznačuje už něco sjednoceného, zatímco Jedno je absolutní jednoduchou přirozeností.
• Přesto je možné k Jednomu dospět a ztotožnit se s ním v určitém druhu ne-poznávacího spojení, nazření, jež není možno popsat. Jde o spojení, jež překračuje pojmové vyjádření. Proto bývá Plótínos nazýván mystikem.

Původ Ducha v Jednom

• Vychází z Jedna emanací (vyzařováním): Jedno, přeplněné bytím, se jakoby přelévá přes vlastní okraj, překračuje svou hranici a vyvolává tak jiné bytí. Není to žádná dodatečná či doplňková aktivita Jedna, nýbrž jemu vlastní činnost, která jej přesahuje a působí v jiném. Podobně zdroj světla vydává světlo - to je jemu vlastní činnost -, ale zároveň jeho světlo přirozeně osvětluje okolí. Oheň hoří, zároveň vydává teplo, které zasahuje do okolí. Je třeba dodat, že na rozdíl od hřejícího ohně nebo světelného zdroje se Jedno emanací nevyčerpává, nemůže se "vyzářit" - Jedno jako příčina není vůbec dotčeno svým příčinným působením.
• Nejde však o vznik Ducha a Duše v čase, protože celý svět (ve své druhové stálosti a kauzální propojenosti) podle Plótína existuje věčně. Proto popis vztahu Jedna a ostatních rovin světa ukazuje spíše jejich závislost a podřízenost než vznik v čase.
• Tyto vztahy jsou dány s nutností, vyvěrají z plnosti bytí nejvyššího Jedna. Při emanaci platí, že vzniklé bytí je vždy nižší úrovně než to, z něhož vzniklo. Duch je tedy nižší než Jedno, Duše nižší než Duch a látka je nejnižší.

Jednota Ducha a Ideje v něm

• Duch je charakterizován větší jednotou než smyslový svět:
  • To je dáno především faktem, že Duch je ne-rozlehlý a ne-časový, a proto uniká mnohosti spojené s prostorem a časem.
  • Dále vztah část - celek v Duchu je takový, že celek je implicitně obsažen v každé části.
  • Dále - na úrovni Ducha není žádná distinkce mezi podmětem a atributem. Existuje intelektuální substance - Duch - a její aktivita - myšlení, jež je totožná s touto substancí.
• Ovšem Duch nazírá sám sebe, a proto obsahuje už i mnohost (subjekt - objekt). Předmětem jeho nazírání jsou imanentní Ideje, které existují právě jako myšlenky Ducha.
• Jednota Ducha však naznačuje, že jeho myšlení je odlišné od obvyklého diskurzívního myšlení: Duch uchopuje své předměty a všechny jejich vztahy ne-časovou intuicí celku, přičemž nepoužívá ani usuzování ani slova. Příčinou jeho myšlení jsou skutečná jsoucna sama (Ideje), jež jsou vzory a příčiny všech ostatních věcí (přírodních jevů i nižších typů lidských myšlenek), kteréžto věci lze označit za nižší projevy idejí.
• Nejvyššími idejemi či rody Plótínova Ducha je 5 rodů z Platónova Sofisty - jsoucno, totožnost, různost, klid a pohyb. Každý z nich je různý od ostatních, ale také předpokládá všechny ostatní a je s nimi propojený. Jako celek vytvářejí Ducha nebo inteligibilní substanci. Ostatní ideje vznikají z nich.

Duše mezi jednotou a mnohostí

• Na třetím stupni se nachází duše, která se má k Duchu jako Duch k Jednu.
• Duše se nezaměřuje na sebe jako Duch, nýbrž nazírá vnější věci.
• Je jí vlastní pohyb, zatímco Jedno a Duch jsou bez pohybu.
• Duše stojí uprostřed mezi božskou jednotou a přírodní mnohostí.
  • Patří sice k duchovní přirozenosti a božské oblasti, ale má vztah i k materiálnímu světu.
  • Spojuje se v ní nedělitelnost Jedna (každá duše je jednou duší) s dělitelností těla - v každé části těla (prst) můžeme hovořit o části duše. Takže dělení je stav těla, nikoliv duše.
  • Dělitelnost je vlastnost smyslových věcí, díky ní mohou být rozptýleny. Nedělitelnost je vlastností Jedna, které je bez částí, nezaujímá žádný prostor a nemá velikost (jinak by bylo dělitelné). Je počátkem všech ostatních věcí.
  • Svou dělitelností duše oživuje všechny části těla, všechny části smyslového světa, svou jednotou a nedělitelností je rozumně vede.

