8. Problematika univerzálií

A. Prameny a literatura

Prameny

• Porfyrios. Úvod k Aristotelovým Kategoriím (Filosofický časopis 1970/6, s. 971-999).
• Duns Scotus, J. Otázky nad Porfýriovou knihou o univerzáliách. In Hrušovský, I. Antológia z diel filozofov. Patristika a scholastika. Bratislava: Pravda 1975. S. 411-464. (Otázky IV-XX, zvláště IV-XII)
• Occam, W. Suma logická. In Hrušovský, I. Antológia z diel filozofov. Patristika a scholastika. Bratislava: Pravda 1975. S. 469-530. (Zvláště kapitoly 14-25.)
• Abélard a Heloisa : dopisy utrpení a lásky. 2. vyd., ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, 2003. (Samozřejmě je třeba najít pasáže, které se týkají univerzálií...)

Literatura

• Shimizu, T. "From Vocalism to Nominalism: Progression in Abaelard's Theory of Signification." (On-line).
• Spade, P. V. Boethius against Universals: The Arguments in the Second Commentary on Porphyry. (On-line).
• Otisk, M. "Vokalismus - Raná podoba nominalismu." Organon F, XV (2008), č. 3. S. 304-322
• Otisk, M. "Jeden jediný, jeden trojjediný nebo tři jediní." Jabůrek, M. (ed.). Jednota a mnohost. Brno: CDK 2008. S. 84-98.
• Čapek, J. B. "Hus ve vztahu k realismu a nominalismu." Filosofický časopis 15 (1967), č. 1. S. 153-158.
• Saxlová, T. "Povaha obecného pojmu u Viléma Ockhama. Od teorie představy (fictum) k teorii rozumového aktu (intellectio)." Filosofický časopis 45 (1997), č. 2. S. 179-203.
• Heinzmann, R. Středověká filosofie E II, K I, Q IV. Olomouc: Olomouc 2000.
• Libera, A. Středověká filosofie VI, s. 319-323, IX, s. 430-443. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001.

B. Problém s "univerzálním"

Na rozdíl od problematiky důkazů existence Boha není u tohoto tématu na první pohled zřejmé, že by mělo náležet výlučně či aspoň především ke středověké filosofii, nerozlučně spojené s křesťanským pohledem na skutečnost. Lze se proto ptát, proč se toto téma nejvíce rozvinulo právě v období středověku (ovšem ne pouze ve středověku - téma je živé dodnes). Odpověď podají oddíly "Porfyriova Eisagógé" a "Porfyriovy otázky".

Ještě dříve je však třeba objasnit, o jaký problém se to vůbec jedná a v čem spočívá jeho podstata. Přitom je zřejmě nezbytné vyjít od následující otázky:

Co jsou "univerzálie"?

Slovo je odvozeno od latinského universale, jež znamená "obecné". Obojí je ekvivalentem řeckého výrazu καθόλου a už v řeckých textech najdeme také definici tohoto pojmu. Podává ji Aristotelés v 7. kap. spisu O vyjadřování:

Z právě uvedené definice je zřejmé, že "obecné" tvoří pojmový pár s "jednotlivým". Obecné představuje druh či rod, tj. něco společného více individuím, jednotlivinami jsou individua (označená individuálními jmény). Následné příklady naznačují, že obecných výrazů může být značný počet. Proč je ale s obecným spjat nějaký problém?

Problém s univerzálním

U jednotlivého lze jednoduše přiřadit individuální jméno, tedy jazykovou entitu (např. Sókratés) konkrétnímu jednotlivému jsoucnu, tedy reálné entitě (historickému Sókratovi). Pak lze tvrdit, že užitím slova "Sókratés" reálně vypovídáme o jsoucnu. O čem však vypovídáme, když řekneme např. "živočich"? Existuje nějaké konkrétní jsoucno, jež můžeme tomuto výrazu přiřadit?
Jinak řečeno - problém spočívá v ontologickém statusu toho, co je vyjadřováno obecnými pojmy.

Nyní je možné přejít k otázce vzniku tohoto filosofického problému.

a. Porfyriova Eisagógé (3. st.)

Porfyrios, Úvod k Aristotelovým Kategoriím

Český překlad Porfyriova spisku a další texty k problému viz

Filosofický časopis 1970/6, s. 971-999. (Samotný překlad s. 976-987.)

• Tento spis lze považovat za přímého startovacího činitele celé problematiky. Problém statusu obecného byl sice ve skryté podobě ve filosofii obsažena od doby Platóna a Aristotela, ale teprve Porfyrios přímo a výstižně formuloval otázky, jejichž řešení středověcí myslitelé věnovali značné úsilí.
• To bylo možné jen díky tomu, že Boëthius tento spis přeložil do latiny a svými komentáři k němu poskytl východiska pro další úvahy.

Co bylo obsahem tohoto tak podnětného Porfyriova spisu?

Hlavním záměrem jeho úvodu bylo rozlišit a vysvětlit termíny rod (γένος), druh (εἶδος), diference (διαφορά), zvláštní vlastnost (ἴδιον) a nahodilá vlastnost (συμβεβηκός; akcident).

Rod
Vyšší úroveň abstrakce, která sama může být druhem ještě vyššího rodu, a nutně musí obsahovat nižší druhy, tedy jejími členy nejsou individua (rodem je např. živočich, substance, barva).

Druh
Nižší úroveň abstrakce - druh spadá pod vyšší rod, ale sám se nedělí na druhy, nýbrž na individua (druh představuje např. pes, člověk, červená).

Specifická diference (rozdíl)
Jí se odlišují druhy téhož rodu na základě protikladných vlastností (např. rozumný - nerozumný, teplý - studený, suchý - vlhký). Je součástí definice druhu (nejbližší nadřazený rod + diference, např. člověk je živočich rozumný).

