9. Tomáš Akvinský

sipka A. Prameny a literatura

Prameny



Literatura

sipka B. Obecná charakteristika Tomášova myšlení

Tomáše Akvinského lze považovat za nejvýznamnějšího středověkého latinského filosofa. Toto ocenění mu zajišťuje fyzický i tematický rozsah jeho díla, úroveň recepce starší filosofie a hloubka, důkladnost a objektivita analýz všech probíraných témat.

Jeho myslitelské dílo představuje vrchol typicky středověké filosofické tradice - totiž rovnoprávné a vyvážené propojení racionálního zkoumání s křesťanským dogmatickým rámcem. Po Tomášovi se už nikomu nepodařilo dosáhnout podobné syntézy, spíše se filosofie a náboženské vnímání skutečnosti od sebe vzdalovaly.

Ještě ucelenější představu si lze učinit z celku jeho díla, které je (v latinském originálním znění) přístupno na webu
http://www.corpusthomisticum.org/.

sipka C. Život a spisy

sipka a. Studentská léta

Zásadní události v Tomášově životě byly spjaty s jeho náboženským životem a jeho rolí v dominikánském řádu, do nějž záhy přes silný odpor své rodiny vstoupil. A jeho působení v řádu zase výrazně ovlivňovalo jeho myslitelskou činnost, a tedy i jeho filosofické dílo. Pouhý přehled jeho děl bez vysvětlení okolností jejich vzniku by byl poněkud zjednodušující, a proto si jeho díla v tomto oddíle představíme v kontextu Tomášova života.

Narodil se kolem r. 1225 jako nejmladší syn italské aristokratické rodiny. Své vzdělání započal v blízkém proslulém benediktinském klášteru Monte Cassino (1231-39), následně (1239-44) studoval na univerzitě v Neapoli. R. 1244 se přidal k dominikánům - novému ("žebravému") řádu zaměřenému na studium a modlitbu. Tím se dostal do sporu s rodinou, která zřejmě počítala, že se stane opatem v Monte Cassinu. Ani dlouhodobé "přemlouvání" jej neodradilo, rodina nakonec rezignovala a Tomáš odešel do Paříže už jako dominikán (1245).

Tam na univerzitě studoval u dalšího z nejvýznamnější středověkých filosofů - Alberta Velikého. S ním posléze (1248) odešel v řádových službách do Kolína n. Rýnem. Albert v něm utvrdil zájem o Aristotela.

R. 1252 se vrátil do Paříže a během několika let dosáhl titulu mistra teologie. Středověký student musel sám plnit i pedagogické povinnosti. Při studiu teologie to obvykle byly přednášky na základě komentáře ke spisu Petra Lombardského Sentence. Z toho vzešla první ze čtyř Tomášových teologických syntéz (kterou však pozdější summy překonávají) - Scriptum super libros Sententiarum (1253-56).
(Zbývajícími třemi velkými syntézami jsou: Summa proti pohanům, Compendium theologiae, Summa theologická - o nich viz v dalších oddílech.)

  Knihu sentencí tvoří vlastně čtyři "knihy", které pařížský biskup Petr Lombardský (asi 1100 - 1160) uspořádal do čtyř témat, a tak v nich systematicky rozprostřel veškerou teologickou problematiku:
  1. Bůh a Trojice
  2. stvoření
  3. vtělení (christologie)
  4. svátosti.
V každé z nich přitom shromáždil nesouladné výroky ("sentence") církevních otců a učitelů církve na dané téma. Uvedení protiřečících tvrzení uznávaných autorit (podobné jako v Abélardově o několik málo desetiletí starším Sic et non) vede k problematizaci, a tím pobízí k vlastnímu řešení. Právě Sentence Petra Lombardského se staly takovou pobídkou pro další myslitele, a dokonce standardní součástí studia teologie až do 16. st.
Komentáře k Sentencím dále sepsali např. Albert Veliký, Bonaventura, Jan Duns Scotus.

Více o Sentencích a jejich autorovi najdete na speciální stránce
http://www.franciscan-archive.org/lombardus/index.html.

V téže době Tomáš také sepsal pro pařížské dominikány krátké dílo ovlivněné Avicennou - De ente et essentia (O jsoucnu a bytnosti).

sipka b. Učitelské působení v Paříži

Na jaře 1256 se stal mistrem teologie (tedy asi ve 30 letech), jeho navazující učitelské působení na univerzitě trvalo do konce akademického roku 1258 - 59.