Duše celku a individuální duše

Plótínos rozlišuje několik úrovní duše:

• duše ve smyslovém světě
  • duše veškerenstva
  • duše jednotlivých věcí (všechno má duši)
• Duše jako hypostáze v Duchu.

Oba druhy mají stejný počátek (všechny duše jsou jednou duší, a tedy totožné s Duší-hypostází - Plótínos neustále zdůrazňuje jednotu celého světa), ale existuje rozdíl v dokonalosti a působení.

• Duše světa je dokonalá, vytváří celý smyslový svět podle idejí, které nazírá v Duchu, a řídí jej svými příkazy, aniž by v něm byla obsažena - není tedy spojena s látkou a zůstává v oblasti Ducha. Svět jako celek je dokonalý živočich, protože netouží po ničem mimo sebe (potrava atd.) a nic nepotřebuje, proto se jeho duše nemusí o takové materiální potřeby starat.
• Ostatní duše jsou dušemi jednotlivých organismů - a musí se starat i o jejich fyziologické potřeby. Plótínos proto dále rozlišuje podobně jako Aristotelés:
  • duši duchovní, rozumovou
  • duši vnímavou
  • duši vyživovací
  Tyto nižší složky duše jsou zaměřeny na materiální svět, rozum v lidské duši zůstává v oblasti ducha, tj. idejí.
• Přednost duše veškerenstva je v tom, že byla těsněji spojena se jsoucny v oblasti Ducha - proto byla více schopna tvořit. Ona vlastně vytvořila jednotlivé organismy, o něž se pak její sestry - jednotlivé duše - starají.

Sestup duší z Ducha do těl

• Sestup do těla a opětné odloučení při tělesné smrti náležejí k přirozenosti duše a ona tento cyklus podstupuje nutně a věčně.
• Duše musí sestoupit do těla, protože k její přirozenosti patří schopnost řídit tělo. Bez vstupu do těla by tato přirozená schopnost nebyla využita a duše by se o ní ani nedozvěděla.
• Přesto už samotný sestup je pro duši trestem a zlem - musí se totiž starat o něco horšího, než je sama.
• Plótínos stejně jako Platón zastává názor, že podle svých zásluh se duši dostává příštího vtělení. Cílem je osvobodit se z tohoto cyklu a vrátit se zpět do duchovního světa k světové duši, k Duchu a nakonec k bohu (tedy opačná cesta vůči postupu emanace) - to se podaří jen vyšší části duše, která přebývá v Duchu.

Žádoucí vztah duše ke smyslovému světu

Proto se nesmí zabývat pouze svým tělem, jinak zapomene na svou duchovní složku a přestane žít duchovně. Ve schopnosti žít spíše v oblasti Ducha se jednotlivé duše liší - rozdíly jsou dány v jejich přirozenosti (každá duše má tytéž mohoucnosti, ale v různé míře).

Jednota duše a individuální duševní život

Jednota všech duší se projevuje v možnosti sdílení a soucítění lidí v bolesti i radosti (také v zaříkávání a magii). Pak ale Plótínos musí vysvětlovat, jak je možné, že jednotlivé duše, které jsou přece jednou duší, mají různé stavy - např. při vnímání.