Zvláštní vlastnost
Není součástí definice druhu, ale vyskytuje se u všech individuí tohoto druhu a nevyskytuje se u žádného individua jiného druhu (u člověka schopnost smát se).

Nahodilá vlastnost
Vyskytuje se u některých členů určitého druhu a také v jiných druzích (např. být černý). Pokud by v jiných druzích nebyla, jednalo by se o vlastní akcident.

Rody, druhy, diference, zvláštní a nahodilé vlastnosti jsou predikábiliemi individuí, protože mohou být predikovány mnoha individuím = univerzália.

Historicky nejdůležitější z celého spisu však bylo úvodní Porfyriovo vyhrazení.

b. Porfyriovy otázky

"Upozorňuji předem, že se zdržím výkladu o tom, zda rody a druhy existují, nebo spočívají jenom v pouhých představách, a v tom případě, že existují, zda jsou tělesné či netělesné a zda jsou oddělené od věcí smysly vnímatelných či existují v těchto věcech a na nich. Tento problém je totiž velmi hluboký a vyžaduje větší zkoumání."

Základní možné odpovědi

Krajní realismus
Obecniny reálně existují jako samostatná jsoucna (tj. k pojmu "člověk" lze přiřadit konkrétní jsoucno podobně jako ke jménu Sókratés historického Sókrata), a to před jednotlivinami (universalia ante rem = "před věcí") a mimo ně (podobně jako Platónovy ideje). Tedy obecné existuje nezávisle na jednotlivém.

Krajní nominalismus
Obecniny vůbec neexistují, mezi jsoucna patří pouze jednotliviny. Obecné pojmy jsou jen fyzikální procesy (vanutí hlasu, dechu). Tyto pojmy jsou vytvářeny teprve člověkem podle jednotlivin a v závislosti na nich, proto universalia post rem = "po věci". Druhy a rody jsou totiž pouze lidským shrnutím podobného ve věcech, které je vyjádřeno prostřednictvím pojmu. Jeho pomocí myslíme mnohé objekty téhož druhu a označujeme je stejným slovem jako symbolem či znakem.

Umírněný realismus
Mezi těmito krajnostmi se objevilo mnoho dalších méně radikálních pojetí obecnin. Zde uvedeme pouze to pojetí, které je vystiženo třetí charakteristickou latinskou formulí (vedle ante rem a post rem). Formule zní universalia in re (= "ve věci") a příslušné pojetí bývá označováno za "umírněný realismus". Předpokládá totiž, že něco obecného skutečně existuje, avšak na rozdíl od krajního platónského realismu umísťuje obecné do jednotlivin, v nichž je nějak individualizováno.
Za pravzor tohoto pojetí bývá považováno aristotelské uchopení jednotlivin jako spojení látky a od ní neodlučitelné druhově určující - a tedy obecné - formy.

 

V následujících oddílech si představíme několik nejzajímavějších a nejvýznamnějších odpovědí na Porfyriovy otázky. Odpovědi představují stručný přehled řešení tohoto problému v průběhu celého středověku.

C. Boëthius (5. - 6. st.)

a. Pro a proti reálné existenci obecnin

Překladatel Porfyriova spisu Boëthius byl také prvním významným myslitelem, který na položené otázky odpověděl. Jeho odpovědi jsou promyšlené a berou v potaz různá hlediska. Proto je jeho řešení kvalifikovanější než některá mnohem pozdější středověká pojetí.

a) "Ontologický" argument proti reálné jsoucnosti obecnin

Z ontologického hlediska zajišťuje nějaký obecný formující princip druhovou stálost a totožnost individuí v rámci druhu, tj. Sókratés a Platón jsou lidmi kvůli příčinnému působení "obecného člověka". To však podle Boëthia vede k nemožným důsledkům:

• Jestliže rod (druh) je společný mnoha druhům (individuím), o nichž je predikován, pak nemůže být početně jeden (v každém z nich musí být jeden druh nebo rod).
• Ovšem každé jsoucno je nějakým jedním jsoucnem, proto rod, který by nebyl jedním, nemůže jako takový existovat.

Kdybychom předpokládali mnohost rodů např. živočicha (takže by v každém živém individuu mohl být numericky jiný rod "živočich"), musel by tu být další rod "živočich", který by v sobě zahrnoval všechny živočichy, neboť ti se tak nazývají proto, že v sobě mají něco podobného - to by právě měl postihnout ten vyšší rod. Tak by se šlo do nekonečna - podobná argumentace jako ve třetím muži.

Myšlenka, že pokud je celá forma nebo idea rodu sdílena každým z mnoha druhů (nebo tyto na ní mají účast), nemůže být početně jednou věcí, se nachází už v Platónově dialogu Parmenidés 130e ff.

b) "Gnoseologický" argument pro reálnou jsoucnost obecnin

Naše poznání však směřuje k obecnému (od časů Aristotela je obecnější poznání považováno za vyšší a hodnotnější), proto vzniká problém s adekvátností naší klasifikace jsoucen, a tedy našeho poznání vůbec:

• Pokud naše klasifikace věcí pomocí druhů a rodů vůbec vůbec nevychází ze skutečnosti, pak je úplně prázdná.
• Pokud je nějakým způsobem založena na skutečnosti, ale neodráží ji přesně, je klamná nebo zavádějící.
• Tedy má-li naše poznání odpovídat skutečnosti - být pravdivé, také rody a druhy, univerzálie jako předmět poznání musí reálně existovat. Pokud ale naše pojmy rodů a druhů jsou přesně založeny na způsobu, jímž věci jsou, pak existují rody a druhy ve skutečnosti.

Výsledkem je aporie

Rod je jedno jsoucno, které je oprávněně predikováno o mnoha druzích, protože se v nich reálně nachází. Postižením obecného rodu klasifikujeme druhy a individua na základě skutečnosti.

