• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Na rozdíl od umírněně realistických syntéz ve 13. st. se na konci středověku v západní Evropě prosazoval spíše nominalismus. Tento příklon k jednotlivému bývá chápán jako jeden z pramenů novověké vědy, protože nasměrovává badatelský zájem k empirii - pozorování jednotlivin.
(V této souvislosti stojí za zmínku, že na pražské Karlově univerzitě se ještě na přelomu 14. a 15. st. prosazuje realismus, k jehož představitelům patří Stanislav ze Znojma a známější, ovšem filosoficky méně významný Jan Hus.)

Nejvýznamnějším představitelem pozdně středověkého nominalismu je Vilém Occam (nebo Ockham). Jeho úvahy o univerzáliích postupují následovně:

• Jsoucno a Jedno jsou vzájemně zaměnitelné. Cokoliv je jedno, existuje, cokoliv existuje, je jedno.
• Přitom ale "jedno" Occam chápe jako jedno "numericky rozdílné", a veškerá různost a jednota je tedy numerická.
• To znamená, že jednotou, jedním může být pouze konkrétní individuum, jež se liší od jiného individua "co do počtu", "numericky" - jedno z nich je "první kus", jedno je "druhý kus". Druhově mohou být tímtéž, a tedy jedním - např. Alík a Rek patří k jednomu druhu (pes), ale jsou to dva různí psi. Druh tedy není numericky "jedno". Occam zdůrazňuje právě tuto numerickou odlišnost individuí téhož druhu, a naopak vnitřní jednotu každého individua.
• Existovat tedy mohou pouze individua, jednotliviny.
• A v rovině věcí samotných (tj. v realitě, mimo lidské vědomí, lidskou mysl) nemůže existovat nic univerzálního, obecného.
• Proto neexistuje žádná společná přirozenost a jedinými skutečnostmi jsou (jednotlivé) substance a jejich vlastnosti.

• Vlastnosti a substance pak představují základnu pro pojmy.

Vůči realistickému přesvědčení o reálné existenci obecného lze vznést nejednu pádnou námitku.

Námitky vůči reálné existenci obecnin

Nepřijatelnost realistického stanoviska dokazoval Occam tím, že v něm nacházel vnitřní rozpory. Jeho hlavním východiskem tedy byl princip bezrozpornosti:

• Jestliže se obecnému v platónském duchu přizná samostatná existence, činí se z toho jednotlivina. - A tedy to není obecnina.
• Jestliže existuje v individuích tak, že je lze i bez našeho myšlení rozeznat od individuálního, pak je znásobeno podle počtu individuí, následně je individualizováno. - A tedy není to jedno společné, obecné jsoucno.
• Jestliže existuje v individuích tak, že je odděluje teprve náš intelekt pomocí abstrakce, pak v nich neexistuje jako obecné, neboť naše úvaha nevytváří vnější objekt, nýbrž jen pojem v nás. - A tedy obecné neexistuje reálně ve věcech, nýbrž pouze v myslícím duchu jako koncept mysli, který označuje mnohé jednotliviny.

Tedy obecné rozhodně nemůže existovat o sobě mezi věcmi. Occam však jde ještě dále a vyvrací i možnost, že univerzálie nějakým způsobem o sobě existují ve vědomí či mysli:

• V duchu neexistují obecniny substanciálně (tj. jako nějaká ideální, myšlená jsoucna o sobě), nýbrž jen jako představy.
• Totéž platí pro ideje v Boží mysli - nejsou v ní substanciálně, jako části božské bytosti, nýbrž jen jako znalost, kterou má Bůh o individuálních věcech, jež jako jediné reálně existují.

Z ontologického hlediska je tedy situace jednoznačná - existují pouze individua, nic obecného se ve jsoucnu - mimo lidské myšlení - nevyskytuje. Je nasnadě, že prostor pro obecné zůstává právě a pouze v rámci myšlení a jeho vyjádření (slova), a tedy v oblasti epistemologie a jazyka.