• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Vrcholem stoické filosofie byla etika a v jejím rámci určení, jak má člověk žít, aby dosáhl kýženého cíle - blaženosti. Stoikové skutečně detailně popsali způsob života, který zajišťuje blaženost. Ovšem - dospěli k velmi vznešenému a vysokému ideálu, který nedokáží splnit zdaleka všichni lidé, nýbrž jen stoický mudrc. Ten se vyznačuje následujícími vlastnostmi a jednáním:

• Mudrc se především vyznačuje neomylným věděním. Nemá pouhé domněnky, které jsou nepravdivé, nýbrž výlučně pravé vědění, má o všech věcech pravdu. Mudrc ovšem vždy ví, zná pravdu a nikdy nelže, vždy hovoří pravdu. Je neomylný.
• Všechno, co dělá, dělá dobře, protože jedná vždy ctnostně, tedy tak, jak se má. Žije totiž ve shodě s přírodou, a proto šťastně a dokonale, nic mu nepřekáží, ani mu nic nestojí v cestě a nic mu nechybí. Je tedy blažený.
• Mudrc usiluje jen o dobré věci, z věcí lhostejných jej ani nezajímají věci upřednostnitelné, ani jej nesužují věci zavrženíhodné.
• Mudrc je skutečně mocný, protože ovládá sám sebe, a je skutečně bohatý, protože jeho majetkem jsou ctnosti.
• Je užitečný druhým lidem, především jiným mudrcům, protože si navzájem prokazují dobrodiní. Jedině moudří totiž jsou opravdovými přáteli a jedině mudrc dokáže milovat, být přítelem a zachovávat věrnost.
• Mudrc bude mít i manželku a děti, ovšem stoickým ideálem byla spíše představa, že mudrci budou mít ženy společné, "aby se kterýkoliv muž mohl stýkat s kteroukoliv ženou". Bude se i účastnit politického života, pokud mu v tom nebude nic bránit, nic z toho ovšem pro něj nebude samo dobrem.
• Mudrc je přísný, nepřipouští a neomlouvá u nikoho rozkoš, nikomu neodpouští, protože je třeba trestat podle zákona. Necítí soucit. Shovívavost, soucit a mírnost jsou známkou slabosti duše.
• Neopíjí se. Neboť tomu, kdo se opíjí, se nikdo nesvěří se svým tajemstvím, svěří se pouze dobrému člověku. Proto se dobrý nebude opíjet. (Seneca toto odůvodnění komentuje v následujícím duchu: jinak byl Zénón velmi moudrý muž.)

Takového ideálu ovšem nikdo nemohl dosáhnout a ani nikdo ze stoiků samotných se za mudrce nepovažoval (což jim slouží ke cti). Ale pak se vnucuje otázka - jaký smysl má takový nedosažitelný ideál? A je-li nedosažitelný, znamená to, že je nedosažitelná i blaženost?

Pro staré stoiky totiž byl člověk buď mudrc nebo hlupák (a mudrcem být nemohl...), neboť se nepřipouštěl žádný mezistupeň, žádný pokrok od horšího stavu k lepším, od života méně blaženého k více blaženému: Kdo nedosáhl naprosté dokonalosti, nedosáhl ničeho. Ve výsledku vůbec nikdo nemohl žít alespoň částečně dobře. To nebylo příliš povzbudivé pro zájemce o stoickou filosofii, proto Seneca už realisticky uvádí stupně na cestě k moudrosti:

1. ti, kdo jsou už blízko moudrosti, ale ještě ji nemají:
   Jsou už bez vášní a neřestí, avšak ještě nedosáhli pevnosti v dobru, nejsou s ním zcela ztotožněni, nejsou si jisti svým dobrem, nejsou si jisti svou dokonalostí, nevládnou zcela sami sobě. Občas ještě podléhají prudkým pohnutím, např. slasti.
2. ti, kdo se zbavili nejhorších neřestí, avšak mohou do nich znovu upadnout (to na prvním stupni už nehrozí).
3. ti, kteří unikli jen některým velkým neřestem, nikoli však všem.

To jsou ti, kdo jsou na cestě k moudrosti, kdo už pokročili. Seneca skromně, ale okázale přiznává, že by on i jeho přátelé rádi dosáhli aspoň té nejnižší třídy. Snad by časem se mohli dostat i do té třídy druhé.

Jak poznáme mudrce?

• Na tento problém poukazuje Long. Nestačí totiž svědectví o jeho činech, protože rozhodujícím kritériem pro posouzení člověka nejsou činy, nýbrž jeho smýšlení. Vhodnost jeho činů tedy není dostačujícím potvrzením moudrosti.
• Dalším svědectvím však je jeho ἀπάθεια, tedy bezvášnivost. (Stoická ἀπάθεια má jiný význam než pyrrhónská - srovnejte, proto je vhodné užít i jiný překlad.) Jde především o absenci vášní jako hněv, hrůza, radostné vzrušení, které člověk nemůže ukrýt před pozorovatelem, pokud je opravdu pociťuje. Jestliže tedy u někoho nikdy nepozorujeme projevy těchto vášní, můžeme tvrdit, že je ani nepociťuje.
• To ale neznamená, že by stoik musel být zcela "apatický", zcela prost citových projevů. Bude naopak prožívat kladné emoce jako dobromyslnost nebo radost z vlastních ctností či dobrého svědomí.