X

Co je společné mnoha druhům, nemůže být přítomno ve všech těchto druzích a zároveň být něčím jedním. Tedy nemůže existovat. Jestliže rody (a druhy) neexistují v realitě, naše klasifikace věcí realitě neodpovídá.

b. Řešení aporie a odpovědi na tři otázky

Z hlediska gnoseologické problematiky

• Pojmy nebo myšlenky utvořené podle věcí nemusejí být prázdné nebo zavádějící, i když těmto věcem neodpovídají ve všech ohledech.
• Druhy a rody totiž získáváme z jednotlivin nikoliv falzifikací, nýbrž tím, že vynecháváme rozdíly a shromažďujeme podobnosti:
• Matematické objekty si myslíme jako netělesné.
• Živočicha chápeme jako žijící tělo nadané percepcí, ale vynecháváme to, jestli má srst, peří nebo šupiny, dvě nohy nebo čtyři nohy nebo žádnou.
• U druhu člověk abstrahujeme od barvy, pohlaví, velikosti apod.

V případě takové abstrakce a oddělování se nedopouštíme chyby na rozdíl od skládání, spojování, kdy rozum spojí např. koně a člověka, čímž vznikne kentaur - prázdná představa neodpovídající skutečnosti.

• Stejně jako úsečky neexistují jinak než na tělesech, tak i druhy a rody existují pouze v individuích, ale jsou myšleny jako oddělené od rozdílů, v nichž se individua navzájem liší.

Z hlediska ontologické problematiky

• Protože živočišnost neexistuje v myšlení, ale v reálném světě, není to univerzálie, ale v každém individuu něco individuálního: v tomto živočichu je přítomna individuální živočišnost tohoto živočicha. Individuální živočišnost existující v tomto živočichovi je uchopována smysly, "obecná" živočišnost predikovatelná mnoha individuím je chápána intelektem tak, že se abstrahuje od odlišujících rozdílů. Rody a druhy existují jedním způsobem, ale jsou chápány jiným.
• Tato odpověď se označuje jako umírněný realismus. (Je to odpověď vycházející z Aristotela - tímto způsobem jej interpretoval jeho nejvýznamnější antický komentátor Alexandros z Afrodisiády.)
• Umírněný realismus neodmítá realitu forem věcí, ale popírá to, že existuje jediná forma každého druhu a že existuje odděleně od věcí, které ji mají. Naopak každá forma existuje znásobeně v individuích téhož druhu (tj. kolik individuí např. druhu pes, tolik "individuálních forem" psa), ale může být "abstrahována" nebo "vytažena" ze smyslového vnímání myslí jako jednotný koncept predikovatelný o mnoha individuích. Jedna forma (ne numericky jedna) existuje v mnoha věcech a také v mysli jako koncept - ale neexistuje odděleně od věcí a myslí.

 

Boëthiovy odpovědi na Porfyriovy otázky

1. Druhy a rody samostatně existují určitým způsobem, ale jsou rozumem chápány jiným způsobem.
2. Jsou netělesné, ale existují pouze ve smyslových věcech a jsou s nimi spojeny. Rozumem je však pojímáme, jako by existovaly samostatně a ne v jiném.
3. Boëthius se ve svých úvahách ve druhém komentáři k Porfyriovi přidržuje Aristotelova výkladu. Ale v závěru pasáže o třech otázkách říká, že ve třetí otázce nedokáže rozhodnout mezi
• Platónovým názorem - rody a druhy jsou jako obecné nejen chápány rozumem, nýbrž i samostatně existují mimo tělesa; a
• Aristotelovým stanoviskem - druhy a rody jsou jako netělesné a obecné pouze myšleny, reálně existují jen ve smyslových věcech.

Podle těchto Boëthiových úvah byly univerzálie pojímány až do konce jedenáctého století. Teprve na přelomu 11. a 12. st. se objeví nová (ale ne vždy kvalifikovanější) řešení.

D. Roscellinus (11. - 12. st.)

a. Život a základní rysy myšlení

O Roscellinově životě je známo velmi málo. Narodil se v dolní Bretani, později působil jako kanovník v Besançon, učil v Tours a opět v Bretani. Zřejmě nic nenapsal, své názory šířil pouze ústně. Zachoval se pouze jeho dopis Abélardovi, v němž pojednává především o Trojici. Jinak jsme odkázáni na svědectví jeho protivníků, hlavně Abélarda. 1092 byl donucen odvolat jisté postoje o svaté Trojici, zemřel po 1120.

Jeho názory tedy známe pouze zprostředkovaně přes Abélarda a Anselma z Canterbury, který s Roscellinem polemizoval. Anselm říká, že podle Roscellina jsou univerzálie jako rody a druhy pouhým "závanem hlasu" (flatus vocis), čímž se myslí vydechnutí při pronesení slova jako "živočich" nebo "osel". Jedná se tedy vlastně o fyzikální proces, děj. Ničím jiným obecný pojem není.
V podobném duchu prý Roscellinus dále popíral, že vlastnosti jako barvy jsou něčím mimo a nad předměty, kterým náležejí.

Pojetí logiky

Roscellinus z Compiegne byl jedním ze skupiny logiků 11./12. st., který na rozdíl od většiny předchůdců chápal logiku jako vědu, zabývající se konkrétními fyzickými věcmi, jež slouží jako slovní znaky skutečností (pronesená slova, grafické znaky), spíše než tím, co tyto znaky označují. Logika se tedy nezabývá nějakým světem významů nebo pojmů, nýbrž oblastí slov a znaků. Všechny technické pojmy aristotelské logiky, např. "obecný", "individuální", "rod" atd. se vztahují pouze na tyto jazykové znaky samotné jakožto znaky.