• Je to proto, že vnímá celek duše+tělo, nikoliv duše samotná, rozdíly tedy pocházejí z rozdílnosti těl.
• Jednota je založena na tom, že existuje jedna jsoucnost duše, která nepatří k žádnému tělu a z níž jsou odvozeny všechny ostatní duše (duše veškerenstva i individuální duše).
• Přitom tato jedna duše se tímto odvozením nijak nemění, zůstává stále jedna a nedělitelná - je totéž v mnohém (podobně jako vid):
  • věda a jednotlivý poznatek, který má souvislosti s ostatními a v mohoucnosti obsahuje celou vědu;
  • světlo, které dopadá na zem, osvětluje jednotlivé domy a na nich se dělí, ale přesto je jedno a nerozdělené.
• Tím ale není zrušena individualita duší - Sókratova duše zůstává Sókratovou duší i po oddělení od Sókratova těla. Každá duše je totiž jednou zvláštní působící formou ducha.
• Jednotlivé duše se liší svou činností, podle toho, na co jsou zaměřeny.

Absolutní privace (zbavenost) látky

• Na dně Plótínovy hierarchie leží látka.
• Stejně jako Jedno nepřipouští žádné pozitivní charakteristiky, ale z opačného důvodu. => Žádná vlastnost jí totiž nenáleží, je zcela zbavena všech vlastností a jako taková je čistou možností.
• Může přijímat tělesné formy jako barvy, tvary a velikosti. Tělesa pak jsou složeninou látky a takových imanentních forem.
• Látka nabývá různých forem, ale sama zůstává nedotčena.
• Odhalujeme ji rozumem jako čistě "negativní" substrát forem.
• Je základem prostorové rozlehlosti a je nezbytná pro vysvětlení plurality věcí. V tomto smyslu je tedy také počátkem - počátkem mnohosti. Jedno samotné jakožto Jedno by počátkem mnohosti být nemohlo.

Látka a inteligibilní svět

• Je natolik vzdálena od Jedna, že už téměř nemá bytí, téměř neexistuje (Jedno totiž je pramenem jsoucnosti).
• Smyslový svět, který vzniká z látky, je nápodobou duchovního světa idejí, ovšem má mnohem menší hodnotu, neboť je spojen právě s nedokonalou látkou.
• Od duchovního světa se liší tím, že je rozprostraněný, trvá v čase a je nepravdivý.
• Pravdu, skutečnost tedy najdeme jen v duchovním světě, v němž není čas ani prostor.

Látka jako příčina zla ve smyslovém světě

Pomocí látky vysvětluje Plótínos existenci zla ve smyslovém světě:

• Inteligibilní svět je dokonalý - tj. dobrý - a zcela soběstačný.
• Smyslový svět naopak soběstačný není, nýbrž je odrazem světa inteligibilního (dobra). Neobsahuje nic, co by nemělo počátek v inteligibilním světě. Kde se tedy zlo vůbec bere?
  • Zlo jako takové neexistuje.
  • Zlo totiž Plótínos chápe jako ne-jsoucno, jako absenci formy.
  • Proto zlo představuje právě látka - nikoli jako nějaký aktivní "zlo-činný" princip, nýbrž jako naprostá absence Bytí a Dobra. Ostatní smyslové věci jsou zlé v závislosti na svém podílu v látce.

Podle P. Hadot, Plótinos čili prostota pohledu.

Život

O Plótínovi víme velmi málo, a to ze životopisu jeho žáka Porfyria. Plótínos sám o sobě nepsal nic a ani neuváděl svoje životopisná data. Dokonce odmítal dát se portrétovat. To všechno z averze ke svému tělu a všemu, co s tělesností souvisí (narození, stěhování apod.).

• Narodil se r. 205 asi v Egyptě. Po 25. roku se rozhoduje, že se bude věnovat filosofii a chodí v Alexandrii na všechny přednášky významných filosofů. Je jimi zklamán, s jedinou výjikou: Ammónios Sakkás. Když jej uslyší, prohlásí: "toho jsem hledal". 11 let zůstal jeho žákem.
  
  O Ammóniovi nic nevíme, sám nic nepsal, pouze přednášel. Na Plótína měl velký vliv, takže Plótínos pak v Římě přednášel asi 10 let "na základě toho, co si odnesl od Ammónia".


