• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

• Podle údajů v předchozích oddílech je zřejmé, že Tomáš využívá spíše aristotelskou metodologii, podle níž my máme dříve přístup k poznání smyslově vnímatelných jsoucen (v Tomášově jazyce k poznání stvořených věcí) než k postižení jsoucen nemateriálních a věčných (jimž u Tomáše odpovídá Stvořitel). Podle Aristotela totiž člověk dospívá k poznání obecné a neměnné bytnosti věcí na základě konkrétní zkušenosti, musí tedy vyjít od jednotlivých smyslových vjemů.
• Anselmův postup se naopak blízí platónskému přesvědčení, že můžeme poznávat prostřednictvím přímého pochopení pojmů a na základě pochopení vyvozovat charakteristiky pojmů a jejich vzájemné vztahy. (Srovnejte Anselmův argument s platónskou dialektikou ve druhé části dialogu Parmenidés.)
  Taková metodologie nevyžaduje vstupní empirická data, nýbrž vychází jakoby z člověka samotného (z jeho duše, rozumu). V tomto ohledu stojí Anselm na augustinovské (a tedy platónské) pozici, podle níž se má člověk při hledání poznání obrátit do sebe sama. V prvních větách Proslogia píše:

  "Vejdi do komůrky své mysli (mens) a nevpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho."