• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Život

Zakladatel stoické školy, Zénón řečený v připomínce svého zakladatelského počinu "Stoik", žil asi v letech 333 - 262 a původně neměl s filosofií ani Athénami nic společného. Byl totiž synem foinického (tj. fénického) kupce a pocházel z kyperského města Kition. Živil se stejně jako jeho otec obchodováním - dopravoval z Fénicie purpurové látky. Ale pak jeho loď ztroskotala u Athén a Zénónova obchodnická kariéra skončila. (Není známa jeho bezprostřední reakce, avšak později - až dosáhl stoické vyrovnanosti - prý prohlásil ztroskotání své lodě za štěstí: „Nyní dobře jsem doplul, když jsem tenkrát ztroskotal.")
V Athénách pracoval u nějakého knihkupce a tam se seznámil s filosofií - narazil totiž na Xenofóntovy Vzpomínky na Sókrata. Pak studoval u kyniků a také se seznámil s akademickou filosofií.

Posléze kolem r. 301 začal v "Pestrém sloupořadí" (στοὰ ποικίλη - díky tomu se nehovoří o "zénónismu") sám vést filosofické hovory, kterými zaujal mnohé posluchače - a tak se zrodila stoická škola.

Za tento čin a další filosofické působení byl už za svého života velmi ctěn - Athéňané mu svěřili klíče od hradeb, poctili jej zlatým věncem a postavili mu bronzovou sochu.

Spisy

Stát, O přirozenosti člověka, O vášních, O podstatě, O ctnostech.
Jak bylo uvedeno v předchozím oddíle, ze spisů starých stoiků máme dochovány pouze zlomky. To platí i o Zénónovi, a proto je hlavním pramenem o jeho životě i myšlení VII. kniha Diogena Laertského.

Dělení filosofie

• logika
• fyzika
• etika

Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.

Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.

Používaná přirovnání (vejce: skořápka = logika, bílek = etika, žloutek = fyzika; ovocný sad: ohrazení či oplocení = logika, stromy = fyzika, plody = etika) prozrazují, že žádná z disciplín není rozhodující či nejdůležitější. Podle Longa (s. 153n.) stoická přirovnání naznačují, že filosofie je organickým celkem, v němž části neoddělitelně souvisejí a nemohou existovat - nebo být pěstovány - nezávisle na sobě. Provázanost různých úrovní skutečnosti a z toho vycházející provázanost jednotlivých disciplín zdůrazňuje Long i na s. 253:

"Zákony světového celku se manifestují v přísném kauzálním nexu. Stoik v úloze přírodního filosofa popisuje působnost tohoto systému, v úloze logika rozebírá, co o něm lze vypovědět a jaké jsou pravdy, k nimž tento systém zavazuje, a v úloze filosofa-moralisty zkoumá důsledky, které to má pro lidské blaho a jednání."

Longův žák D. Sedley jednotu filosofie ve stoickém pohledu nepopírá, přesto se přiklání k tvrzení, že "etika je posledním cílem a vrcholným výkonem filosofie".