• 243 se Plótínos připojuje k armádě císaře Gordiana v Mezopotamii. Chce na východ, protože touží po setkání s perskými a indickými mudrci. (Snad mu to doporučil Ammónios.) Císař byl však zavražděn vojáky a Plótínos stěží uprchl, aby si zachránil život, neboť byl císaři velmi blízký. To znamená, že se nějakým způsobem musel dostat do nejvyšší politiky.
• 244 se Plótínos dostává do Říma, kde přednáší podle Ammónia a nic nepíše.
  263 přichází z Athén Porfyrios, který se vzápětí stává Plótínovým žákem a bude patřit mezi jeho nejvýznamnější (spolu s Ameliem).
• 266 se římskými konzuly stávají muži Plótínovi velmi nakloněni. Jeden z nich patří mezi jeho posluchače, druhým je císař Gallienus. Ten spolu se svou manželkou Saloninou vybídl Plótína, aby na místě jednoho zničeného města v Kampánii vybudoval ideální platónský stát - Platónopolis. Mělo to být celé město, v němž by žili filosofové, Plótínos sám se svými žáky tam měl přesídlit. Tento záměr ztroskotal na nevoli některých císařových poradců.
• Plótínos zůstává v Římě, jeho žáci od něj odjíždějí. R. 269 odjíždí kvůli nemoci na venkov, na statek nedávno zemřelého přítele, kde umírá 270.

Dílo

• Dochovaný soubor Plótínových spisů patří k nejrozsáhlejším, které máme od nějakého antického autora, a pravděpodobně je to všechno, co napsal.
• Jedná se o úvahy, které vyšly z diskusí v jeho škole, a jsou velmi rozdílné co do délky i tématu.
• Porfyrios uspořádal úvahy podle tématu do šesti "devítek" (podle toho se dílo nazývá: Enneady = "Devítky") - šest souborů po devíti úvahách. Aby došel k požadovanému počtu, musel Porfyrios některé úvahy rozdělit.
  • Odkazuje se číslem enneady (I - VI), číslem úvahy v enneadě (1-9), číslem kapitoly a řádky.

Plótínova filosofie však nebyla jen metafyzickým systémem a výkladem celku skutečnosti. Podstatnou částí novoplatónského výkladu skutečnosti totiž byla také úvaha o podstatě člověka a jeho životních úkolech.

