5. Úvod ke středověké filosofii

sipka A. Prameny a literatura

Prameny



Literatura

sipka B. Pojmové, geografické a časové vymezení středověké filosofie


sipka a. Pojem středověku a historické a geografické vymezení

Na úvod výkladu o středověké filosofie bude užitečné, ne-li nezbytné, si tento pojem vymezit. Vymezení totiž poukáže mj. na rozdíly oproti filosofii antické, a tím naznačí, jakým směru se filosofie v tomto období ubírala.
Podáme vymezení z několika hledisek, nejpodrobněji se budeme věnovat vymezení časovému v následujícím oddíle.

Pojem

"Media aetas", "medium aevum" (= "střední věk") byla v době renesance opovržlivě míněná pojmenování, nadávky. Znamenaly "mezidobí", v němž nedochází k ničemu významnému, "intermezzo" mezi dvěma skutečnými věky - řecko-římským starověkem a "novou dobou".

Národnostní charakter

Středověká filosofie a kultura vůbec je záležitostí národů, které pronikají na území Říma ze severu, tj. Germánů. Germánské kmeny musely převzít antické dědictví. Středověká filosofie tak stála před velkým problémem - osvojit si cizí jazyk (latinu), cizí způsob myšlení a obrovské množství poznatků.

Geografický posun

Dochází také k prostorovému přesunu kulturních center. Místo Athén, Alexandrie, Antiochie, Kartága nastupuje Theoderichův dvůr - Ravenna, Verona, Pavia, dvůr Karla Velikého (Cáchy) a později Canterbury, Paříž, Oxford, Kolín.

Mimolatinská kultura

Kromě toho zde byly významné ne-latinské proudy v Evropě a Středozemí - Byzanc, islámská a židovská kultura na Blízkém Východě, v severní Africe a Španělsku. (Viz De Libera, Středověká filosofie.)

Žádná z těchto filosofických tradic však nebyla tak radikálně odstřižena od filosofického dědictví antiky tak jako latinský Západ kvůli rozpadu Římské říše. Proto je lépe tyto tradice uvažovat odděleně od západní filosofie.

sipka b. Periodizace středověké filosofie

Jestliže budeme za středověk z filosofického hlediska považovat období asi od 6. do 14. století, jedná se o poměrně dlouhý interval. Proto je pochopitelné, že během něj muselo dojít k podstatnému myšlenkovému vývoji, který nám umožňuje středověkou filosofii dále členit, a tím se v ní lépe zorientovat.
Vývoj středověké filosofie se obvykle dělí na tři fáze:

1. Od počátku středověku až do 12. st.

Tato nejdelší fáze bývá označována jako období přípravné. Kvůli přerušení kontinuity vzdělání byli středověcí myslitelé v této době obeznámeni se starověkou vědou a filosofií jen zlomkovitě. Z Aristotela znali jen některé spisy logické (v Boëthiovu překladu), z Platóna Tímaia (a to jen v částečných překladech Cicerona a Chalcidia), některé spisy Ciceronovy a Senekovy. Zdrojem filosofického vzdělání byla především díla církevních otců - Augustinovy spisy a přeložené spisy Pseudo-Dionýsia Areopagíty. Otcové byli většinou ovlivněni platónismem nebo novoplatónismem, proto i středověká filosofie měla zpočátku augustinsko-novoplatónský ráz.

 

2. Přibližně od 1150 do pol. 14. st.

Dostáváme se do vrcholné fáze. Kulturním předpokladem rozmachu byly překlady dalších antických děl, pořizované z arabštiny nebo přímo z řečtiny. Především šlo o díla Aristotelova a jeho řeckých i arabských komentátorů. Aristotelés byl přitažlivý svým vědeckým zaměřením na smyslový svět. Na druhé straně v něm byly nesrovnalosti s křesťanským viděním světa (věčnost světa, smrtelnost individuální duše). To vedlo k četným zákazům šíření jeho nauky. 1277 byl postižen především latinský averroismus. Ovšem postupně se Aristotelés prosadil.

