• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Život a dílo

Chrýsippos pocházel z Kilíkie - území na severovýchodním pobřeží Středozemního moře (dnešní Turecko) a žil asi v letech (280 - 207). Původně se věnoval atletice jako běžec, ale brzy se dostal k filosofii. Byl posluchačem Zénóna nebo jeho následníka Kleantha. Na rozdíl od druhého jmenovaného však byl schopen samostatného přemýšlení, takže záhy vytvořil vlastní systém.
Byl velmi psavý, napsal přes 700 spisů. Údajně psal 500 řádků denně. Jeho spisy byly ovšem často kritizovány a zlehčovány pro povrchnost a nepůvodnost (prý v jednom "svém" spise uvedl téměř celou Eurípidovu tragédii Médeia). Sice lze tvrdit, že opakovaně psal o tomtéž předmětu, ale na druhé straně díky jeho spisovatelské aktivitě byla systematizována a uchována stoická nauka, takže se říkalo: "kdyby nebylo Chrýsippa, nebylo by stoy".

K tématům, jimiž se intenzivně zabýval, patřila také otázka lidské svobody a osudu, jež je ve stoickém systému velmi vyostřena:

Prozřetelnost, osud a příčiny událostí

Tento problém vyplývá ze stoického pojetí přírody a má závažný dosah pro stoickou etiku.

• Žádná věc se nemůže stát bez příčiny.
• Každá událost nebo věc má své příčiny v jiných, dřívějších událostech a věcech.
• Existuje tedy řada či příčin (přesněji řetězce příčin pro každou událost).
• Tyto kauzální řetězce jsou považovány za osud.
• Osud ovšem pro stoiky není slepou nutností, nýbrž boží prozřetelností, která je zároveň vůlí a rozumem.
• Tedy příčinou všech věcí je boží vůle. Ale pak... =>
  
  
• => ... se ovšem všechno děje podle nutnosti, všechno je dáno v minulosti, na počátku (i příčiny dnešních věcí mají příčiny v minulosti a dnešní události jsou zase příčinami budoucích věcí).
• Všechno se děje podle přirozenosti celého světa, který je řízen božstvem.
• Takový závěr má však zásadní důsledky pro etiku.

Prozřetelnost (nebo osud) a člověk

Vzhledem k tomu je Chrýsippos v nesnázích, když chce při existenci osudu, prozřetelnosti obhájit svobodu lidského jednání.

• Jestliže vše má svou příčinu, jíž předchází nekonečný řetězec příčin, pak i všechny lidské činy a samotná jeho vůle byly zapříčiněny a "předurčeny" dávno předtím, než se konkrétní člověk narodil.
• V tom případě člověk sám ze sebe nemá možnost rozhodovat o svém jednání, skrze něj jedná božská vůle, božská prozřetelnost.

Nepřijatelný důsledek pro etiku

• To by mělo za následek, že člověk nemůže být právem za své činy posuzován a trestán. Chrýsippos rozhodně chce obhájit svobodu lidské vůle, aby vůbec měla smysl etika jako normativní filosofická disciplína (přitom antická etika rozhodně byla etikou normativní). Při předurčení totiž nemá smysl cokoli předepisovat, nelze stanovovat žádné předpisy.
  • To vyjadřuje jedna anekdota o Zénónovi: jednou bil otroka, protože kradl. Otrok se hájil pánovou naukou - "bylo mi souzené krást". Zénón mu odpověděl, že souzeno mu bylo i být zbit.
• Kdyby všechno určoval osud nebo prozřetelnost, vedlo by to k pohodlnému životu, neboť žádná snaha o zvládnutí situace by nemohla nic změnit na určení ze strany prozřetelnosti.

Chrýsippovo řešení

• Chrýsippos to teoreticky vyřešil tím, že jednou z příčin našeho jednání je vždy náš souhlas a ten je podle stoiků v naší moci. To znamená, že naše rozhodování a jednání opravdu závisí i na nás, a že tedy jsme svobodni, a proto také zodpovědni za své činy.
• Chrýsippos totiž rozlišil příčiny na:

  hlavní (principiální)
  pomocné (vedlejší).

• Principiální příčina bez čehokoliv dalšího nezvratně určí charakter věci nebo děje. Děj závisí pouze na ní. To musí být příčina, která směřuje přímo ke konkrétnímu účinku.
  • Příklad: jestliže upustím křídu, díky gravitaci, která je principiální příčinou, křída spadne na zem. Upuštění samo je příčinou pomocnou, protože nezaručuje, že všechny upuštěné věci spadnou - balónek s héliem poletí vzhůru, protože je nadnášen vztlakovou silou. To pro něj bude principiální příčina. Ta je vždy bezprostřední.
• Pomocná příčina je pouze nutnou podmínkou, nikoliv dostačující. Věc nebude padat, když ji nepustím, ovšem ne každá upuštěná věc padá a ne každá padá tak rychle jako křída.
• Chrýsippos uvádí příklad s tělesy - poražený válec se valí dopředu, poražený kužel na místě dokola, obě tělesa podle své přirozenosti, která je zde principiální příčinou. Povalení je příčinou pomocnou, nutnou podmínkou, aby se tělesa začala pohybovat.

• Stejně je tomu s naším souhlasem, který stojí na počátku jednání.
  • Souhlas může vzniknout jen tehdy, zasáhne-li duši nějaká představa, smyslový vjem, který je na nás nezávislý, přichází zvnějšku (vedlejší příčina).
  • Souhlas je v naší moci a závisí na naší individuální přirozenosti (principiální příčina).
  • Proto je lidská vůle svobodná a není zcela určována vnějšími podněty.
  • Takže lidská duše je u stoiků vyjmuta z jednoduchého řetězce příčin a je zařazena do řetězce rozvětveného, v němž je více příčin pro jedno konání. Jednou z nich je právě náš souhlas.
• Schopnost nepodléhat vnějším vlivům Chrýsippos připisuje především zdravým a zušlechtěným duším (které se věnují krásným uměním). Ty mají schopnost zaujmout odstup od toho, co na ně zvnějšku působí (neštěstí v nich nevyvolá zármutek). Duše hrubé a nevědomé jsou vláčeny osudem, nejsou s to posuzovat, zda je postihlo nějaké zlo nebo ne.
• Chrýsippos tedy spojuje lidskou svobodu s mravní dokonalostí, s věděním, jak se má člověk stavět k vnějším událostem. Svobodný je jen ten, kdo je ctnostný.
• Ovšem je otázkou, zda i ona mravní dokonalost každého jednotlivce není determinována nějakým řetězcem příčin, což by znamenalo, že v metafyzickém ohledu naše jednání skutečně svobodné není.