Dějiny filosofie II
|
D. Augustinus Aurelius (354-430)|
|
Monistické systémy, v nichž je nejvyšší princip také nejvyšším dobrem, vzniká problém s vysvětlením zla. Jestliže vše pochází od nejvyššího
a absolutního dobra, jak vůbec může vzniknout a existovat zlo?
S tímto problémem se musel vyrovnat i Augustinus, když opustil dualistický manicheismus, který zlo může jednoduše připsat jednomu z principů.
I v tomto případě se Augustinus inspiroval u novoplatónismu, jenž je také monistickým systémem.
Zlo v metafyzickém kontextu
Novoplatónismus uznával jen jeden princip - Jedno, které je dobrem - a zlo nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra. Co bylo v procesu emanace vzdálenější od Jedna, to bylo méně dobré. Avšak i v hmotném světě se dobro vyskytuje, i když v nepatrné míře, neboť i tento svět existuje díky emanací z Jedna. Zlo tedy je jen nízkým stupněm dobra.
- Také křesťanský Bůh-stvořitel je charakterizován dobrotou. Proto všechno, co stvořil, má v určité míře účast na dobru.
- Bůh se totiž při své tvorbě řídil svými myšlenkami (platónskými idejemi) jako nejvyššími a dokonalými vzory všech věcí. V každé stvořené věci je tedy obsažen tento nehmotný vzor. Ten je sice deformován spojením s látkou i tím, že každá pozemská věc se mění, přesto se v určitém stupni zachovává.
- V tomto stupni obsahují věci i dobro, zároveň v nich však nutně je i určitá nedokonalost ve srovnání s dokonalými idejemi.
Závěr:
Podobně jako ticho je absencí hluku, tma absencí
světla, je i zlo absencí, nedostatkem dobra a ne samostatným principem.
Zlo v morálním kontextu
Zlé jednání má počátek v chybě lidské vůle, která mylně považuje menší dobro za větší. Zodpovědný za zlo - ať už je to cokoli - je tedy člověk, nikoli Bůh.
Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