Takové názory jsou charakteristické pro nominalismus.

b. Realita a řeč podle nominalimu

Jestliže jsou univerzálie pro Roscellina pouze konkrétními fyzikálními procesy (které plní funkci slovních znaků), je jasné, že nepředstavují něco společného mnohým věcem, tedy nějaké reálné obecné jsoucno. Společný je pouze konvenční, dohodnutý znak.

Tento postoj je v souladu s dalšími Roscellinovými názory, jež mu připisuje Anselm vedle flatus vocis:

• Prý neumí kvalitu (např. barvu) oddělit od jejího subjektu (barva není nic jiného než těleso, moudrost nic jiného než duše).
  Např. "červená" totiž není jiného než označení určitého druhu věcí (červených věcí), neboť přece reálně neexistuje nic společného, tedy ani společná vlastnost - barva.
• Stejně tak rozlišování částí v individuu má být pouze subjektivním rozkladem. Zeď jako část domu jako celku by musela být jedna část částí, z nichž celek sestává, tedy částí základů, zdi a střechy, tj. i částí sebe sama.
  Tato argumentace je sice pochybná, přesto v ní lze najít základní myšlenku nominalismu - reálné je pouze individuum samo o sobě, naopak jeho dělení, členění, tj. jeho analýza je subjektivní záležitostí.

Tento přístup je pochopitelný, když si uvědomíme, že běžně a samozřejmě - ovšem velmi subjektivně - členíme např. dějin na století, kruh na stupně, prostorové délky na tradiční jednotky atd., a těmto jednotkám přitom často naivně připisujeme objektivní význam.

To, co víme o Roscellinově logice, souhlasí s názory z díla nazvaného Dialectica, které je datováno do poloviny nebo závěru 11. st. a za jehož autora je považován jistý Garland: Každé slovo "označuje" ty výskyty, o nichž je pravdivé, tedy ty, které patří k jeho extenzi (= soubor "věcí", které jsou slovem označeny). "Živočich" znamená každého jednotlivého živočicha. Prakticky zde není žádná intenze, tedy nějaký smysl, význam, který by byl slovem označován, míněn. Pak ale jak slovo "člověk", tak i slovo "moudrý" znamenají Sókrata, byť různými způsoby. V důsledku Garland dospívá k závěru, že kategoriální slova, tj. 10 nejvyšších rodů, které slouží jako jména pro 10 aristotelských kategorií, označují každé všechno, ale různými způsoby. "Substance", "kvantita", "kvalita" atd. označují individuální věci (které jsou v kategorii substance pojmenovány vlastními jmény), tedy jejich extenze naprosto souhlasí. Je pravděpodobné, že Roscellinova pozice byla tomuto postoji velmi blízká. Toto nahrazení intenzionální stránky významu pouhými "mody" odstraňuje z logiky pokušení zavádět reálné entity společné mnoha individuím dříve, než je vyjasněn vztah těchto entit (tj. jejich označovací funkce) k individuím. Roscellinus sice tvrdil, že univerzálie jsou věci - vydechnutý vzduch při hlasovém projevu, avšak "věci" zcela jiného druhu než to, co je jimi označováno. Jejich obecnost se pak zakládá na pouhém arbitrárním, tj. libovolně zvoleném, užití těchto věcí jako znaků - např. zvuk vzniknuvší při pronesení slova "člověk" je takovým arbitrárním znakem pro Sókrata, Platóna... Kdybychom chtěli, můžeme si pro stejný účel zvolit jakýkoli jiný zvuk, třeba "ksoja". Naopak realismus považuje univerzálie za "věci" téhož druhu, k němuž náležejí univerzáliemi označené jednotliviny, tj. "člověk" je nějakým obecným člověkem. V tomto smyslu byl Roscellinus anti-realistou.

c. Důsledek nominalismu - triteismus

Pravděpodobně opozice vůči obecnému (tj. vůči názoru, že existuje něco společného více individuím) jej vedla k určité formě triteismu, v níž nemůže existovat jednotná božská esence, která by byla společná všem třem božským osobám.

Jestliže totiž reálně existují pouze individua, pak tři božské osoby představují tři individuální substance = tři bohy. Z tohoto (heretického) stanoviska pak pouze církevní zvyk a jazykový úzus hovoří o třech osobách a ne třech substancích (díky čemuž triteismus není tak zjevný). Co Roscellina k takovému názoru přivedlo?

• Ve svých úvahách vychází z Boëthiovy definice osoby jako substantia racionalis, přičemž odmítá tyto výrazy v souvislosti s Trojicí chápat v jiném než běžném smyslu (viz aristotelské pojetí οὐσία).
• Jestliže jsou v Bohu tři osoby, pak vlastně v něm jsou tři (oddělené) substantiae (jakoby tři andělé), které mají jednu společnou vůli a moc.
• Nemůže se ovšem jednat o něco jednotného (tedy o jedno jsoucno), protože v tom případě by všechny osoby (jakožto jedno a totéž jsoucno) nutně podstupovaly totéž - a tedy zároveň se Synem by do lidského těla museli vstoupit i Otec a Duch.

Roscellinus přitom chtěl upevnit a bránit křesťanskou víru, nikoli zastávat heretická stanoviska. Problém však spočíval snad v tom, že Roscellinus zaměnil dva možné významy slova substantia:

1. substantia jako překlad řeckého ὑπόστασις, které se používá i v množném čísle (τρεῖς ὑποστάσεις) o třech osobách - právě od tohoto významu vycházel Roscellinus a v tomto významu v Bohu skutečně jsou tři substantiae.
2. substantia jako překlad řeckého οὐσία. V tomto smyslu je termín substantia užíván pouze v jednotném čísle a má označovat jednotu, a tedy Bůh je pouze jedna substantia. Toto stanovisko představuje ortodoxní církevní terminologii.