• Plótínos viděl ve všech věcech i druhých lidech božský počátek, a tato myšlenka jej vedla k tomu, že se ke všemu světskému choval s trpělivostí a jemností. Přestože pohrdal tělesným světem a vyzýval k zaměření pozornosti duše k její nejvyšší složce, nespojené s tělesností, měl pochopení pro nutnost, že člověk žije v těle a ve hmotném světě.
• Proto také nenabádal filosofa k sebevraždě (naopak Porfyriovi zakázal, aby to učinil, protože by to prý stejně nebylo z filosofických důvodů, nýbrž z organických příčin...):
  • kdyby člověk vysvobodil svou duši z těla násilím, tak by duše neodešla čistá. Při sebevraždě totiž člověk není prost vášní - naopak jedná ze zármutku, z nevole nebo jiného afektu.
  • duše bude mít na onom světě takové místo, jaké má tady v době odchodu. Dokud tedy nevyprší čas určený člověku osudem, má se snažit co nejvíce vylepšit své místo v tomto životě.
• Podle Plótína naše existence v tomto světě není naší pravou, vlastní existencí. Člověkovo pravé já není z tohoto hmotného, tělesného světa. Ale když se člověk zahledí do svého nitra, jestliže se soustředí na to, co v sobě pociťuje jako svoje já, zapomene-li na své zájmy v tomto světě, může toto své pravé já objevit už během tělesného života.
  • O těchto okamžicích, v nichž Plótínos nalezl podle svého přesvědčení své skutečné bytí, sám říká:
    "tu pak nejspíše věřím tomu, že mám vyšší úděl: skutečně žiji nejlepším životem, jsem totožný s božstvím a usazen v něm."
    Vždycky jej pak zaráželo to, že byl přinucen sestoupit z takových výšin vědomí zpět ke svému všednímu já, spojenému s tělem.
• Člověk je svobodný, a má tedy možnost volby, k čemu se přikloní:
  • zda ke své tělesnosti a nikdy nepozná svoje pravé já (svou duši) a svůj pravý život,
  • anebo zda si uvědomí své pravé já a bude zapomínat na starost o pozemské věci.
• K Bohu, Jednu se duše vztahuje v extási. Takové splynutí je mystická záležitost, a proto je nelze popsat. Člověk je musí prožít, aby věděl, o co se jedná. Duši a Boha nelze při takovém aktu rozlišit, jsou ve stavu naprostého sjednocení.
  • Tím se duše dostala k prameni všeho dobra, k Dobru samotnému, proto v extási nalézá nejvyšší blaženost, a má se tedy neustále snažit o splynutí.
  • Taková extáse je však náboženský zážitek, a proto nepatří příliš do filosofie.
• V extási, v nalezení skutečně původní jednoty duše s nejvyšším principem, s Bohem, musí pominout vědomí sebe sama. Abychom nalezli své pravé bytí a byli v něm, musíme se vzdát vědomí sebe samých, nesmíme si to uvědomovat.
• Živý člověk však nedokáže setrvat trvale v jednotě s Bohem, musí se vrátit ke svému vědomí. Teprve v něm si uvědomí, kde při extási byl a že se mu to líbilo. Pokud se bude do extáse navracet, bude mít obojí - i jednotu s Bohem, i vědomí této jednoty, které je už ukončení onoho splynutí.
• To ovšem není v lidské moci, ztráta sama sebe a splynutí s Bohem je dar. Duše se může pouze očišťovat, aby byla připravena na jeho milost, avšak musí čekat, až On přijde k ní.

Učitel, vůdce komunity (ta žila pohromadě, konkrétně Plótínova komunita v domě jedné bohaté vdovy v Římě) nepřednášel, spíše byl duchovním vůdcem, mistrem pro své žáky. Kdo přišel do školy, musel se přizpůsobit jejímu životu. Filosofie v této době byla lékařkou lidského života.

Postavy na šedém pozadí musíte umět zařadit do kontextu, o postavách na modrém pozadí musíte vědět podrobnější informace.

Život

Narodil se r. 233, zemřel po r. 301. Pocházel z Fénície a jmenoval se "Malchus" = semitsky "král". Když přišel 263 do Říma (předtím studoval filosofii v Athénách), na Plótínův pokyn si jméno pořečtil => Basileus => Porfyrios - podle barvy královského oděvu (πορφύρεος = "nachový, krvavý").

Spisy

Vynikl spíše jako mnohostranný učenec než originální filosof. Napsal přes 70 spisů, v nichž se zabýval i otázkami náboženství, matematiky, astrologie, rétoriky, gramatiky, historie. Psal ovšem i filosofické spisy, a to především komentáře k dílům Platónovým, Aristotelovým, Plótínovým (viz níže), a tím zahájil charakteristickou novoplatónskou filosofickou činnost - právě psaní komentářů.

• Sepsal Život Plótínův a uspořádal a vydal Plótínovy spisy - Enneady.
• Podobně jako Plótínos a Ammonios Sakkas se snažil prokázat jednotu filosofie Platónovy a Aristotelovy: O tom, že jedna je škola Platónova a Aristotelova.
• Z jeho spisů je filosoficky nejvýznamnější Úvod k Aristotelovým Kategoriím, který Boëthios přeložil do latiny. V něm Porfyrios položil otázku, zda jsou obecné pojmy pouhá slova, abstrakta, nebo zda někde reálně existují. Touto otázkou se bude zabývat celý středověk - spor o univerzálie.
  Porfyrios komentoval i další Aristotelovy logické spisy a byl největší logikem novoplatónismu.
• Psal komentáře i k Platónovi a k Plótínovým přednáškám. Právě díky jasnosti jeho výkladu byly Plótínovy spisy ve 4. st. čteny více než Platónovy dialogy.
• Jeho hlavním filosofickým zájmem však byla etika, praktická filosofie.

