• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Tomášovy argumenty nebyly poslední a definitivní odpovědí na otázku po důkazu existence Boha. Dosvědčuje to následující pokus asi o 40 let mladšího myslitele Jana Dunse Scota. (Jeho stručný profil podává: Chabada, M. "Doctor subtilis." Ostium [http://www.ostium.sk/]. 2007, roč. 3, č. 4.)

Stručné schéma jeho důkazu (důkaz je velmi komplexní, jeho detailní rozbor najdete v IEP) vypadá následovně:

1. Existuje první účinná příčina, první účelová příčina a nejvyšší přirozenost.
   Existenci první příčiny dokazuje Scotus tím, že
   • její pojem nemá v sobě rozpor, je tedy možná.
   • Protože dále řada příčin musí mít nějaký počátek, musí první příčina existovat.
2. To všechno náleží jedné přirozenosti.
3. Tato první přirozenost je nekonečná, a proto
4. Jediná, protože nic ji nemůže omezovat.

Zatímco Anselm tedy vychází z pojmu a představy o Bohu, Scotus staví na bezrozpornosti, která vůbec nezávisí na tom, jestli o ní někdo má představu nebo ne. Proto jeho důkaz nelze řadit mezi důkazy ontologické.