Shrnuto - Roscellina vyšel od prvního významu, avšak chápal jej (což lze považovat za logickou chybu) ve významu druhém, a pak pro něj existují tři božská jsoucna. R. 1092 byl v Soissons donucen k odvolání, ale nominalismus, z nějž takový závěr plyne, učil zřejmě dál.

Důkladný rozbor okolností procesu s Roscellinem - např. zdrojů jeho stanoviska i rázné kritiky ze strany Anselma z Canterbury - můžete najít ve velmi čtivě napsaném článku:

Otisk, M. "Jeden jediný, jeden trojjediný nebo tři jediní." Jabůrek, M. (ed.). Jednota a mnohost. Brno: CDK 2008. S. 84-98.

Vliv na dějiny filosofie

Roscellinův anti-realismus bezpochyby zapůsobil na Abélarda. Abélard však nikdy nepřiznává názorům svého učitele pravdivost, snad proto, aby se co nejvíce distancoval od odsouzeného heretika. Přesto Roscellinovo tvrzení, že univerzálie jsou pouze slova a jejich obecnost je výsledkem, nikoliv předpokladem označení, zůstal významnou odpovědí na tuto otázku po celý středověk.

E. Vilém ze Champeaux (11. - 12. st.)

a. Realismus a trojjedinost

Naproti tomu realistická odpověď na Porfyriovy otázky umožňovala vysvětlit trojjedinost v souladu s ortodoxií:

• druh je úplná substance individuí (a tedy něco reálného);
• celý druh se zase nachází v jednotlivých individuích (a tedy činí je danou substancí);
• Bůh jako druh je jedna substance, tři osoby jsou jeho individua a tyto tři osoby tvoří onu jednu substanci.

Filosofie, teologie a univerzálie

Rozdíl mezi právě uvedeným výkladem Trojice a Roscellinovým pojetím, a tedy rozdíl v příslušných pojetích univerzálií představuje obecný rozdíl mezi filosofickým a teologickým uvažováním:

• Mezi logiky (tj. filosofy) pozdního 11. a raného 12. st. zvítězil názor, že obecnost je důsledkem jazykového označení (tedy nominalismus),
• zatímco mezi teology byla tendence chápat obecnost jako rys ontologicky nezávislý na myšlení a jazyku.

Roscellinus (a také Abélard) představuje první interpretaci, druhou např. Vilém ze Champeaux. Z tohoto hlediska je příznačné, že tento muž se po neúspěšné myšlenkové konfrontaci s Abélardem právě v otázce univerzálií (viz následující oddíl) stal učitelem teologie a posléze biskupem v Chalons-sur-Marne.

b. Vilémův realismus a Abélardova kritika

Vilém studoval u Anselma z Laonu a stal se jedním ze známých učitelů logiky, rétoriky, gramatiky a teologie ve Francii raného 12. st. Tím přispěl k ustavení škol, jež se později sloučily v pařížskou univerzitu. Největší proslulost mu však přinesla diskuse s mladým Abélardem o statusu univerzálií, v níž prohrál, pročež si většina jeho studentů za učitele místo něj zvolila právě jeho oponenta.
Kvůli této zásadní neshodě s Abélardem pak není překvapivé, že měl Vilém až do své smrti přátelský vztah s Bernardem z Clairvaux.

Vilémova pozice v otázce druhů a rodů

Jsou reálnými věcmi, jež jsou určovány akcidenty podobně, jako je nějaká beztvará látka určena tvary, které k ní nahodile přirůstají:

• Vilém přijímá Porfyriovu interpretaci Kategorií, podle níž kategorie vytvářejí "stromové" klasifikační schéma pro všechny entity. Existuje 10 stromů (substance, kvalita...) a každé následné větvení každého stromu vede ke stále specifičtějším entitám dané kategorie (např. člověk, modrá). Každý strom vrcholí v individuích, která nepodléhají žádnému dalšímu "větvení" (Sókratés, Sókratova bílá).
• Druhy vznikají tím, že se k vyššímu rodu přidávají protikladné diference (rozumný - nerozumný). Tyto rozdíly jsou pouze akcidenty rodu (živočicha).
• Struktura skutečnosti je tedy vysvětlována (a také se rozvíjí) "shora" a druh předchází individuum a rod předchází druh.
• Podobně se individua téhož druhu (Sókratés, Platón...) liší pouze akcidenty toho druhu, tedy jsou co do podstaty stejná - obsahují tentýž druh (člověk). Proto Vilémův postoj umožňuje chápat každé individuum jako ontologicky konstruované z postupného sledu (obecných) forem, jež se připínají k jádru, jímž je nejvyšší rod (v případě Sókrata a Platóna to je substance), pod nějž individuum spadá.

Jaký status mají univerzálie podle takového pojetí?

• Obecnina (= jedna jediná věc) je podstatným způsobem (essentialiter) přítomna v každém individuu jako jeho forma (např. člověckost), ale mimo individua neexistuje. Existuje tedy vždy pouze pod akcidentálními formami, které ji rozrůzňují v různá individua.
• Avšak jejich člověckost je jedna samostatná věc existující v nich a uchopitelná myslí. Individua se pak liší jen svými akcidenty (svými akcidentálními formami) - jeden člověk je černý, jiný bílý, mladý, starý...

Abélardova kritika

Z hlediska logiky
Abélard poukázal na to, že takový postoj vede k možnosti, že protiklady budou současně náležet jedné a téže věci. Univerzálie by např. musela být zároveň na různých místech (člověk v Platónovi, Sókratovi atd.); živočišnost v člověku by musela být rozumná a tatáž živočišnost v tomtéž okamžiku v oslu nerozumná. A protože živočišnost existuje pouze v individuích, je rozumnost i nerozumnost zároveň jak v Sókratovi, tak i v tomto oslovi.

