• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Přestože je problematika důkazů Boha spjata především se středověkou filosofií, transcedentní entita byla principem skutečnosti už pro mnoho antických filosofů. Proto i oni narazili na nutnost epistemologicky ospravedlnit zařazení tohoto principu do svého výkladu skutečnosti.
Jako první si tento úkol položil Platón (u něhož ovšem větší roli hrál zřejmě jiný než čistě epistemologický důvod):

Platón - Zákony X

Úvaha o bozích vychází z politického kontextu - pro mravný život je nezbytné, aby občané věřili v existenci bohů a jejich péči o lidi a dohled nad nimi. Ovšem někteří filosofové (Platón má na mysli zvláště Anaxágoru) tvrdí, že nebeská tělesa - tradičně považovaná za bohy - jsou jen kameny a země, a tedy na lidi nedohlížejí. Proto je třeba dokázat, že bohové existují (a o lidi se starají). Důkaz vychází od obecnějšího tvrzení - duše (tj. rozum, záměr, účelnost) je dřívější a přednější než tělo (tj. materie, mechanické působení, náhoda).

Postup důkazu

1. Na "fyzikální" rovině je rozlišeno 10 druhů pohybů, z nichž nejzákladnější ("metafyzicky") jsou dva -
• pohyb, který pohybuje jinými věcmi, ale sám sebou nemůže,
• a pohyb, který je zvláštním druhem mezi pohyby a "může hýbati i sám sebou i druhými věcmi v slučování i rozlučování, vzrůstáním i jeho opakem a vzniky a zániky", tj. sebepohyb.
2. Na "biologické" úrovni se dále ukazuje, že sebepohyb je typický projev živého organismu, jehož podstatou je duše, z čehož plyne duše = sebepohyb.
3. Závěr: Mechanické pohyby těles mají původ v sebepohybu duše (která jediná se dokáže pohybovat sama od sebe a následně uvádět do pohybu tělo), proto duše je dřívější a přednější než tělo.
4. Duše tedy je starší než tělo a pohybuje jím a celým kosmem, včetně jednotlivých nebeských těles (sluncem, měsícem, hvězdami...).

Tím byla prokázána existence bohů jako síly, v níž má svůj počátek dění ve světě a jeho účelné uspořádání (pro Platóna jako antického filosofa zřejmé především z pravidelnosti nebeských pohybů - viz zvláště Timaios) - argumentaci tedy lze považovat za spojení kosmologického a teleologického typu důkazu.

Aristotelés - Metafyzika XII, kap. 6-9

Aristotelés se k problematice vyslovuje v souvislosti s hledáním podstat a rozlišováním jejich typů (tři typy: smyslově vnímatelná - jednak pomíjivá a jednak nepomíjivá - a smyslově nevnímatelná a nehybná). Přitom dokazuje nutnost existence nepomíjivé podstaty.

1. Podstaty (οὐσίαι) jsou základem jsoucna, bez nich by nic nebylo. Pokud by všechny tři podstaty byly pomíjivé, bylo by pomíjivé všechno.
2. Ovšem není možné, aby pohyb a čas pomíjel nebo naopak začínal - pohyb a čas je nepřetržitý a bez začátku => musí existovat něco nepomíjivého jako základ a počáteční zdroj (z hlediska příčiny, nikoli "počáteční" ve smyslu časovém) pohybu.
3. Tento počátek pohybu musí:
• mít schopnost působit pohyb (proto jím nemohou být Platónovy ideje);
• být čistou skutečností (pokud by byl možností, mohl by i nebýt, a tedy by pohyb nebyl),
• a proto bez látky (ta je totiž možností a také všechno látkové pomíjí).
4. Má-li být absolutním počátkem pohybu, musí být sám nehybný (jinak by se musela hledat i příčina jeho pohybu).

Ve II. knize Metafyziky Aristotelés dokazuje, že nemůže jít donekonečna řada příčin (zdrojů pohybu), z nichž každá by byla sama zapříčiněna (sám pohybován). Pak by totiž všechny byly jen středními členy, ale nikoli skutečnou příčinou, skutečným počátkem, jemuž dále nic nepředchází. Musí tedy na základě samotného pojmu příčiny existovat absolutně první, nezapříčiněná příčina.

5. Tedy - počátek pohybu pohybuje, ale není pohybován, je věčný, je podstatou (jsoucností) a skutečnou činností => tak působí předmět žádosti a předmět myšlení, tedy dobro, po kterém jiná jsoucna touží.
6. Jako nutně jsoucí (kvůli nepřetržitosti pohybu) je dobrý (tedy bytí je dobré), a proto je počátkem pohybu dobro.
7. Tento počátek pohybu je nejvyšší dokonalostí, a proto božský. Jeho podstata spočívá v myšlení sebe sama, tedy v myšlení myšlení (νόησεως νόησις).

Aristotelova argumentace patří ke kosmologickému typu, protože její podstatou je nalezení počátku pohybu ve smyslově vnímatelném světě.

Stoikové (viz Cicero, O přirozenosti bohů II, 6-8)

Chrýsippos:

• Někdo lepší než člověk musel vytvořit přírodu, protože člověk to nedokáže. To byl bůh. Lidský duch je odvozen od něj.
• Protože svět je nejlepší, nejdokonalejší a nejkrásnější, musí v něm být to, co je nejlepší - rozum.

Zénónovy argumenty:

• Co užívá rozum, je lepší než to, co neužívá; nic není lepší než svět, proto svět užívá rozumu. Totéž platí o moudrosti, věčnosti a blaženosti, takže svět je bohem.
• Co není účastno ducha a rozumu, nemůže ze sebe zrodit rozumnou a oduševněnou bytost, proto svět je oduševněný a účastný rozumu.

Odlišnosti antických a středověkých důkazů boha

• U Platóna ani Aristotela ovšem nejde o důkaz boha-stvořitele, nýbrž pouze boha původce řádu a světového dění.
• Platón a Aristotelés (i stoikové ve svých důkazech existence bohů) mají také zcela rozdílnou motivaci oproti důkazům středověkým.
  • Ve středověku jde primárně o racionální či filosofický doklad a potvrzení základního dogmatu víry - existence Boha.
  • V antice důkaz existence bohů je pouze součástí rozsáhlejšího filosofického výkladu - u Platóna jde o politicko-etické souvislosti, u Aristotela důkazem vrcholí výklad fyzikální a metafyzický (u stoiků se jedná o souvislosti fyzikální a především jejich etické důsledky).