 

3. Během 14. st.

největší rozmach středověkého myšlení končí a začíná etapa, která je poznamenána společenskou a myšlenkovou krizí, z níž vznikly později nové filosofie.

sipka C. Latina jako jazyk vzdělanosti

Jestliže Boëthius považoval za užitečné překládat řecké filosofické texty do latiny, lze předpokládat, že už v jeho době byl jen málokdo schopen přečíst je v originále. Tato schopnost se na latinském Západě v dalších stoletích dále vytrácela, a proto lze říct, že středověcí filosofové mohli pracovat pouze s latinskými filosofickými texty. Jaké spisy měli k dispozici v raném středověku?

Filosofické zdroje v latině

sipka a. Šíření aristotelských překladů

Zatímco raný středověk využíval spíše platónské podněty díky Augustinově autoritě, vrcholný rozvoj středověké filosofie byl podnícen myšlením Aristotelovým. To přebírá vedoucí roli od 12. st. v závislosti na zpřístupnění dalších Aristotelových textů.

12. století - nové překlady

Od 1130 - překlady přímo z Aristotelova řeckého textu

Překlady do latiny z arabské verze řeckých děl.

(Podrobněji viz De Libera, Středověká filosofie, s. 353-360.)

13. století - odmítavé reakce ze strany církve

Odsouzení z r. 1277

1276 se papežem stává Petr Hispanus (Jan XXI.), dříve profesor logiky v Paříži, komentátor Aristotela i Pseudo-Dionýsia, zároveň lékař. Vyžádal si zprávu o pařížských sporech od tamějšího biskupa Etienna Tempiera. Ten měl k Aristotelovi konzervativní vztah, takže odmítal Tomášovu i radikálnější averoistickou recepci Aristotela (jejím hlavním představitelem byl Siger z Brabantu). Není známo, jestli Tempier papeži zprávu skutečně poslal, nicméně sám 7. 3. 1277 odsoudil 219 tezí, včetně několika Tomášových (který zemřel přesně před třemi lety). Teze jsou neuspořádané, a dokonce navzájem v rozporu. Patří mezi ně:

V předmluvě však výslovně stojí, že akt míří proti profesorům artistické fakulty, kteří následují pohanské filosofy a proti obvinění z hereze se brání teorií dvojí pravdy. O 11 dní později odsoudil několik vět z vlastního popudu také arcibiskup v Canterbury, pod jehož jurisdikci spadala zase univerzita v Oxfordu. Odsouzené oxfordské věty jsou do značné míry "tomistické", protože arcibiskup, Robert Kilwardby, dříve pařížský magistr a potom profesor teologie v Oxfordu, byl sice dominikán, ale protivník Tomáše.

Toto odsouzení mělo zásadní důsledky: na polovinu století byl ochromen myšlenkový život na pařížské univerzitě. Plodný dialog mezi "aristotelismem" a "augustinismem" se proměnil v neplodnou hádku. Dochází k oddělování filosofie a teologie, končí "zlatá doba scholastiky".

sipka D. Křesťanství - podněty a omezení pro filosofii

Církev jako nositelka vzdělanosti

Po rozpadu císařských sociálních struktur zůstala církev až do 12. st. jedinou institucí, schopnou podporovat intelektuální kulturu.


Křesťanství jako zdroj filosofické problematiky

Křesťanství bylo také důležitým myšlenkovým stimulem pro filosofii. Vyvolalo debatu např. o následujících tématech:

Naopak za "filosofické", na křesťanském náboženském rámci víceméně nezávislé lze považovat následující filosofické obory:

Středověká filosofie tedy měla své kořeny v intelektuálním světě podporovaném církví a proniknutém křesťanskými texty a myšlenkami.

sipka a. Spor o dialektiku

Šlo o otázku, jaký vztah má konečný lidský rozum k Boží moudrosti. Bůh totiž je v teologii autoritou, jež je reprezentována Starým a Novým zákonem. Bylo třeba určit poměr mezi fides a intellectus.

Otázkou bylo, jaké místo a význam náleží sedmi svobodným uměním pro studium zjevení, tedy jak se má posuzovat využívání gramatických a logických pravidel při výkladu Písma a dalších textů. Mnišské prostředí mělo tendenci svobodná umění odmítat.