Z hlediska ontologie
Podle Vilémova stanoviska by ve světě bylo pouze 10 reálných věcí - 10 nejvyšších rodů, kategorií. Jakákoliv věc totiž je buď jedním z těch 10 nejvyšších rodů bez akcidentů nebo něčím, co z nich vznikne postupnou akumulací akcidentálních forem.

Takové důsledky byly nepřijatelné a Vilémova forma realismu po Abélardově kritice byla neudržitelná.

Proto Vilém změnil své stanovisko: obecnina není v individuích essentialiter, nýbrž indifferenter = místo jediného obecného bytí přijal Vilém několikanásobnost obecného bytí, které je však ve všech případech bez rozdílů. To ale nejde použít na božskou přirozenost. De Libera - Abélard v Logica ingredientibus: Obecnina nespočívá v totožnosti esence, ale v totožnosti díky nerozlišování mezi jsoucny. Např. lidé se navzájem liší, ale neliší se v tom, že jsou lidmi, tedy co do své přirozenosti člověka. "Táž jsoucna, která vyhlašují za jednotliviny co do jejich odlišnosti, tedy vyhlašují za obecniny co do nerozlišenosti a shody jejich smyslově vnímatelných rysů." Jiná indiferentistická doktrína určuje univerzálie jako soubor mnoha věcí. Abélard vysvětluje tento problém v termínech predikace: univerzálie jsou predikovány o mnohých věcech, avšak soubor nemůže být predikován, protože nemá žádnou přirozenost společnou se svými členy. Jestli je univerzálie soubor, pak jakýkoliv libovolně určený soubor je univerzálií.

F. Petr Abélard (11. - 12. st.)

a. Čtvrtá otázka k univerzáliím

Abélard přistoupil k problematice univerzálií z poněkud jiné strany. Zabýval se totiž především problémem, jak vůbec obecné výrazy, univerzálie mohou označovat jednotlivé věci. Originalita jeho přístupu se projevuje i v tom, že přidal čtvrtou otázku k otázkám Porfyriovým:

Abélardova odpověď:
Univerzálie je slovo, které nese význam (sermo) a tento význam má i ve chvíli, kdy je nikdo nevyslovuje a ani aktuálně nechápe jeho význam. Univerzálie tedy není spojena pouze s vyslovením slova, ale s jeho významem a existuje i tehdy, když nemůže být ničemu predikována. Toto řešení bude označováno jako konceptualismus nebo umírněný nominalismus.

V jeho úvahách o univerzáliích lze rozlišit dvě roviny:

1. rovina ontologicko-gnoseologická: otázka jsoucnosti univerzálií a jejich vytváření abstrakcí;
2. rovina sémantická a lingvistická: jak můžeme rozumět obecným pojmům a jakým způsobem se mohou vztahovat k individuím.

b. Ontologická rovina problému

Překonání Viléma i Roscellina

Petr Abélard ve svých úvahách v Dialektice překonal krajní realismus Vilémův i krajní nominalismus Roscellinův:

• Viléma kritizoval za představu, že obecnina je zcela reálnou věcí, která je jako neměnná podstata přítomna ve všech jedinečných věcech určitého druhu.
• Snad pod vlivem Roscellinovým Abélard popřel reálnou existenci obecnin. Ale odmítl i Roscellinovo pojetí univerzálií jako pouhých slov, zvuků, které nemají žádný zobecňující význam.
  • Vyšel od Aristotelova tvrzení, že obecné je to, co se může vypovídat o jednotlivých věcech ("člověk"). Jednotlivé je jméno (Sókratés), které náleží pouze jedné věci. Obecniny pak nejsou jen fyzickým zvukem (vox), ale slovem, které má význam (sermo). Obecnina je slovo, které může určovat mnohé věci a může být o nich vypovídáno.

Status obecného

Podle tohoto pojetí obecnina není něco, co by skutečně v jednotlivinách bylo, nýbrž spíše je to pojem vyabstrahovaný lidským rozumem (tím se Abélard liší od Aristotela). Vzniká ze smyslové zkušenosti procesem abstrakce, v němž lidský rozum odlučuje ty vlastnosti a znaky věcí, které jsou individuální, tedy neoddělitelné od dané věci (např. křivý nos). Naopak shromažďuje ty vlastnosti, které spojují věc s jinými věcmi téhož druhu. Abstrakce znamená zaměření pozornosti na určitý aspekt a záměrné pominutí ostatních. Pokud se takto pozoruje jedna vlastnost u více věcí a označí se vox, pak je to vox universalis.

Obecný pojem existuje jako forma communis = myšlenkový útvar, který je zprostředkovávajícím znakem věci. Stojí mezi skutečností a pojmem. Abélard jej nazývá "status".

Obecné neexistuje reálně, vytváří ho rozum. Ani slovo (vox) jako fyzikální proces není obecné. Obecný je naproti tomu jazyk jako sermo, conceptus, intellectus a significatio - je výsledkem abstrakce, a proto je smysluplný. Tím se Abélard odlišuje od radikálního nominalismu.

Univerzálie tedy neexistují mimo lidský rozum, nýbrž jen v něm. Jsou jen nedokonalým poznáním věci (neboť od mnoha konkrétností se abstrahovalo). Lidský rozum proto nemůže poznat žádnou věc v její konkrétní individuálnosti.

Univerzálie existují pouze v jazyce jako sermo, naproti tomu res ani vox univerzální být nemohou. Sermo je dáno ustavením v minulosti.

