• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Překonání Viléma i Roscellina

Petr Abélard ve svých úvahách v Dialektice překonal krajní realismus Vilémův i krajní nominalismus Roscellinův:

• Viléma kritizoval za představu, že obecnina je zcela reálnou věcí, která je jako neměnná podstata přítomna ve všech jedinečných věcech určitého druhu.
• Snad pod vlivem Roscellinovým Abélard popřel reálnou existenci obecnin. Ale odmítl i Roscellinovo pojetí univerzálií jako pouhých slov, zvuků, které nemají žádný zobecňující význam.
  • Vyšel od Aristotelova tvrzení, že obecné je to, co se může vypovídat o jednotlivých věcech ("člověk"). Jednotlivé je jméno (Sókratés), které náleží pouze jedné věci. Obecniny pak nejsou jen fyzickým zvukem (vox), ale slovem, které má význam (sermo). Obecnina je slovo, které může určovat mnohé věci a může být o nich vypovídáno.

Status obecného

Podle tohoto pojetí obecnina není něco, co by skutečně v jednotlivinách bylo, nýbrž spíše je to pojem vyabstrahovaný lidským rozumem (tím se Abélard liší od Aristotela). Vzniká ze smyslové zkušenosti procesem abstrakce, v němž lidský rozum odlučuje ty vlastnosti a znaky věcí, které jsou individuální, tedy neoddělitelné od dané věci (např. křivý nos). Naopak shromažďuje ty vlastnosti, které spojují věc s jinými věcmi téhož druhu. Abstrakce znamená zaměření pozornosti na určitý aspekt a záměrné pominutí ostatních. Pokud se takto pozoruje jedna vlastnost u více věcí a označí se vox, pak je to vox universalis.

Obecný pojem existuje jako forma communis = myšlenkový útvar, který je zprostředkovávajícím znakem věci. Stojí mezi skutečností a pojmem. Abélard jej nazývá "status".

Obecné neexistuje reálně, vytváří ho rozum. Ani slovo (vox) jako fyzikální proces není obecné. Obecný je naproti tomu jazyk jako sermo, conceptus, intellectus a significatio - je výsledkem abstrakce, a proto je smysluplný. Tím se Abélard odlišuje od radikálního nominalismu.

Univerzálie tedy neexistují mimo lidský rozum, nýbrž jen v něm. Jsou jen nedokonalým poznáním věci (neboť od mnoha konkrétností se abstrahovalo). Lidský rozum proto nemůže poznat žádnou věc v její konkrétní individuálnosti.

Univerzálie existují pouze v jazyce jako sermo, naproti tomu res ani vox univerzální být nemohou. Sermo je dáno ustavením v minulosti.

Podobnost jako základ druhové totožnosti

(Podle Todd Rossman - The Problem of Universals Reconsidered)

Podle Abélarda obecné jako to, co je predikováno více věcem, nemůže být samo "věcí", reálným jsoucnem, protože nelze predikovat "věc" o věcech. Proto obecnost může být přiznána pouze slovům, přesněji významům. Jak ale potom vysvětlíme, že některá individua jsou si natolik podobná a příbuzná, že je lze zařadit pod tentýž druh?

Abélard odmítá tvrzení, že společná podobnost vyžaduje přiznání obecnosti i samotným věcem. Příklad: jednotlivé ženy se liší od sebe jak ve své individuální esenci tak i v různosti akcidentů. Shodují se naopak v tom, že "jsou ženami" nebo že "každá je ženou". Ale být (něčím) není věc.

Podobnost Abélard objasňuje v termínech individuí. Podobná individua se podobají jedno druhému ne kvůli společné přirozenosti nebo sdílené esenci, nýbrž prostě proto, že se navzájem podobají.
Univerzálie pak označují věci tím, že denotují věci, mezi nimiž je podobnost.