Nejvýznamnějším dílem tohoto období jsou Quaestiones disputatae de veritate (Disputační otázky o pravdě) - první z jeho souborů otázek z disputací. Jde o výsledek učitelské praxe. Mistr totiž musel každý rok vést několik formálně veřejných disputací, a z příprav případně závěrů diskusí pak mohl sestavit spisy na příslušné téma.

Tyto Quaestiones o pravdě obsahují 29 širokých témat jako svědomí, Boží vědění, víra, dobrost, svobodná vůle, lidské emoce a pravda (to je první kvestie - podle toho název). Každá kvéstie je členěna na články (celkem 253) jako základní jednotku díla, přičemž struktura každého z článků reflektuje "scholastickou metodu", která má zdroj v Aristotelových doporučeních v Topikách pro společné dialektické zkoumání (viz oddíl 5. E. a.).

Na teologické fakultě však kromě povinných "disputačních otázek" bylo možno vést také "libovolné otázky" (quodlibetales quaestiones). Při této příležitosti mistr odpovídal na jakoukoliv otázku předloženou členy akademického obecenstva. Tyto disputace byly naplánovány dvakrát do roka a evidentně vyžadovaly badatelské sebevědomí a odvahu.
Tomášovi zřejmě ani jedno nescházelo, protože výzvu k "libovolným otázkám" přijal nejméně pěti případech ze šesti příležitostí během svého (prvního) působení na pařížské univerzitě. Výsledkem je spis Quaestiones quodlibetales, který obsahuje témata od otázky, zda duše má být identifikována se svými mohutnostmi, až např. k otázce, zda zatracení spatří svaté ve slávě.

sipka c. Italská léta

Následujících necelých 10 let strávil Tomáš Akvinský v Itálii, konkrétně v dominikánských institucích v Neapoli, Orvietu a Římě. Působil převážně jakou učitel.
Během této doby sepsal následující významné texty:

Summa proti pohanům (Summa contra gentiles)

Komentář k Pseudo-Dionýsovu spisu O božských jménech

Toto dílo Tomáše velmi ovlivnilo a při jeho studiu si uvědomil, že spis náleží nikoli k aristotelské, nýbrž k platónské linii myšlení. Touto cestou se tedy Tomáš seznámil i s platónskou tradicí. (Zajímavé je, že tento spis Tomáš nekomentoval pro účely své pedagogické činnosti, nýbrž – jen ze zájmu, pro svou osobní potřebu...)

Compendium theologiae

Vyznačuje se ve srovnání s dalšími syntézami stručností a novátorským členěním materiálu: Je koncipováno kolem tří křesťanských ctností – víry, naděje a lásky. To mohlo iniciovat novou orientaci ve velkém tematickém rozsahu středověké teologie, avšak Tomáš dílo nedokončil.
(Hotová je pouze první sekce o víře – 246 kapitol, ze sekce o naději vzniklo 10 kapitol, z poslední nic. Navíc zpracovaná témata jsou podrobněji rozebrána v SPP, proto Compendium není tak významné.)

Sententia super De anima

Také tento komentář (stejně jako další aristotelské komentáře) Tomáš sepsal mimo své učitelské povinnosti. Na jeho komentářích se oceňuje skutečnost, že dokázal jakoby kongeniálně porozumět i velmi temným pasážím Aristotelových textů a odhalit jejich smysl.

V jednom komentáři (ke spisu O nebi) Tomáš představil jakési své „komentátorské krédo“, tedy vysvětlení, proč se vůbec studiem starých filosofických textů zabývá:

Studium filosofie má za cíl vědět nikoli, co si lidé mysleli, nýbrž spíše pravdu o tom, jak se věci mají.
(Sententia super libros De caelo et mundo I.22)

Nešlo tedy v prvé řadě o to, co řekl Aristotelés, nýbrž o to, v čem se Aristotelés přiblížil pravdě. (Z tohoto metodického východiska pak lze bez problémů Aristotela i kritizovat – pokud se někde neblíží pravdě, Tomáš tedy nebyl nekritickým příjemcem aristotelských myšlenek.)