Podobnost jako základ druhové totožnosti

(Podle Todd Rossman - The Problem of Universals Reconsidered)

Podle Abélarda obecné jako to, co je predikováno více věcem, nemůže být samo "věcí", reálným jsoucnem, protože nelze predikovat "věc" o věcech. Proto obecnost může být přiznána pouze slovům, přesněji významům. Jak ale potom vysvětlíme, že některá individua jsou si natolik podobná a příbuzná, že je lze zařadit pod tentýž druh?

Abélard odmítá tvrzení, že společná podobnost vyžaduje přiznání obecnosti i samotným věcem. Příklad: jednotlivé ženy se liší od sebe jak ve své individuální esenci tak i v různosti akcidentů. Shodují se naopak v tom, že "jsou ženami" nebo že "každá je ženou". Ale být (něčím) není věc.

Podobnost Abélard objasňuje v termínech individuí. Podobná individua se podobají jedno druhému ne kvůli společné přirozenosti nebo sdílené esenci, nýbrž prostě proto, že se navzájem podobají.
Univerzálie pak označují věci tím, že denotují věci, mezi nimiž je podobnost.

c. Sémantická rovina problému

Jak je možné, že si při použití univerzálií rozumíme?

Následující úvaha vychází z rozsáhlé studie o Abélardově jazykovém zkoumání univerzálií

Tetsuro Shimizu: From Vocalism to Nominalism: Progression in Abaelard's Theory of Signification (http://www.sal.tohoku.ac.jp/phil/DIDASCALIA/1SHIMIZU.pdf).

Úvaha se věnuje Abélardovu spisu Logica ‚NPS' (tj. Nostrorum petitioni sociorum - viz přehled Abélardových spisů). Odpovídá na následující otázku:
Jak to, že si v řeči navzájem bez problémů rozumíme, když přitom zcela běžně používáme obecné pojmy, tj. univerzálie, které přece nemohou označovat nějaké konkrétní (obecné) jsoucno?
O čem tedy hovoříme, když používáme obecné pojmy?

• Určitá slova (sermones) nazýváme univerzáliemi, neboť mohou být predikována mnoha věcem.
• To je možné na základě jejich hypotetické institutio (tj. "zavedení", "přiřazení", "připojení") člověkem někdy v minulosti.
• Instituována (tj. "zavedena", "přiřazena", "připojena") nejsou konkrétně pronášená slova, tedy hlasové zvuky, nýbrž určitý typ hlasového zvuku je přiřazen k něčemu jinému.
  Tedy instituován je např. typ zvuku při vyslovení slova "člověk" nezávisle na výšce, hlasu, barvě, rychlosti pronesení či jeho intenzitě.
• Instituce však nepřiřazuje zvukové (či grafické) typy přímo "věcem", jednotlivinám, jsoucnům, nýbrž k určitému porozumění (intellectus) nebo určité formě, k níž je intellectus zaměřen.
  • Z toho plyne, že řeč (složená z jednotlivých zvukových typů) není závislá na (aktuálních) jsoucnech, např. se můžeme zcela smysluplně bavit o Chiméře (a budeme si rozumět).
  • (Doplňující poznámka:
    Zde představovaná teorie je konečným výsledkem vývoje Abélardových úvah. V dřívějších spisech však zastával myšlenku, že obecné pojmy mají vztah přímo k jednotlivinám - pak by obecný pojem nemohl existovat bez svých reprezentantů. Tento přímý vztah univerzálií a jednotlivin Abélard označoval termínem nominatio - "pojmenování".)
• Předmětem porozumění či formou je sermo - "význam" (spojený s daným zvukovým typem), který lze chápat přibližně jako definici pojmu.
• Tedy schopnost obecného slova - být predikováno o mnoha věcech - je založena na vztahu instituovaném mezi určitým typem hlasových zvuků a jistým porozuměním, významem.
  • Na základě tohoto porozumění významu pak lze identifikovat jednotliviny (jsoucna), které pod daný obecný pojem spadají.
  • A díky tomu i při použití univerzálií hovoříme o něčem jsoucím a můžeme se domluvit.

   

• Přitom platí:
  • Intellectus není subjektivní a individuální akt, nýbrž permanentně trvá od (hypotetického) okamžiku instituce.
  • Také sermo, význam přiřazený slovu, existuje - od okamžiku stvoření věcí a slov Bohem - nezávisle na čase i jednotlivinách.

G. Umírněný realismus 13. st.

U dvou nejvýznamnějších myslitelů 13. století - Alberta Velikého a Tomáše Akvinského - se objevilo další kompromisní stanovisko, které na rozdíl od Abélardova řešení vychází z realismu a bývá označováno za umírněný realismus, ale které přitom postuluje univerzálie ve všech třech časových rovinách vzhledem k "věcem":

• In re - obecné je individualizováno, znásobeno ve věcech a "vtěleno" do nich. To umožňuje vysvětlit individualitu, odlišnost jednotlivin.
• Post rem - lidský rozum získává abstrakcí z těchto jednotlivin obecný druhový pojem.
• Ante rem - obecné existuje už před věcmi v Boží mysli.

Spojení všech rovin zajišťuje, že naše obecné pojmy (tj. rovina post rem) zcela neproblematicky označují skutečnost, která je navíc jednotně organizována díky rovině in re, jež zase vychází z Božího tvůrčího aktu, a tedy roviny ante rem.

H. Vilém Occam (13. - 14. st.)

a. Existují pouze individua

Na rozdíl od umírněně realistických syntéz ve 13. st. se na konci středověku v západní Evropě prosazoval spíše nominalismus. Tento příklon k jednotlivému bývá chápán jako jeden z pramenů novověké vědy, protože nasměrovává badatelský zájem k empirii - pozorování jednotlivin.
(V této souvislosti stojí za zmínku, že na pražské Karlově univerzitě se ještě na přelomu 14. a 15. st. prosazuje realismus, k jehož představitelům patří Stanislav ze Znojma a známější, ovšem filosoficky méně významný Jan Hus.)