Porfyrios a křesťanství

Také on byl naladěn proti křesťanství - spis Proti křesťanům o 15 knihách, v nichž podrobil kritice bibli (hlavně Starý zákon). Snad k tomu měl osobní důvody: v pozdním věku se oženil s vdovou Marcellou, aby jí pomohl vychovat její děti. (Zachoval se jeho dopis, v němž Marcellu poučuje o etických otázkách.) O ní víme to, že byla nějakým způsobem obtěžována nebo pronásledována sousedy, kteří se ji snažili odtáhnout od filosofie. Snad to byli křesťané, takže v tom případě by se Porfyrios dostal i do osobního střetu s křesťanstvím.

Spis samotný byl r. 448 na příkaz císaře spálen, protože křesťanští spisovatelé na dílo neustále útočili. Zachovalo se z něj jen několik málo fragmentů, ztraceny jsou i odpovědi křesťanských apologetů. Přesto křesťanští myslitelé (včetně Augustina) uznávali Porfyria pro jeho vzdělanost.

Plótínos a Porfyrios tvoří římskou školu.

Iamblichos

• Tato větev novoplatónské filosofie vznikla ve 4. st. Založil ji Porfyriův žák Iamblichos v Apamei.
• Podobně jako Porfyrios se soustředil více na praktickou mystiku a filosofii = jak jednat, aby člověk dosáhl blaženosti.
• Také on psal komentáře k Platónovým dialogům.
• Iamblichos znal i pýthagorejské učení a napsal spis Soustava pýthagorejských názorů, z nějž se některá pojednání zachovala - pramen k pýthagoreismu.
• Dále rozčlenil Plótínovy kategorie Jedna, Ducha a Duše.
• Také on stavěl olympský pantheon proti křesťanskému náboženství a filosoficky jej obhajoval. Úkol člověka určoval právě ve vztahu k těmto bohům - člověk v ně má věřit a stýkat se s nimi. Nejvyšší ctností je absolutní sjednocení s nimi.
  • Proto se zabýval všemi oblastmi styku člověka s bohy: theúrgií (nauka, jak působit na bohy), mantikou, obětováním, modlitbou.

Politické působení novoplatónismu - císař Juliánus

• Iamblichovo učení zapůsobilo na římského císaře Juliána, který právě proto odpadl od křesťanství (křesťané mu proto říkali Apostata = Odpadlík) a pokusil se jako císař v letech 361 - 363 obnovit řecký polytheismus.
• Křesťanství přestalo být vládnoucím náboženstvím, ale křesťany Julián nepronásledoval, pouze je vyloučil ze škol, a tedy z účasti na vědě.
• Psal spisy ovlivněné právě Iamblichem; napsal také spis Proti Galilejským, tj. křesťanům, který církev zničila.
• Kritizoval také představu o dvojí přirozenosti Krista. Křesťany obvinil z atheismu, protože mezi bohem a člověkem nemůže být žádné přímé spojení, a proto nelze zbožšťovat smrtelného člověka.


• R. 363 podnikl vojenskou výpravu do Persie, kde v jedné menší bitvě padl. Křesťané vytvořili legendu, že vrhnul svou krev vytékající z rány k nebi se slovy "Zvítězil jsi, Galilejský!".

Proklos (410 - 485)

Athénská škola ukončila vývoj novoplatónismu. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Proklos, který pocházel z Konstantinopole, studoval v Alexandrii a posléze v Athénách v Akadémii. Zde byli jeho učiteli Plútarchos Athénský a Syrianos. Posléze se Proklos sám stal hlavou Akadémie. Ve svém díle navazoval nejen na athénské učitele, ale také na Iamblicha.

Komentáře a spisy

Napsal rozsáhlé komentáře k nejobtížnějším Platónovým dialogům, které přerůstají v systematický výklad celé novoplatónské filosofie. Zachovaly se komentáře k dialogům:

• Alkibiadés I.
• Kratylos
• Ústava
• Tímaios
• Parmenidés

Především komentář k Tímaiovi je velmi cenným pramenem o antické filosofii (všímá si v něm všech těch, kteří před ním o dialogu psali).

Ve spise Základy theologie vyložil v 211 tezích velmi stručně celý systém novoplatónismu: učení o Jednom, rozumu, duši a přírodě. Po Plótínovi je největším systematikem novoplatónismu.

Proklův systém

Také rozlišil dále Plótínovu trojici, přitom do své soustavy zařadil i bohy a daimony lidové víry, takže filosofii u něj nelze odlišit od náboženství.

Vytvořil definitivní dogmatickou soustavu, a tudíž filosofie nadále měla pouze vykládat posvátnou tradici.

Rainer Thiel. Simplikios und das Ende der neuplatonischen Schule in Athen. Akademie der Wissenschaften und der Literatur, Mainz 1999.

Odchod novoplatónských filosofů z Athén po r. 530

Proč novoplatónikové odešli z Athén?

• Viděli v perské říši lepší ústavu a dokonalejší vládu, téměř vládu filosofů po vzoru Platónovy Ústavy.
• Věřili zprávám, že poddaní v perské říši jsou poctiví a řádní, takže tam nejsou žádné krádeže, lupičství ani jiné zločiny.
• To podle antického pramene byly hlavní důvody, proč odešli do Persie. Pouze jako vedlejší důvod uvádí to, co ve skutečnosti bylo asi důvodem hlavním: že jim bylo zákonem bráněno, aby v římské říši mohli žít bez obav, neboť nechtěli uznat stávající řád.

Císař Justinián totiž jedním zákonem odňal všem pohanům, kteří se protivili poučení a následnému křtu, hlavní občanská práva jako právo na živnost a vlastnictví movitého i nemovitého majetku a také právo vyučovat = opatření, která znamenala konec platónské školy v Athénách (Corpus Iuris Civilis II: Cod. Iust. I, 11, 10, 1 a 2). Tento zákon pravděpodobně byl přijat 529.

Podle Thiela je skutečným důvodem odchodu asi fakt, že filosofové nemohli žít v říši beze strachu jako občané, nikoli snad přímé zavření školy Justiniánem.

I když (dosud) nebyly podniknuty žádné konkrétní kroky k nucené úpravě výuky a vyvlastnění školy, bylo možno se toho díky uvedenému zákonu stále obávat, což mohlo vést k opuštění říše. Tím by se taky dalo vysvětlit, že mezi vyhlášením zákona a odchodem byl určitý časový interval. Novoplatónikové odešli ve chvíli, kdy byli bezprostředně ohroženi, což mohlo trvat určitý čas po vyhlášení zákona.

Brzy se zklamali ve svých představách o ideálních mravních i politických poměrech, i v tom, že by perský král snad měl schopnosti pro hlubší pochopení filosofie.

Novoplatónikové v Persii a jejich návrat

Perský král si jich přes názorové rozdíly vážil a chtěl je udržet na svém dvoře. Poskytl jim i podporu pro jejich návrat: v mírově smlouvě mezi Římem a Persií z 532 ("Věčném míru") byla klausule, která platónikům zaručovala bezpečný návrat do římské říše a výjimku z povinnosti přestoupit k ortodoxnímu křesťanství. Zřejmě však museli zůstat soukromými osobami a nemohli vyučovat.

Alexandrijský novoplatónismus a křesťanství

Také alexandrijská novoplatónská škola (začala Ammóniem, patří k ní i Plótínos) se dostala do konfliktu s křesťanstvím. V r. 389 bylo na popud alexandrijského biskupa Theofila spáleno Serápeion a obrovská ptolemaiovská knihovna (500 000 svitků). R. 415 pak zfanatizovaný dav křesťanů usmrtil jako představitelku pohanství alexandrijskou filosofku Hypatii - podle tradice velmi vzdělanou a krásnou ženu. A přitom alexandrijské novoplatónství bylo více nakloněno křesťanství, takže Justiniánův dekret se alexandrijské školy netýkal.