• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Rozpad říše Alexandra Velikého a vznik nástupnických států

(Jan Pečírka, Dějiny pravěku a starověku. První část, IX. Druhá část, XII.)

Po Alexandrově smrti Řekové pod vedením Athén v čele s Hypereidem a Démosthenem rozpustili Fillipovu korintskou ligu a založili protimakedonský "řecký" svaz. V lamijské válce (323-322) však byli přes počáteční úspěchy poraženi makedonským místodržícím Antipatrem, Athény musely kapitulovat a přijmout makedonskou posádku (v přístavu Múnychie). Pro účast na správě obce byl stanoven vysoký census 2000 drachem (tj. průměrný plat dělníka asi za 5,5 roku - srovnej v oddíle Profesionalismus sofistů), čímž demokracie zanikla. Démosthenés spáchal sebevraždu.

Následně došlo k nevybíravým a nečestným bojům (zavražděna byla např. Alexandrova matka, jeho žena i syn) o části jeho velké říše. Kvůli tomu záhy zanikla myšlenka na udržení její jednoty a na jejím území vzniklo několik menších říší. R. 301 se ustavila ptolemaiovská říše v Egyptě a seleukovská v Asii (centrum bylo v Sýrii), r. 276 byl za makedonského krále prohlášen Antigonos Gonatás, a tím vznikla třetí velká helénistická říše, která si činila nárok i na Řecko. (Ptolemaios, Seleukos a Antigonos Jednooký - děd Antigona Gonaty - byli Alexandrovi vojevůdci a posléze správci jednotlivých oblastí říše.)

Menším svobodným útvarem byl i ostrov Rhodos, který díky svému bohatství získal i území dalších ostrovů a blízké pevniny. Zde působily dvě nejvýznamnější postavy střední fáze stoické filosofie - Panaitios a Poseidónios.

V 60. letech se Ptolemaios II. (vládce Egypta) pokusil vyhnat Makedonce z Řecka, ale nepodařilo se, Athény byly opět dobyty a obsazeny makedonskou posádkou, demokracie byla zrušena, vládl makedonský správce. Později však s Makedonií bojoval řecký achajský spolek s centrem na severu Peloponnésu, jemuž se r. 229 podařilo Athény osvobodit a obnovit demokracii. Následně však došlo k uzavření míru s Makedonií kvůli hrozbě ze strany Říma.

Řekové - z hlediska dějin filosofie je podstatné, že se to týká i Athéňanů - se tedy v nejlepším případě mohli krátce těšit politické svobodě, jíž si však v rozbouřené době vůbec nemohli být jisti.

Z hlediska politického uspořádání byly velké helénistické říše monarchiemi, v nichž se veškerá moc soustředila v rukou panovníka, který vládl pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. V Makedonii byla absolutní moc panovníka aspoň do určité míry omezena vojenským shromážděním na základě starých tradic. Antigonovci (rod makedonských králů) se také na rozdíl od Alexandra - a na rozdíl od Seleukovců (Sýrie) a Ptolemaiovců (Egypt) - neopírali o božský kult panovníka (v Egyptě byl farao bohem).

Z těchto historických i politických poměrů vyplynuly určité důsledky také pro helénistickou filosofii.