Naopak v Paříži se ve 12. st. zakládají školy (Abélard), které se věnují výhradně dialektice => středověká logika. Tato logika pak dá vzniknout nové formě theologie ve 14. st.

sipka b. Petr Damián - dialektika a Boží všemohoucnost I

Damiánovo pojetí všemohoucnosti je podrobně rozebíráno ve Stanford Encyclopedia of Philosophy (z tohoto zdroje vychází i následující výklad):
http://plato.stanford.edu/entries/peter-damian/.

Osoba a dílo

Narodil se v Ravenně 1007, kolem 1036 vstoupil do benediktinského kláštera ve Fonte Avellana, kde se 1043 stal převorem. 1057 byl jmenován kardinálem. Aktivně zasahoval do klášterní reformy (psal o svatokupectví, ženatých duchovních a sexuálním zneužívání od duchovních). Obvyklou formou jeho spisů byl dopis - dochovalo se 180 Damiánových dopisů, jež vykazují pozoruhodné rétorské schopnosti. Zemřel r. 1072.

Vztah světské moudrosti a Bible

Ve sporu mezi světským studiem (gramatika, dialektika, filosofie) a božským Zjevením v Bibli věřil, že Bible obsahuje veškeré vědění nezbytné pro osobní spásu, a tedy mnich by měl studovat právě Bibli.

Zároveň však tvrdil, že světské studium má být omezeno a podřízeno studiu Božího slova (to neznamená podřízení teologii, neboť ta je také pouze lidským výtvorem, nýbrž podřízení samotnému Zjevení), což vypadá, jako by poskytoval určitou legitimitu i světským studiím. Blíže tento poměr neurčil. Diskuse o vztahu mezi světským studiem a spásou byla vzápětí zahrnuta do širší debaty o roli rozumu a víry v lidském chápání (např. u Anselma).

Dialektika a Boží všemohoucnost

Všemohoucnost Boha patří k základním křesťanským dogmatům. Dialektika však může racionálně hledat situace či stavy, jež jsou myslitelné a přitom dogma o všemohoucnosti zpochybňují, či dokonce odhalují jeho vnitřní nekonzistenci. Obhájci dogmatu pak stojí před úkolem vysvětlit, nakolik jsou dialektické (logické) námitky oprávněné a jak je lze vyvrátit nebo zeslabit.

V této otázce Damián prokázal značné dialektické schopnosti a také přesvědčení, že dialektiku lze použít k řešení věroučných otázek.

V dlouhém dopise, nazvaném O božské všemohoucnosti (De divina omnipotentia), adresovaném Desideriovi, opatovi v Monte Cassinu, se zabývá několika problémy:

Čeho se týká Boží všemohoucnost?

Bůh může učinit všechno, cokoliv. Ovšem to se podle Damiána týká pouze dobrých věcí, protože zlo je nic (nihil) a původcem zla Bůh není. Nemůže tedy např. lhát. To ovšem neznamená omezení jeho všemohoucnosti v následujícím smyslu - Bůh chce jen dobro, proto může učinit vše, co chce (tedy cokoliv dobrého).

Může Bůh obnovit panenství?

Tedy - může Bůh učinit, aby byla opět pannou dívka, která už pannou není? Tato otázka se týká vztahu božské všemohoucnosti k minulým událostem. Damiánus ji však řeší bez vztahu k minulosti. Předpokládá, že ztráta panenství je zlem, proto jeho obnovení musí být dobrem, a tudíž by podle předchozího odstavce mělo být v Boží moci.

Problém má dvě roviny - obnovení mravní čistoty (důstojnosti) a obnovení tělesné neporušenosti. První rovina není problematická - stačí se obrátit k Bohu. Ale pro Boha není problém ani učinit zázrak a obnovit tělesnou neporušenost - Bůh jako tvůrce přírody a jejích zákonů je může změnit podle své svobodné volby. A tedy může i obnovit panenství, pokud chce.

V tomto případě to neznamená, že by dotyčná dívka nikdy o panenství nepřišla. Damiánus používá přirovnání: Dveře se otevřely a byly zase zavřeny. Lazar byl mrtev a byl zase oživen. Bůh tedy při tomto zázraku nemění minulost.

Může Bůh učinit, aby se nestalo to, co se stalo?

Tato otázka je filosoficky nejpodstatnější.

Z dialektického hlediska ji Damiánus spojuje s problémem nutnosti a nemožnosti. Podle něj se týká nejen minulosti, ale všech časových rovin. Pak zní: Může Bůh učinit, aby nebylo to, co se stalo, co je a co se stane? Otázka vychází z Aristotelova zkoumání nutnosti budoucích událostí ve spise O vyjadřování, známém z Boëthiova překladu a komentáře.

Damiánus odpovídá, že to, co Bůh učiní (bez ohledu na čas), nemůže ztratit svůj status - bylo to učiněno a nutně to bylo, právě je, bude, proto je nemožné, aby to vůbec nebylo.

To však Damiánus nepovažuje za omezení Boží všemohoucnosti. Tato dialektická otázka je pro všemohoucnost podle něj nepodstatná. Vůbec v této souvislosti činí z dialektiky v teologických otázkách služku teologie, v této oblasti nemůže být vůdčím poznáním.

Z teologického hlediska Damiánus klade uvedenou otázku do souvislosti s Boží prozřetelností. Ta je mimo čas a prostor a je neměnná. V ní se nacházejí všechny události (vědění o všech událostech). Pak je zřejmé, že minulost (z našeho hlediska) být změněna nemůže, protože to, co se stalo, je součástí neměnného plánu božské prozřetelnosti.

Boží vůle, dobro (a zlo):

Pokud by Bůh mohl učinit, aby to, co je (či bylo či bude), nebylo, znamenalo by to, že něco zároveň je i není. Pak by to ovšem bylo něco mezi bytím a nebytím. To ovšem neodpovídá přirozenosti věcí, protože nic nemůže být a nebýt zároveň. Co není v přirozenosti věcí, není nic - ale Bůh tvoří vždy něco a také jeho všemohoucnost se týká "všeho něčeho", nikoli ničeho. Tedy Bůh nemůže učinit, aby nebylo to, co bylo učiněno, avšak to neomezuje jeho všemohoucnost.

Dobré věci jsou předmětem Boží vůle. Tak je tak intenzívní, že to, co chce, nemůže nebýt, a to, co nechce, nemůže být. Dobré věci tedy nutně jsou a nemohou nebýt - proto ani vzhledem k dobrým věcem nemůže být realizován kontradiktorický stav ("x" zároveň je a není). V tomto případě je (dialektický) princip non-kontradikce důsledkem Boží vůle jako účinné příčiny (dobrých) věcí.

Závěr:

Minulost nemůže být změněna, protože byla řízena neměnnou Boží vůlí. Proto také pro všechny věci pocházející od Boha platí princip non-konktradikce.

  V dodatku Damiánus vysvětluje, jak mohla být minulost jiná (ne změněna). Bůh totiž není v čase, nýbrž ve věčnosti, v níž jsou naše minulost, přítomnost a budoucnost přítomny současně. Proto i zakládání Říma je pro Boha věčně přítomné a on může stále zapříčinit, že nebude založen (a historie pak bude značně odlišná) - i když pro náš časový pohled by to znamenalo způsobit, aby Řím nikdy nebyl býval založen.
Podle jiných interpretací (De Libera, s. 285) Damiánus odmítl absolutnost logických zákonů:
Přirozený zákon s aristotelským principem nonkontradikce sice vede k závěru, že "nemůže nebýt to, co je". Ale - princip nonkontradikce je principem v oblasti stvoření, a proto se nemusí týkat Boha jako Stvořitele. Boží vůle je počátkem vší zákonnosti v přírodě, včetně logických zákonů, a tedy není jimi omezován.

 

sipka c. Al-Ghazálí - dialektika a Boží všemohoucnost II

Dialektika a Boží všemohoucnost - příklad z islámského světa

Také v arabském světě se objevili myslitelé, kteří se snažili ochránit víru (muslimskou, vycházející z Koránu) před snahou o rozumový výklad či dokonce rozumové posuzování, tedy před filosofií. Patřil k nim

Al-Ghazálí (1058-1111)

Na webu věnovaném Al-Ghazálímu (Abu Hamid al-Ghazali) najdete všechno - jeho texty v originále (ano...), odborné studie a monografie, chronologický přehled i přehled děl, mapy, obrázky, tapety na monitor, odkaz na videozáznam...
http://www.ghazali.org.

K tomu účelu napsal dílo Vyvrácení filosofů (viz De Libera, s. 129-131). Snažil se také obhájit určitá dogmata před filosofickým zpochybňováním - také dogma o Boží všemohoucnosti. Přitom ale používá logickou analýzu.