Summa theologická

Tento spis je Tomášovým nejvýznamnějším a metodologicky nejcharakterističtějším dílem. Pokračoval v ní po zbytek života, přesto ji zanechal nedokončenou. Sestává ze tří částí:

  1. Existence a přirozenost Boha (quaestiones 1-43), stvoření (44-49), andělé (50-64), šest dní stvoření (65-74) a božská vláda (103-119).
  2. Morální otázky, dělí se na dvě části.
  3. Inkarnace (1-59) a svátosti (60-90) – tato část je přerušena uprostřed úvah o pokání (a nedokončena).

sipka d. Druhé učitelské působení v Paříži

Oproti tehdejším zvyklostem se Tomáš jako mistr na pařížskou univerzitu ještě jednou vrátil. Stalo se tak r. 1268 a opět to bylo na pokyn dominikánů. Působil zde do jara 1272, kdy byly přerušeny všechny přednášky na univerzitě kvůli sporu s pařížským biskupem. Dominikáni pak povolali Tomáše zpět do Itálie.
Co bylo důvodem tohoto neobvyklého kroku?

Tomášovo odvelení do Paříže bylo odpovědí řádu na znepokojující hnutí "latinského averroismu" nebo "radikálního aristotelismu" - kolem členů artistické fakulty, kteří byli přitahováni Averroovými interpretacemi Aristotela. Ty totiž překračovaly rámec křesťanského výkladu světa a Tomáš měl obhájit „křesťanskou“ recepci Aristotela i arabské filosofie:

  1. V rámci tohoho poslání napsal De unitate intellectus, contra Averroistas, tedy O jednotě rozumu proti averroistům. Ve spise se snažil ukázat, že jejich stanovisko o jediném neosobním činném rozumu (což je averroistická interpretace 5. kap. třetí knihy Aristotelova spisu O duši) odporuje nejenom víře, ale i filosofii a Aristotelovým slovům.
  2. Druhou kontroverzní teorií spojenou s averroismem je teze o věčnosti světa. Tomáš připouštěl, že čistě z racionálního hlediska (podle přirozené teologie) je možné, že svět existuje věčně. Nelze dokázat ani to, že svět musel začít, ani to, že naopak nemohl začít – rozumové zkoumání připouští obě alternativy.
    Tvrdil, že pouze zjevení samo (jedná se tedy o tezi zjevené teologie) podle Tomáše poskytuje oporu pro víru, že svět vznikl.
    Tímto problémem se zabýval spis De aeternitate mundi, contra murmurantes (O věčnosti světa proti kverulantům), což je velmi krátké, pro Tomáše netypicky pobouřené shrnutí vlastní pozice.
    "Kverulanty" však zřejmě nemyslel averroisty na fakultě svobodných umění, ale spíše františkánské teology, kteří tvrdili, že dokázali nemožnost věčného světa. Tomáš se tedy nechtěl v tomto případě vzdát aristotelské pozice ve prospěch Augustina, z nějž vycházeli františkáni. Tato skutečnost jej sbližovala s filosofy na fakultě artistické.

V těchto 4 letech Tomáš dále napsal druhou část Summy, devět aristotelských komentářů a komentář k Liber de causis (přitom si jako první uvědomil, že to je kompilace novoplatónského materiálu z Prokla), 16 komentářů biblických a 7 souborů quaestiones disputatae. Vedle toho se ještě pochopitelně aktivně zapojoval do akademických sporů, vyučoval... Jeho myslitelské a tvůrčí schopnosti byly zkrátka jedinečné.

sipka e. Poslední dny

Po odvolání z Paříže (1272) dominikáni nařídili Tomášovi, aby šel do Neapole a zřídil tam další řádovou školu a působil v ní vedoucí mistr.

Díla z této periody - dva aristotelské komentáře a třetí část Summy - však zůstala nedokončena. Začátkem prosince r. 1273 totiž Tomáš během mše prožil něco, co jej učinilo neschopným pokračovat v psaní. Sám tuto událost označoval za zvláštní zjevení. Když se jej jeho hlavní sekretář a přítel Reginald z Piperna snažil přesvědčit, aby se vrátil k Summě, odpověděl:
"Reginalde, já nemůžu."
A když Reginald naléhal, Tomáš vysvětlil:
"Všechno, co jsem napsal, je jako prázdná sláma ve srovnání s tím, co jsem uviděl a co mi bylo zjeveno."
Reginaldovi ještě řekl, že když nemůže psát, chtěl by zemřít. A zanedlouho skutečně zemřel (7. 3. 1274) cestou na lyonský koncil.

