• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

"Logika" ve stoickém úzu ovšem zahrnuje mnohem širší předmět než "naše" logika. Obsahuje totiž:

• dialektiku - nauku o argumentaci, tedy logiku v našem smyslu;
• teorii poznání;
• lingvistické disciplíny jako rétoriku;
• gramatiku.

Dialektika (logika v moderním smyslu)

Stoická logika není predikátová jako logika aristotelská, nýbrž výroková. Zabývá se klasifikací typů výroků a jejich skládáním (např. do podmínkových souvětí). Pomocí hypotetických sylogismů (tj. podmíněných, obsahujících implikace) pak bylo možné vyvozovat nové poznatky. Vyvozování či dokazování vychází z pěti základních, nedokazatelných "axiomů" (Long, Hellénistická filosofie, s. 180):

• Jestliže p, pak q. Ale p. Tedy q. (Tj. modus ponens.)
• Jestliže p, pak q. Ale ne-q. Tedy ne-p. (Tj. modus tollens.)
• Nikoli (p a q). Ale p. Tedy ne-q.
• Buď p nebo q. Ale p. Tedy ne-q.
• Buď p nebo q. Ale ne-q. Tedy p.

Z dnešního hlediska se zdá zvláštní, že Řekové nejprve rozpracovali logiku predikátovou (Aristotelés), která je považována za vyšší stupeň, a teprve pak z dnešního pohledu "základnější" logiku výrokovou (stoikové). Ovšem je možné, že stoikové promysleli výrokovou logiku natolik, že byla s to zahrnout i aristotelskou predikátovou, konkrétně pomocí implikací (viz Gahér, Stoická sémantika a logika, s.249-253):

Aristotelés	stoikové
Každý člověk je živočich. Každý živočich je podstatou. Každý člověk je podstata.	Je-li něco člověkem, pak je to živočichem. Je-li něco živočichem, pak je to podstatou. Je-li něco člověkem, tak je to podstatou.

Teorie poznání

• Obhajuje existenci kognitivní jistoty vůči skeptikům.
• Stoikové vycházeli ze smyslového poznání. Smyslové vjemy jsou prvním poznáním pro člověka, protože jeho duše po narození neobsahuje žádné poznatky. Pojmy vznikají posléze zobecněním podobných smyslových představ.
• Základem jistoty našeho poznání pak je určitý druh představy - taková představa, která je zprostředkována smysly a věrohodně otiskuje vnější předmět v duši. Pro takovou představu zavedl Zénón nové slovo - κατάληψις = uchopení.

Kataléptická představa

• Je to smyslový vjem spojený už s určitým naším pochopením věci. Na stupnici poznání stála tato představa mezi věděním a nevěděním:
• Vědění = vjem nebo pochopení, které neodporuje rozumu, tj. nelze je vyvrátit rozumovou argumentací.
• κατάληψις.
• Nevědění = vjem nebo pochopení, které lze vyvrátit rozumem.
• Zénón tyto stupně jistoty poznání osvětloval pomocí názorného příkladu:
  • Otevřená dlaň = představa, pouhý smyslový vjem.
  • Lehce sevřené prsty = souhlas duše.
  • Zaťatá pěst = katalépsis, pochopení.
  • Sevřená pěst pevně uchopená druhou rukou je věděním, které je ovšem přístupné pouze moudrému.
  
  
• Kataléptická představa je věrohodná sama o sobě, bez přispění rozumu. Je otiskem předmětu v duši podobně jako otisk pečetního prstenu ve vosku. Tvoří se výlučně podle poznávaného objektu, a je proto kritériem tohoto objektu (není v ní nic subjektivního). Přináší tedy nezpochybnitelné východisko našeho poznání.
• Ovšem problémem zůstává kritérium takové představy samotné - jak si mohu být jistý, že právě tato moje představa (např. černého předmětu) je představou kataléptickou? Na tuto potíž upozorňovali skeptikové.
• Akataléptická představa se pak buď netvoří z reálně existujícího objektu (a je výmyslem naší fantazie) nebo neodpovídá zcela vnějšímu předmětu. Taková představa je nejasná a nevýrazná. Proto ne všechny smyslové vjemy jsou věrohodné.

Ze zjevného se poznává nezjevné

(Viz Gahér, Stoická sémantika a logika, s. 190-196.)

Kataléptická představa tedy poskytuje naprostou jistotu o smyslově vnímatelných předmětech. Ovšem podstata věcí - jejich příčina - není vždy přístupná smyslům. Můžeme ji tedy nějakým způsobem adekvátně poznat?

• Dokazující odhalující úsudek:
  • Jestliže pot proniká skrz povrch těla, existují v kůži póry.
  • Ale pot proniká skrze povrch těla.

    ---

  • Tedy v kůži existují (neviditelné) póry.
  
  
• Tento úsudek ukazuje, jak na základě smyslového vnímání (vystupujícího potu) s pomocí prvního základního logického axiomu ("Jestliže p, pak q. Ale p. Tedy q.") můžeme dospět k poznání něčeho, co není smyslově vnímatelné. (Uvažte ještě, jakým způsobem je možno dospět k první, důležitější premise úsudku!)
• A tedy i skrytou podstatu a příčinu věcí či kosmu lze poznat.