Vysvětlování Boží všemohoucnosti vychází z předpokladu, že vše, co Bůh učinil, je nejlepší možné, a proto to bylo učiněno. Pak se ale můžeme ptát:

Může Bůh činit něco jiného, než činí? Může např. zničit Zemi, kterou stvořil?

Ve Vyvrácení filosofů al-Ghazálí odpovídá radikálně - Bůh může změnit svůj úmysl i zjevení dané prorokům, protože může také z jejich paměti zjevení vymazat. To je postoj, který zcela popírá závaznost logiky a rozumového chápání.

Logické založení Boží všemohoucnosti

Ovšem v dřívějším spise Záměry filosofů al-Ghazálí postupuje mnohem "filosofičtěji", snaží se obhájit Boží všemohoucnost pomocí logických argumentů.

Bůh by mohl učinit opak toho, co učinil (např. zničit Zemi), pokud by chtěl. On chce jen to, co je nejlepší, proto jen to koná. Ale to neznamená, že by nemohl konat nic jiného - al-Ghazálí se snaží dokonce dokázat, že Bůh by teoreticky mohl změnit to, co učinil. Jeho všemohoucnost je tedy absolutní, neomezená ani věcně (zlo) ani časově (minulost).
Při argumentaci vychází z podmínkového výroku "kdyby to Bůh chtěl, učinil by to" (např. zničil Zemi). Cílem je dokázat jeho pravdivost, tedy Boží všemohoucnost, aniž by to mělo nějaké racionálně nepřijatelné důsledky (např. že by Bůh musel skutečně změnit něco, co dříve učinil). Tento výrok je logicky pravdivý v následujících případech:

"chce to" - p "učiní to" - p
"není pravda, že to chce" - n "učiní to" - p
"není pravda, že to chce" - n "není pravda, že to učiní" - n

Druhý řádek je zcela nepřijatelný - Bůh nemůže činit to, co nechce. První řádek zase vyžaduje, aby Bůh skutečně něco učinil, a tím změnil své rozhodnutí, což také není přijatelné.

Ale poslední řádek tabulky ukazuje, že Bůh skutečně může učinit vše (pokud to chce), aniž by z toho plynulo, že bude fakticky podroben změně nebo učiní něco proti dobru. Logika připouští možnost, že Bůh "by mohl učinit cokoliv, jestliže by to chtěl" bez toho, že by něco z toho skutečně nastalo. Bůh tedy je všemohoucí, i když nečiní opak svých předchozích činů a nečiní nic, co by nebylo nejlepší. Všemohoucnost spočívá ve schopnosti plně realizovat vlastní vůli, ať už se vůle rozhodne pro cokoliv.

sipka d. Dialektika a Berengar, Anselm, Abélard, Bernard, Akvinský


Berengar z Tours (asi 1005 - 1088)

Berengar se snaží uchopit věroučné otázky čistě dialekticky - např. odmítá materiální přítomnost těla Kristova (tj. popírá transsubstanciaci) v eucharistii, protože to odporuje zákonům logiky (viz De Libera, s. 290-292). V tomto bodě se dostal do učeného sporu s Lanfrankem v klášteru Bec.

Nastoupil cestu k filosofické racionalizaci teologie - logická a gramatická pravidla mají nezpochybnitelnou platnost i v otázkách víry. Víra má také být "racionální" (ratio fidei). Člověk nemůže dosáhnout dostatečného pochopení textů, pokud k tomu nepoužije rozum, jímž se stvořený člověk podobá Bohu.

Anselm z Canterbury (1033 - 1109)

Jeho stanovisko vystihují vyjádření fides quaerens intellectum, credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul. Druhá formulace uzavírá první kapitolu Proslogia. Je možné ji najít už u Augustina.

V předmluvě k Monologiu, kde pojednává i o Boží trojjedinosti, vyhlašuje Anselm záměr nezakládat argumentaci na Písmu, ale jen na rozumu (tak si to přáli jeho spolubratří), a zároveň vyslovuje přesvědčení, že v traktátu nebude nic, co by nebylo v souladu s Augustinem. Tak je "deduktivní racionalismus" spojen s platónsko-augustinovským pohledem na svět.
Argumentuje bez předpokladů: "jako by o Kristu nebylo nic známo" a "jako by nikdy nebyl". Snažil se dokázat, že všechno, čemu křesťan věří, je "nutné".

Petr Abélard (1079 - 1142)

Právě otázka vztahu víry a rozumu byla příčinou jeho konfliktů s církví a jeho odsouzení. Abélard hájil nárok dialektiky (logiky) proti víře. Tvrdil totiž, že nelze věřit něčemu, co není předem pochopeno. Tedy zatímco Tertulliánovi se připisuje (mylně) výrok "věřím, protože je to absurdní" a Augustinus hlásal "věř, abys rozuměl", Abélard říká "rozuměj, abys mohl věřit".

Bernard z Clairvaux (1090 - 1153)

Vystupuje proti dialektickým novotám - v Sens (1141) prosadil Abélardovo odsouzení. Odsuzuje pronikání dialektiky do theologie.
Bernard zaútočil v pamfletu Pojednání o několika Abélardových bludech. Abélard prý chtěl z Platóna učinit křesťana, čímž se sám ukázal jako pohan. Víru omezil na pouhé mínění, chtěl vycházet jenom z vlastních zdrojů, "vystavil posměchu a z bláznivosti nařkl vše, co je na víře nejsvětějšího a nejduchovnějšího."
"Zdaž ústa, která si dovolují takto mluvit, nezasluhují být zavřena ranou holí spíš než umlčena vyvrácením podle pravidel?"

Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

sipka E. Metoda a organizace studia

sipka a. Metoda - komentáře a disputace

Komentáře

Středověká filosofická metoda od počátku spočívala v komentování vymezeného a poměrně malého souboru textů autorit a reflexe kanonického celku děl, která byla jejich texty vyvolána. Ve věku univerzit měli filosofové k dispozici mnohem širší soubor textů, ale práce s nimi spočívala stále v dialogu.

Disputace

V univerzitním prostředí se nejtypičtějším nástrojem stala disputace. Disputace představuje specificky filosofický nebo teologický způsob diskuse a vytváří strukturu pro informované a racionální posouzení vymezené otázky:

  1. Stručné vymezení daného problému, nejčastěji ve formě otázky vyžadující odpověď "ano" nebo "ne".
  2. Dva soubory předběžných argumentů, které podporují obě odpovědi na otázku.
  3. Řešení otázky, v němž mistr přednáší a obhajuje svou vlastní pozici; přitom vytváří podstatná rozlišení ve sporných bodech a vypracovává teoretickou bázi pro svou odpověď.
  4. Soubor odpovědí na předběžné argumenty, které jsou v rozporu s mistrovým vlastním pohledem.

Akademičtí filosofové vedli disputace ve svých třídách a při širokých univerzitních slyšeních. Stejnou formu používali pro své spisy (viz Summa theologická). Protože disputace převažovala v pozdní středověké filosofii, byla chápána jako ztělesnění "scholastické metody".

Příklad disputace

Tomáš Akvinský, Summa theologická I 1, 1 (text převzat z http://krystal.op.cz/sth/sth.php):

Ad i.
1. Zda mimo filozofické předměty musí být ještě jiná nauka.

Ad ii.
I ot. 1 čl. 1 arg. 1
Při první se postupuje takto: Zdá se, že není třeba, aby mimo filozofické předměty byla ještě nauka jiná. Člověk totiž nemá usilovat o to, co je nad rozum, podle onoho Eccli. 22: "Nevyhledávej, co je nad tebe". Ale filozofické nauky dostatečně pojednávají o tom, co je podřízeno rozumu. Zdá se tedy zbytečné, mít jinou nauku mimo filozofické předměty.

I ot. 1 čl. 1 arg. 2
Mimo to, nauka může být toliko o jsoucnu: neboť předmětem vědění je toliko pravdivo, jež je totožné se jsoucnem. Ale filozofické předměty pojednávají o všech částech jsoucna i o Bohu; pročež jedna část filozofie se nazývá teologii čili božskou vědou, jak je patrné z Filozofa v 6. Metaf. Nebylo tedy třeba, aby se tvořila nebo byla jiná nauka mimo filozofické předměty.

