Dějiny filosofie II

Obrázek Zénóna Stoika
Obrázek 'Mučení Órigena'
Obrázek Tomáše Akvinského

sipka B. Filosofie a křesťanství


Náboženství a filosofie

Náboženství vychází z určitých tvrzení, která postulují existenci nějakého základu a smyslu vší skutečnosti a zároveň určují lidskou úlohu ve světě. Přitom pro náboženství je charakteristické, že tato tvrzení jsou dána (v minulosti) a představují nezpochybnitelné pravdy.

Náboženství v obecné rovině usiluje o podobný cíl jako filosofie (a věda vůbec) - podat výklad skutečnosti. Jedná se tedy o konkurenty, a už z tohoto důvodu mezi nimi musí dojít ke střetu, pokud oba výklady existují zároveň. Zvláště ze strany náboženství přibývá ještě další důvod - mívá tendenci ovlivňovat a sobě podřizovat jednání všech lidí. Pokud taková alternativa nastane (jako v případě křesťanství díky spojení se státní mocí), nemůže náboženství dovolit, aby byl podáván jiný výklad skutečnosti, který by jeho politicko-společenské snahy ohrožoval.

Proto bude náboženství filosofii potlačovat (odmítáním jejích tvrzení, postihováním jejích představitelů), nebo naopak bude usilovat o její podřazení vlastnímu výkladovému rámci.
Na druhou stranu filosofie často kritizuje nedostatečné podložení základních náboženských tvrzení a dogmatické postulování lidské úlohy.

Antická filosofie a náboženství

Jestliže předsókratovští myslitelé Anaximandros, Anaxagorás či atomisté ve svých výkladech vůbec nevyužívali nějaké nadpřirozené a božské síly, od klasického období se situace - s výjimkou epikúreismu - mění. Sókratés, Platón, Aristotelés, stoikové, novoplatónikové (viz zvláště syrskou školu) byli přesvědčeni o tom, že nějaká rozumná a nadlidská síla zásadním způsobem určuje či kontroluje dění v přírodě nebo ve společnosti.

Jednalo se ovšem o více (Sókratés, Aristotelés) či méně (syrští novoplatónikové) filosofické pojetí božských sil, které bylo odlišné od představ mýtologických a představ běžných Řeků či Římanů. Obecně řečeno božská síla ve filosofii představovala morální dokonalost a byla původcem či garantem účelného, a tedy dobrého a žádoucího uspořádání smyslově vnímatelného světa (jež bylo téměř všude pozorováno).

Naopak bohové filosofů často postrádali osobní a charakterové rysy, jež bývají bohům připisovány náboženským výkladem skutečnosti.

Mezi antickou filosofií a (řeckým) náboženstvím tedy po dlouhá staletí existovala tato spojnice a současně i uvedený rozdíl. Zásadní podnět pro další rozvoj vztahu filosofie a náboženství pak přineslo šířící se křesťanství.

Křesťanství a filosofie

Konfrontace a vzájemné ovlivňování řecké filosofické tradice a křesťanství započaly asi ve 2. st. n. l., trvaly po celý středověk a v podstatě trvají dodnes.

Byly vyvolány tím, že šířící se křesťanství, které vzniklo jako náboženství prostých, a tedy méně vzdělaných lidí, posléze dospělo i ke vzdělaným vrstvám lidí, opírajícím se o filosofický výklad skutečnosti. Jelikož křesťanství je vlastní univerzalistická tendence, nemohlo filosofii a její příznivce jednoduše odmítnout. Zároveň však nebyla možná ani úplná recepce řecké filosofie, jež byla velmi racionalistická a kritická. (Ostatně vzpomeňme střety filosofie a náboženství už v klasické době - Anaxagorás, Prótagorás, Sókratés.)

Pozdně antická a středověká filosofie je proto silně ovlivněna snahou křesťanských myslitelů o její absorpci a přizpůsobení křesťanským dogmatům (jež sama byla v konfrontaci s filosofickou kritiku formulována). Výsledek tohoto úsilí - středověkou filosofii - lze proto brát a snad i vymezit jako propojení filosofie a křesťanství, rozumu a víry.

Postup výkladu

Všichni dále uvedení myslitelé bývají řazeni do křesťanské "patristiky".

nahoru
© Powered by Ondřej Škrabal
Autor publikace: PhDr. Josef Petrželka, Ph.D.

Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Logolink – ESF, MŠMT, OP VK, MU