sipka D. Metafyzika

S výjimkou komentáře k Aristotelově Metafyzice Tomáš nevěnoval přímo metafyzické problematice žádný zralý spis. Ovšem jelikož považuje metafyziku za vědu o jsoucnu obecně a jelikož tvrdí, že jsoucno samo je za prvé Bůh sám a že ostatní jsoucno závisí na Bohu, jeho filosofie vlastně metafyzikou začíná, neboť jeho nejsystematičtější díla (SPP a ST) vycházejí od zkoumání Boha o sobě jako základu přírody a existence čehokoliv. Plným právem tedy lze hovořit o "Tomášově metafyzice".

Jeho metafyzika zároveň umožňuje demonstrovat výše uvedené tvrzení, že Tomáš byl sice silně ovlivněn Aristotelem, avšak vytvořil svébytný filosofický systém. Proto bude postup dalšího výkladu následující:

sipka a. Aristotelské motivy v Tomášově metafyzice

Substance a akcidenty

Substance

Akcident

Látka a forma

Shodně s Aristotelem:

Na rozdíl od Aristotela:

Možnost a skutečnost

sipka b. Specifické Tomášovy metafyzické úvahy

Tomášovy specifické metafyzické úvahy se objevují už v jeho nejranějších dílech, zvláště ve spise De ente et essentia (O jsoucnu a bytnosti). Asi nejvýznamnější tezí v tomto spise je tzv. "reálná distinkce" - tvrzení, že esence (podstata, bytnost) každé stvořené věci je reálně (tj. ve věci samotné), ne pouze pojmově, odlišná od její existence:

Bytí je nejzákladnější pojem intelektu, nejvyšší inteligibilní předmět, v němž Tomáš nachází základnu všech pojmů. Proto všechny ostatní pojmy intelektu musejí být odvozeny přidáním něčeho k bytí, pokud se netýkají té úrovně skutečnosti, která je vyjádřena termínem "bytí" samo (Quastiones disputatae de veritate 1.1c). Takové "přidání" se může dít dvojím způsobem:

  1. První vede k deseti aristotelským kategoriím (tj. "bytí čeho", jaký "druh" bytí?), z nichž každá je specifickým modem bytí - substance, kvalita, atd.
  2. Druhý způsob "přidání k bytí" je méně známý, avšak specificky Tomášův. Dospívá při něm k pěti modům bytí, které jsou zcela obecné, charakterizují naprosto každé jsoucno (tj. obecné "vlastnosti bytí"). Tedy jsoucno - kdekoliv a jakkoliv konkretizováno, vykazuje těchto pět modů, které transcendují kategorie (proto "transcendentálie"), protože jsou nutnými mody každého zvláštního jsoucna:
    • věc (res)
    • jedno (unum)
    • něco (aliquid)
    • dobro (bonum)
    • pravda (verum)

sipka c. Transcendentálie

Transcendentálie tedy představuje těchto pět pojmů (a samotné bytí, esse). Lze je adekvátně predikovat o čemkoli, o jakémkoli jsoucnu, což se zdá být neproblematické v případě samotného esse, dále u res, aliquid a unum. Ovšem stejně tak se zdá, že u zbývajících pojmů něco takového není možné. Jak totiž máme chápat tato tvrzení?

Pravda

Tvrzení, že všechna jsoucna jsou pravdivá, závisí na pochopení "pravdivý" ve smyslu "opravdový", "pravý", "skutečný", jako ve spojení "skutečný přítel".
Tento význam detailně osvětlil už Anselm:

Dobro

Pak "bytí" a "dobro" se vztahují k téže skutečnosti: uskutečnění zvláštních (specifických) možností.
Uskutečněním specifických možností každé věci je na jedné straně její existence jakožto právě takové věci - v tomto smyslu se říká, že věc má bytí.
Ovšem na druhé straně uskutečnění specifických možností každé věci znamená - ve významu, že bytí věci je celé, kompletní, bez defektů - stav, k němuž jsou všechny věci přirozeně zaměřeny. V tomto smyslu má věc dobro.

sipka d. Tomášovo pojetí bytí

Nyní se dostáváme k bytí samotnému, počátku a základu Tomášovy metafyziky.