I ot. 1 čl. 1 protiarg.
Avšak proti je, co se praví ve 2. Tim. 3: "Veškeré božsky vnuknuté Písmo je užitečné k učení, dokazování, kárání a vzdělávání ke spravedlnosti". Avšak božsky vnuknuté Písmo nepatří do filozofických předmětů, vynalezených lidským rozumem. Je tedy užitečné, aby mimo filozofické předměty byla jiná věda, vnuknutá božsky.

Ad iii.
I ot. 1 čl. 1 odp.
Odpovídám: Musí se říci, že k lidské spáse bylo třeba, aby byla nějaká nauka podle Božího zjevení mimo filozofické předměty, které se vynalézají lidským rozumem. A to předně proto, že člověk je od Boha zařízen k nějakému cíli, který přesahuje pochopení rozumu, podle onoho Isai. 64: "Oko nevidělo, Bože, mimo tvé, co jsi připravil milujícím tebe". Avšak cíl musí být napřed znám lidem, kteří své myšlenky a skutky mají řídit k cíli. Proto bylo nutné ke spáse člověka, aby Božím zjevením poznal některé věci, které jsou nad lidský rozum.

Člověk musel být poučen zjevením Božím také o tom, co lidský rozum může o Bohu vypátrat. Neboť pravdy o Bohu, rozumem vypátrané, dostalo by se člověku málokterému a po dlouhé době a s přimísením omylů. A přece na poznání té pravdy závisí celá spása člověka, jež je v Bohu. Aby tedy lidé dosáhli spásy obecněji a bezpečněji, bylo nutné, aby o božském byli poučeni Božím zjevením.
Bylo tedy nutné, aby mimo filozofické předměty, které se vynalézají lidským rozumem, byla posvátná nauka ze zjevení.

Ad iv.
I ot. 1 čl. 1 k 1
K prvnímu se tedy musí říci, že, ačkoli člověk nemá rozumem vyhledávat, co je nad lidské poznání, musí to přece přijmout věrou, když bylo Bohem zjeveno. Proto se tamtéž pokračuje: "Velmi mnoho nad mysl člověka ti bylo ukázáno". A v tom záleží posvátná nauka.

I ot. 1 čl. 1 k 2
Ke druhému se musí říci, že různý ráz předmětu poznání působí různost věd. Neboť tutéž větu dokazuje hvězdář a přírodozpytec, na příklad, že země je kulatá. Avšak hvězdář prostředky matematickými čili ze hmoty vyvozenými, kdežto přírodozpytec pomocí toho co vidí na hmotě. Nic tedy nepřekáží, aby o těchže věcech, o nichž pojednávají filozofické předměty, protože jsou poznatelné světlem přirozeného rozumu, pojednávala ještě jiná věda, pokud se poznávají světlem Božího zjevení. Tedy teologie, jež náleží ku posvátné nauce, se druhově liší od oné teologie, která je částí filozofie.

sipka b. Pařížská univerzita

(Podle Libera, A. Středověká filosofie.)

Vznik

Výsady univerzity

Je přímo podřízena Římu, zproštěna vojenské povinnosti, daní, dávek a mýtních poplatků, má právní suverenitu a výlučnou kontrolu licencí - je střediskem výuky, ale bez vyčleněných vlastních prostor.

Struktura pařížské univerzity

Postup studia

Výchova "artisty" trvá asi 10 let:

Výchova theologa (po absolvování artistické fakulty, dalších 15 let):

Pražská Karlova univerzita

Podle stejného modelu jako univerzita pařížská byla organizována i Karlova univerzita v Praze, založená r. 1348 jako první univerzita ve střední Evropě (na východ od Paříže a na sever od Alp).

Čtyři národy pražské univerzity:

Univerzity Karlovy se výrazně dotklo husitské hnutí (působil na ní mj. Mistr Jan Hus, který se r. 1409 dokonce stal rektorem, a také filosoficky významnější český myslitel Stanislav ze Znojma). Když Václav IV. Dekretem kutnohorským z r. 1409 posílil moc českých členů univerzity, mnoho zahraničních mistrů a studentů z Prahy odešlo (a následně založili univerzitu v Lipsku), čímž mezinárodní význam pražské univerzity značně poklesl.
(Stručný přehled dějin UK viz http://www.cuni.cz/UK-374.html.)