• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

• První křesťanský teolog píšící latinsky => počátek latinského slovníku křesťanské teologie (persona, substantia).
• Raná díla (Apologeticum) odmítají pohanské nedorozumění o křesťanství a na základě filosofickém a právním argumentují pro náboženskou svobodu.
• Pozdější díla (De anima, Adversus Marcionem) reflektují Tertulliánův příklon k montanismu (205-6) - heretické sektě, propagující asketismus, očekávání brzké konce světa a proroctví. I když později montanisty opustil, církev mu tento prohřešek nikdy zcela neodpustila, a proto nebyl kanonizován (tj. svatořečen).
• V těchto dílech vystupuje proti křesťanským proudům, které se spojovaly s platónismem (např. gnósticismus).
• Z historického hlediska je zajímavá především jeho bojovná a charismatická rétorika.

Pocházel z Kartága z pohanské rodiny. Jeho výchova obsahovala rétoriku a práva spolu s jistou mírou filosofie. Do své konverze ke křesťanství r. 193 působil jako právník v Římě. Pak se vrátil do Afriky a propagoval svou novou víru. Jeho vliv na dějiny západního myšlení je výsledkem jeho brilantní rétoriky. Jeho spisy jsou prudké, kousavé a paradoxní, plné úderných aforismů.

Křesťanství a filosofie

Jako příklad Tertulliánovy bojovnosti a polemického naladění jsou často uváděny následující citáty, v nichž ostře hájil křesťanství proti útokům a posměškům ze strany logického myšlení (filosofie):

• "Co podobného má filosof a křesťan, žák Řecka a žák nebe, kupec pověsti a kupec života, dělník slov a dělník činů, stavitel a bořič, přítel bludu a nepřítel, porušovatel pravdy a obnovovatel, její krádce a hlídač?"
  (De praescriptione haereticorum 7)
• "Syn boží se narodil, nestydíme se za to, třebaže je to hanba; syn boží zemřel, je tomu třeba věřit, poněvadž je to nejapné. A pohřben vstal z mrtvých; je to jisté, protože to je nemožné."
  (De carne Christi 5)

Protože tato prohlášení zdá se vyjadřují odmítání rozumu a filosofie a naopak absolutizování víry, bývá Tertulliánova pozice shrnována jeho údajným výrokem - "credo quia absurdum". Ovšem tato slova u Tertulliána samotného nenajdeme, navíc kontext uvedených citátů ukazuje na to, že Tertulliánus byl spolu s ostatními křesťany té doby přesvědčen o tom, že Bůh uspořádal svět podle svého rozumu, svého Logu. Pak ale snaha pochopit svět předpokládá jeho rozumový výklad. A proto i filosofie může postihnout stopy pravdy (a dojít někdy ke stejným závěrům jako křesťané) - ovšem pokud racionální základ stvořeného světa nepostihne, vede k herezi.

Tertulliánus také uznává některé filosofy - Senecu a zvláště Sókrata, jehož považuje za předchůdce křesťanských mučedníků, protože stejně jako oni trpěl za pravdu.

(Více viz http://www.tertullian.org/articles/sider_credo.htm nebo úvod Petra Kitzlera v knize: Tertullianus. O hrách. Oikoymenh, Praha 2004.)

Celková orientace Tertulliánovy filosofie

Byl ostře zaměřen proti transcendentalismu raných křesťanských apologetů a platóniků (jen pro zajímavost několik jmen - Justinus Mučedník, Ireneus) a gnóstiků (Markión, Hermogenés, Valentínos). Tertulliánus totiž byl radikálním oponentem hlavního směru raného křesťanského myšlení, který se inspiroval platónskou filosofií.

Na rozdíl od tohoto proudu Tertulliánus vychází ze stoicismu. Jeho hlavní filosofické dílo - De anima (O duši) je pokusem vyvrátit platónskou koncepci přirozeně nesmrtelné duše. Duše je ve shodě se stoiky tělesná, je produktem "duševního semene" přeneseného při početí. Případné okračování její existence závisí výlučně na spasení prostřednictvím Krista, není dáno v její přirozenosti.

Tím Tertulliánus sbližuje křesťanství s oponenty preexistence a stěhování duší. Zatímco však odmítnutí preexistence a převtělování duše bude i nadále patřit k církevní ortodoxii, myšlenka materiální povahy duše (a vůbec Tertulliánův důsledný materialismus - viz dále) je pro pozdějšího křesťana zcela nepřijatelná.

Materialistické pojetí Boha

Jeho theologický materialismus tvrdí, že všechno, co existuje, je tělesné (De carne Christi 11) a že Bůh je tělesný, i když má "duchovní" tělo (Adversus Praxean 7). Toto spojení ducha a těla v Bohu naznačuje jeho jedinečnost, neboť jedině Bůh je dokonalé tělesné bytí, nevytvořené žádným jiným. Je jsoucnem odlišným od všech ostatních hmotných těles, která jsou jeho výtvorem. Jeho existence je zjevná skrze ně (De resurrectione 2-3). Bůh je chápán jako vnější povrch světa, takže je doslovně větší než všechny ostatní věci (Adversus Praxean 16). Odmítá tedy stoické ztotožnění Boha se světem.
Názor, že Bůh je těleso, je mezi církevními otci ojedinělý.

V raném spise o gnósticismu - Adversus Hermogenem - napadá obecnou antickou teorii, podle níž látka je věčná a Bůh jako demiurg vytváří řád z neuspořádané materie. Jeho Bůh jako hmotný duch je zcela svobodný, a tedy nemůže být omezován ani nezávisle na něm existující látkou, nýbrž tvoří z ničeho svou svobodnou vůli.

Trojjediný Bůh

Přispěl k latinské křesťanské definici Boha jako "trojice" - je prvním latinským autorem, který použil termín trinitas v tomto technickém smyslu. Vžila se jeho formulace una substantia, tres personae. Znamenala původní jednotu materiálního Boha, z nějž jakoby "pučí" Logos a Duch v časovém procesu. Logos existoval před aktem vzniku v Otcově mysli jako rozum, ale následně vystupuje jako odlišná osoba při vzniku kosmu. Níkajská ortodoxie později odmítla tyto materialistické a časové implikace, ale jeho terminologie byla ortodoxií přejata.