• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

"Na všech stranách je otevřeno mnoho krátkých a snadných cest ke svobodě. Děkujme bohu za to, že nikdo nemůže být zdržován při životě proti své vůli; je možno pošlapat i samotnou nutnost."
Další listy Luciliovi, Dvanáctý list (1984, s. 36)

"... dobrem není žít, nýbrž dobře žít. Proto mudrc žije jen tak dlouho, jak má, ne jak může. ... Dolehne-li na něho mnoho obtíží a příčin rozvracejících jeho klid, osvobodí se."
Výbor z listů Luciliovi, 70. list (1969, s. 104)

"I mezi filosofy najdeš některé, kteří soudí, že si člověk nemá sáhnout na život a že není oprávněn stát se svým vlastním zhoubcem; má prý čekat na takový konec, který mu určila příroda. Kdo toto tvrdí, nevidí, že uzavírá cestu svobodě."
Výbor z listů Luciliovi, 70. list (1969, s. 106)

"V jakkoli otrockém postavení se otevírá cesta ke svobodě. ... Kterýmkoli směrem upřeš svůj pohled, narazíš na prostředky, jimiž lze ukončit tvé strasti. Vidíš tu propast? Krok do ní vede ke svobodě. Vidíš to moře, tu řeku a tu studnu? Na jejich dně je svoboda. Vidíš ten strom, zakrslý, uschlý a neplodný? A přece z jeho větví visí svoboda. Vidíš svůj krk, své hrdlo, své srdce? Jsou cestami k úniku z otroctví. ... Ptáš se, co je cestou ke svobodě? Kterákoli žíla v tvém těle."
O hněvu III, 15 (v O duševním klidu, 1984)

Z uvedených textů je zřejmé, že lidská svoboda byla velmi důležitá i pro představitele mladší stoy - římského filosofa Senecu. Ovšem je také zřejmé, že Seneca hovoří o svobodě ve zcela jiných souvislostech, konkrétně zdůrazňuje možnost sebevraždy jako poslední nezpochybnitelnou záruku lidské svobody. Dále vidíme, že má na mysli svobodu vůči vnějším - společenským, fyziologickým - okolnostem, nikoli svobodu "metafyzickou", kterou obhajoval Chrýsippos.

Zároveň s otázkou po svobodě se však Seneca úzce dotýká jiného motivu, který je tradičně se stoickou filosofií spojován - právě motivu sebevraždy. Tento motiv pojednává způsobem zcela odlišným od jiných řeckých myslitelů, ale také způsobem ojedinělým i mezi samotnými stoiky.

Stručně to můžeme shrnout v několika bodech:

• Řečtí filosofové mimo stou vázali možnost aktu sebevraždy na případy tíživé životní situace a navíc na pokyn bohů k takovém jednání, protože jinak byl člověk povinen svou existencí sloužit obci či bohům (Platón a Aristotelés).
  • Výjimkou jsou kynikové, kteří hlásali radikální heslo "rozum (tj. rozumný život) nebo oprátka", ovšem přitom nepovažovali sebevraždu za nějaký zásadní lidský čin.
• Staří stoikové sebevraždu sice připouštěli (a konali - např. Zénón), ale i v tomto případě jakoby na vnější (božský?) pokyn. Člověk však musí být moudrý, aby takový pokyn správně identifikoval, takže sebevražda je teoreticky povolena jen mudrci.
• Teprve u Seneky - a jedině u něj - se sebevražda stává výsadním lidským aktem, zárukou a nejvyšší realizací svobody. Zároveň je sebevražda chápána jako obecná záležitost - může ji vykonat kdokoli (a přitom podle Seneky jen málokdo, jestli vůbec někdo, je skutečně moudrý) a každému dodá důstojnost, dokonce z něj sama mudrce učiní!
• Epiktétos a Marcus Aurelius se zase spíše vracejí k pojetí sebevraždy u starších stoiků.