Nejvýznamnějším představitelem pozdně středověkého nominalismu je Vilém Occam (nebo Ockham). Jeho úvahy o univerzáliích postupují následovně:

• Jsoucno a Jedno jsou vzájemně zaměnitelné. Cokoliv je jedno, existuje, cokoliv existuje, je jedno.
• Přitom ale "jedno" Occam chápe jako jedno "numericky rozdílné", a veškerá různost a jednota je tedy numerická.
• To znamená, že jednotou, jedním může být pouze konkrétní individuum, jež se liší od jiného individua "co do počtu", "numericky" - jedno z nich je "první kus", jedno je "druhý kus". Druhově mohou být tímtéž, a tedy jedním - např. Alík a Rek patří k jednomu druhu (pes), ale jsou to dva různí psi. Druh tedy není numericky "jedno". Occam zdůrazňuje právě tuto numerickou odlišnost individuí téhož druhu, a naopak vnitřní jednotu každého individua.
• Existovat tedy mohou pouze individua, jednotliviny.
• A v rovině věcí samotných (tj. v realitě, mimo lidské vědomí, lidskou mysl) nemůže existovat nic univerzálního, obecného.
• Proto neexistuje žádná společná přirozenost a jedinými skutečnostmi jsou (jednotlivé) substance a jejich vlastnosti.

• Vlastnosti a substance pak představují základnu pro pojmy.

Vůči realistickému přesvědčení o reálné existenci obecného lze vznést nejednu pádnou námitku.

Námitky vůči reálné existenci obecnin

Nepřijatelnost realistického stanoviska dokazoval Occam tím, že v něm nacházel vnitřní rozpory. Jeho hlavním východiskem tedy byl princip bezrozpornosti:

• Jestliže se obecnému v platónském duchu přizná samostatná existence, činí se z toho jednotlivina. - A tedy to není obecnina.
• Jestliže existuje v individuích tak, že je lze i bez našeho myšlení rozeznat od individuálního, pak je znásobeno podle počtu individuí, následně je individualizováno. - A tedy není to jedno společné, obecné jsoucno.
• Jestliže existuje v individuích tak, že je odděluje teprve náš intelekt pomocí abstrakce, pak v nich neexistuje jako obecné, neboť naše úvaha nevytváří vnější objekt, nýbrž jen pojem v nás. - A tedy obecné neexistuje reálně ve věcech, nýbrž pouze v myslícím duchu jako koncept mysli, který označuje mnohé jednotliviny.

Tedy obecné rozhodně nemůže existovat o sobě mezi věcmi. Occam však jde ještě dále a vyvrací i možnost, že univerzálie nějakým způsobem o sobě existují ve vědomí či mysli:

• V duchu neexistují obecniny substanciálně (tj. jako nějaká ideální, myšlená jsoucna o sobě), nýbrž jen jako představy.
• Totéž platí pro ideje v Boží mysli - nejsou v ní substanciálně, jako části božské bytosti, nýbrž jen jako znalost, kterou má Bůh o individuálních věcech, jež jako jediné reálně existují.

Z ontologického hlediska je tedy situace jednoznačná - existují pouze individua, nic obecného se ve jsoucnu - mimo lidské myšlení - nevyskytuje. Je nasnadě, že prostor pro obecné zůstává právě a pouze v rámci myšlení a jeho vyjádření (slova), a tedy v oblasti epistemologie a jazyka.

b. Univerzálie jako znaky

Nic obecného v realitě tedy neexistuje. Ale jaký status pak mají obecné pojmy? A jak může fungovat věda, která se přece snaží o obecné poznání? Ve stručnosti lze Occamovy odpovědi shrnout následovně:

1. Obecný je myšlený, vyslovený nebo napsaný terminus (= "termín"), tedy zjednodušeně myšlený pojem, vyslovené nebo napsané slovo, reprezentující mnohá individua.
   • Myšlené termíny jsou přirozeně vzniklé, a proto jednoznačné. Vznikají díky přirozené operaci mysli: vnímání a myšlení obecné pojmy přirozeně produkují.
   • Umělé termíny (tj. mluvená nebo psaná slova) jsou zcela libovolná - žádný obecný pojem utvořený i jen podle jednoho z velmi podobných (tj. druhově totožných) individuí není vhodnější než jakýkoliv jiný.
   • Takový obecný termín pak platí nerozlišeně a zaměnitelně pro každé z těch velmi podobných individuí.
2. Věda se zabývá větami, jež obsahují termini (a to myšlenými termíny). Proto může být obecná. Ale zároveň se vztahuje na reálně existující jednotliviny, protože termíny suponují ("zastupují") něco jiného.
• Supozice je reprezentace toho, co leží v rozsahu nějakého pojmu, prostřednictvím nějakého (např. slovního) znaku, který tento pojem označuje.
• Ve srovnání s Abélardem je tedy pro Occama rozhodující krok od obecného termínu k jednotlivé věci; význam slova - jeho pojem - není zdůrazněn. Proto by Occamova odpověď na Abélardovu otázku musela být záporná.

Poznámka: Při vyvracení reálné existence obecného Occam nepoužívá metodologický princip - "mnohost nemá být zaváděna, pokud není nutná", "je zbytečné činit s větším počtem [tj. prvků, počátků, jsoucen] to, co může být učiněno s menším" - nazvaný v 19. st. Occamovou břitvou. Tento princip totiž vede pouze k pravděpodobným závěrům, zatímco jeho argumenty založené na principu bezrozpornosti jsou nutné. Occam tedy neříká pouze to, že předpokládat existenci obecného znamená zbytečné, "neekonomické" zavádění mnohosti, nýbrž přímo ukazuje, že takový předpoklad je vnitřně rozporný.