Dějiny filosofie II

Obrázek Zénóna Stoika
Obrázek 'Mučení Órigena'
Obrázek Tomáše Akvinského

sipka b. Kanonika


Díogenés Laërtios, X, 30-34, 37-38, 46-53, 78-80, 85-87, 101-102:

Kanonika byla obsažena v jediném spise - Kánon ("Pravidlo"). Byla to nauka o kritériu pravdy a o počátku jsoucna - tedy spojena s fyzikou.

Kritériem pravdy jsou smyslové vjemy, pojmy a city.

Logika - διαλεκτική - je podle epikúrejců zbytečná, stačí se řídit hlasem přírodních věcí.
Smyslové vnímání nepřibírá nic od rozumu ani od paměti, neboť smysly jsou uváděny v pohyb vnějším popudem (u vjemů jako barva, zvuk, pach) a k němu nemohou nic přidat ani ubrat.

To však neznamená, že by všechny vjemy (samy skutečné a tedy pravdivé) podávaly přesnou informaci o vnějším předmětu, z nějž se daný shluk atomů odloučil.

Dále můžeme smyslové představy třídit podle pojmů (viz níže) a porovnávat je s nimi. To umožňuje posoudit věrohodnost aktuálního smyslového vjemu.

Údaje smyslů nemohou být ničím vyvráceny.

Zdůvodnění:

Pravdivost vnímání je zajištěna samotnou existencí vjemů - vjemy jsou právě tak skutečné jako bolest. Všechny myšlenky vznikají ze smyslových vjemů, buď bezprostředně nebo skládáním pojmů, kdy přispívá i rozumové usuzování.
"I představy lidí šílených a sny jsou pravdivé, protože působí pohyb, kdežto to, co neexistuje, pohyb nepůsobí."

Pojem (πρόληψις)

Mínění (δόξα nebo také ὑπόληψις)

Může být pravdivé (ἀληθής) i klamné (ψευδής). Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné.

Problém poznání nesmyslových skutečností

Pokud by veškeré poznání vycházelo jen ze smyslové evidence, stěží by Epikúros mohl hovořit o atomech a prázdnu. V takových případech se opírá o přesvědčení, že soudy (tj. rozumové závěry) o nezjevných věcech jsou pravdivé tehdy, jestliže neodporují jasným smyslovým představám.

Příklad: Jestliže neexistuje prázdno, není možný pohyb. Avšak pohyb existuje (vnímáme jej), proto existence prázdna není v rozporu se smyslovou evidencí.

Mnohost výkladu smyslových jevů

Uvedené pravidlo o poznání nezjevných věcí vede k možnosti, že pro daný jev může existovat více stejně platných výkladů. Pokud se snažíme vysvětlit nezjevnou příčinu nějakého jevu (tedy vysvětlit ji na základě atomistické fyziky), pak všechna vysvětlení, která neodporují danému jevu ani jevům ostatním, mají stejnou platnost - nelze totiž mezi nimi nijak rozhodnout.

Příklad: blesk (viditelný jev) může být vysvětlen následujícími nezjevnými příčinami:

  1. třením mraků o sebe z nich vyklouzne ohnivý atomový útvar,
  2. nebo jsou ohnivé atomy z mraků vymrštěny větrem,
  3. nebo jsou vytlačeny, když se mraky vzájemně tisknou,
  4. nebo mraky v sobě hromadí světlo z hvězd a to pak skrze mraky propadne dolů,
  5. nebo se mraky roztrhnou působením větru a vypadnou z nich ohnivé atomy,
  6. nebo se vítr sám rychlostí svého pohybu rozpálí.

Tato pluralita možných výkladů, která nevede a nechce vést k poznání jediné skutečné příčiny, prozrazuje, že podle Epikúra není detailní poznání přírody nezbytným lidským úkolem.

Pluralita výkladů se ovšem netýká základních "fyzikálních" pouček např. o tom, že vše je z atomů a prázdna, že vše nic nevzniká z nejsoucna, že atomy se pohybují po celý čas... Kritériem potřebné hloubky totiž je dosažení duševního klidu (DL X, 85). K tomu musíme jednoznačně znát fyzikální podstatu světa, nikoli však podstatu konkrétních nebeských a atmosférických jevů. Tedy - musíme znát atomy, nikoli skutečnou příčinu a podstatu blesku.

nahoru
© Powered by Ondřej Škrabal
Autor publikace: PhDr. Josef Petrželka, Ph.D.

Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Logolink – ESF, MŠMT, OP VK, MU