Bytí jako činnost

Co bytí není?
Bytí není jednou z vlastností, jimiž je každé jsoucno vymezeno. Není tedy částí jeho esence. Neplatí ani to, že by se skutečná věc (strom) skládala ze své podstaty a svého bytí (existence). Takové pojetí by existenci "od-existencializovalo" a chápalo ji jako "něco" (tedy zase jako nějakou vlastnost).

Co tedy je bytí?
Bytí, existence je činnost, konání. Proto byla existence nazývána přímo činností bez bližšího určení - actus, protože je předpokladem všech ostatních činností a úkonů věci.

Bůh - jeho bytností je bytí

Tato zásadní změna v metafyzice vychází z domyšlení aristotelského rozlišení mezi bytím v možnosti a bytím v uskutečnění, mezi δύναμις a ἐνέργεια. Byla umožněna myšlenkovou syntézou aristotelské ἐνέργεια a biblického jména "Jsem, který jsem".

Akt bytí - uskutečnění možnosti (bytnosti)

sipka E. Filosofie a teologie

sipka a. Přirozená teologie

Tím je možnost racionálního poznávání světa (v nejširším rozsahu všech možných věd, termín "filosofie" označuje jejich souhrn) zajištěna - věci jsou stvořeny tak, že mezi nimi existují jim vlastní kauzální vztahy, člověk byl stvořen s autonomním rozumem, kterým může tyto vztahy pravdivě poznávat.

Filosofii či přirozenou teologii Tomáš představuje v prvních třech knihách Summy proti pohanům. Staví pouze na principech poznatelných "přirozeným světlem rozumu", tj. takových principech, jež jsou základem Aristotelovy metafyziky, která podle Tomáše také vrcholí v teologii.

Tomášovým cílem je však také ukázat, že přirozená teologie má určité kompetence i vzhledem k pravdám křesťanské víry, tedy že a do jaké míry může být nadpřirozené zjevení odhaleno i přirozenou cestou.

Přirozená teologie ve svém nejvyšším zkoumání hledá nejvyšší příčiny, a tedy nejobecnější pravdu, univerzální zdroj všech věcí. Dospívá tedy k prvnímu principu - umí dokázat, že takový první princip (Bůh) existuje (viz oddíl 6. F.). Ovšem lidský rozum už není s to odhalit podstatu tohoto prvního principu, proto ji poznáváme pouze ze zjevení v rámci teologie zjevené (např. trojjedinost Boha).

Racionální zkoumání podstaty světa a jeho vztahu k první příčině v SPP má následující strukturu:

sipka b. Zjevená teologie

Proč je potřebná ještě jiná disciplína

"Lidský intelekt, jenž si přirozeně osvojuje vědomosti ze smysly vnímatelných věcí, nestačí sám od sebe dospět k nazírání Boží podstaty v sobě samé, jež přesahuje všechno smysly vnímatelné, ba povznáší se nesrovnatelně nade všechna jiná jsoucna. Ježto ale dokonalým dobrem pro člověka je, aby jakýmkoli způsobem poznal Boha, aby se nezdálo, že tak ušlechtilý tvor je naprosto k ničemu, jakoby nebyl schopen dospět k vlastnímu cíli, je člověku dána jakási cesta, po které může vykročit k poznání Boha..."

To je úvodní věta IV. knihy SPP, v níž Tomáš přechází ke zjevené teologii. Ta vychází z tezí, které jsou samy o sobě nepřístupné rozumu - jedná se o dogmata křesťanské doktríny:

"Vzhledem k tomu, že poznání Boha, k němuž člověk může dospět uvedenými cestami jakýmsi intelektuálním jakoby nazíráním, je temné, Bůh sám zjevil lidem některé (pravdy), jež přesahují lidský intelekt; učinil tak z přemíry své dobroty, aby lidské poznání o Bohu bylo jistější. V tomto zjevení je však dle vhodnosti člověka zachováván jistý řád, aby poznenáhlu z nedokonalého dospěl k dokonalému, jako se stává u pohyblivých věcí."

(Srov. úvodní otázku Summy theologické, která jako celek je klasickým příkladem zjevené teologie.)

Zjevená teologie a rozum

Poslední věta předchozího citátu však naznačuje, že ani zde se neobejdeme bez rozumu. Zjevená teologie totiž znamená aplikaci rozumu na zjevení a používá stejné metody jako přirozená teologie - analýzu a veškerou argumentaci. Tomáš v mnoha svých dílech zkoumá koherentnost křesťanských dogmat (včetně těch nejvyšších), pokouší se je vysvětlit, odkrývá jejich logická spojení s jinými tvrzeními.

Tím chce Tomáš dokázat, že křesťanské pravdy jsou v souladu s rozumem - a tedy přijatelné - a že zdánlivá nesrovnalost některých tvrzení je způsobena pouze povrchním náhledem. Tento úkol nazývá Tomáš v následujícím úryvku (stále z SPP I.1) "třetím poznání Boha":

"Je tedy trojí lidské poznání Boha. První z nich je, že člověk vystupuje přes tvory k poznání Boha přirozeným světlem rozumu; - druhé je, že božská pravda, přesahující lidský intelekt, sestupuje k nám na způsob zjevování, třebaže nikoli prokazatelně viditelná, nýbrž jakoby řečí pronesená k uvěření; - třetí je, že je lidská mysl povznášena k dokonalému nazírání toho, co mu bylo zjeveno."

Racionální analýza dogmat

Tedy ani "božské pravdy" nejsou rozumovému zkoumání zcela nepřístupné, byť je rozum samotný nemůže odhalit. Např. o jedné z ústředních křesťanských pravd Akvinský říká: "Je nemožné dospět k poznání Trojice božských osob prostředky přirozeného rozumu" (Summa theologiae Ia.32.1c). Vyjádření se přitom nachází v jednom ze 77 článků ST, které jsou věnovány analýze a argumentaci o detailech trojičního dogmatu - tedy o Trojici lze dalekosáhle racionálně diskutovat. Tomáš sám vysvětluje, jak je to možné.

Existují dvě cesty, po nichž může rozum postupovat u jakéhokoliv předmětu:

Na první cestě může rozum dokázat, že Bůh je jeden a podobné věci - to je "první lidské poznání Boha". Na druhé cestě se rozum zabývá objasněním Trojice. Jakmile totiž byla Trojice zvěstována ("druhé poznání Boha"), uvažování o ní je možné, i když nemůže podat dostatečný důkaz této skutečnosti ("třetí poznání Boha"). (Summa theologiae Ia.32.1c)

V rámci tohoto třetího poznání lze i zjevenou teologii chápat jako vědu (v aristotelském, nikoli moderním smyslu), totiž jako systematickou, zdůvodněnou prezentaci organizované soustavy vědění, sestávajícího z obecných pravd o určitém jednotném předmětu.

Tím je ustavena jako svébytná a plnohodnotná disciplína i (zjevená) theologie.

sipka c. Vztah mezi přirozenou a zjevenou teologií

Z předchozích informací by se mohlo zdát, že přirozená i zjevená teologie se zabývají tímtéž, jen jiným způsobem:
Věci mohou být poznávány různými způsoby, a právě to způsobuje rozdíly mezi vědami. Např. kulatost země bude přírodovědec tvrdit na základě empirických pozorování, zatímco kosmolog může tentýž závěr učinit na čistě formálním základě. Proto každá věc může být uchopena filosofií, nakolik je poznatelná světlem přirozeného rozumu, a také jinou teologií, nakolik je poznatelná světlem božského zjevení.

Z toho však ještě není dostatečně zřejmý význam zjevené (či "filosofické") teologie.

Zjevená teologie co do rozsahu svého předmětu přece jen přirozenou teologii přesahuje, a to o zjevené, samotným rozumem neodhalitelné křesťanské pravdy. Přirozená teologie totiž nemá žádný předmět, který by nemohla zkoumat i teologie zjevená. Předměty přirozené teologie tedy tvoří podmnožinu předmětů teologie zjevené.

Zcela zásadní význam zjevené teologie však spočívá ještě v něčem jiném. Byl už naznačen ve druhém citátu z SPP v předchozím oddíle. Pro člověka je totiž nezbytné, aby byl poučen božským zjevením o takových otázkách o Bohu, které sice lidský rozum sám může vysvětlit, ale jen velmi obtížně, a které přitom jsou zásadní pro jeho spásu:

Smyslem či účelem zjevené teologie tedy není samotné poznání, nýbrž dosažení cíle lidského života. Proto také se soustředí na otázky Boha a člověka.
Zároveň však samotné porozumění dogmatům a odhalení jejich vzájemné souvislosti (tedy jejich racionální uchopení) k dosažení tohoto lidského cíle napomáhá.