• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Protože dále uvedení myslitelé se kriticky vyrovnávali s dalšími proudy nábožensko-filosofického duchovního života 2. a 3. st., musíme si stručně seznámit s těmito proudy samotnými, konkrétně s gnósticismem (reakce u Tertulliána a Klémenta) a manicheismem (ovlivnil Augustina).

Gnósticismus (gnóse)

Název
Název tohoto způsobu uvažování, pod nějž spadá mnoho různorodých autorů a textů především z 1. - 3. st., etymologicky vychází od slova γνῶσις = "vědění", "vhled". V naší souvislosti znamená poznání pravé přirozenosti člověka, jež je nám běžně skryta, a následné odpovídající vedení života.

Dva světy
Podstatou gnósticismu je přesvědčení o existenci vyššího, pravdivého, neměnného světa inteligibilních jsoucen či bytostí. Avšak na rozdíl od starší řecké filosofie, která také hledala pravou skutečnost za jevy, ale která se snažila najít spojení mezi pravým jsoucnem a světem vznikání, gnósticismus zdůrazňuje rozdíly a negativitu našeho světa.
Důsledky, které z této skutečnosti vyplývají pro lidský život, ovlivnily křesťanství i platónskou filosofii.

Náš svět jako omyl
Spojovatelem různých verzí gnóse je přesvědčení, že náš materiální svět vznikl pouze kvůli omylu či nedokonalosti jedné z úrovní inteligibilního světa, jež představují emanace nejvyššího Jedna mimo bytí. Proto tomuto světu nemůže náležet pozitivní ocenění, a ten, komu je to vše známo, tedy gnóstik, bude usilovat o návrat do skutečného světa. Protože však ke zmíněné prvotní chybě došlo zřejmě na základě nutnosti, objevuje se zde myšlenka dualismu dvou protivných úrovní skutečnosti, zjednodušeně božského a pozemského, inteligibilního a materiálního, dobrého a zlého.

Gnósticismus a novoplatónismus
Přestože přesvědčení o existenci vyššího inteligibilního světa a Jedna jako nejvyššího principu sbližuje gnósi s novoplatónismem, pro novoplatóniky převažovaly mezi oběma výklady rozdíly. Proto Plótínos napsal spis Proti gnóstikům (Enneady II 9) a k polemice nabádal i své žáky. Z jakého důvodu? Pro novoplatóniky je totiž nemyslitelné považovat tento svět za zlý a jeho tvůrce za nedokonalého. Už Platón v Tímaiovi přece tvrdil, že tento svět byl uspořádán dokonalým tvůrcem tak, aby byl co nejlepší. Tvůrce je tedy zdrojem pouze dobra.

Gnósticismus a křesťanství
Gnóstiky oslovilo základní křesťanské dogma, podle kterého Bůh poslal svého syna (filosoficky Logos), aby svým utrpením smyl hřích, tedy určité provinění.
Tento akt vycházející od nejvyššího a nejvýše dobrého principu zároveň zaručuje, že po návratu duší k Bohu se už nebude opakovat onen prvotní omyl mající za následek vznik zla (tohoto světa).

Význam této myšlenky pro gnóstiky byl značný, což je doloženo v tom, že většina dnes známých gnóstických spisů vykazuje křesťanské vlivy. Nejvýznamnějšími křesťanskými gnóstiky byli Basileidés, Markión, Valentínos.
Přesto však křesťanská ortodoxie gnósticismus odmítla z několika důvodů:

• Radikální odmítání stvořeného světa vedlo v důsledku k odmítnutí Starého zákona, a tím i významu Kristova příchodu.
• Podle gnósticismu budou spaseni pouze předurčení a vyvolení jedinci.
• Ti vlastní vyšší, filosofické poznání; samotná víra nedostačuje pro pravdivé poznání skutečnosti.
  Tím by byli diskvalifikováni prostí věřící.

Manicheismus

Jedná se vlastně o verzi gnósticismu, která pochází od perského náboženského myslitele Máního ze 3. st. Protože Mání měl v úmyslu vytvořit univerzální náboženství, zakomponoval do něj prvky judaismu, křesťanství, perského zoroastrismu, buddhismu.

• Podstatou jeho učení je výklad o střetu dvou říší - světla a temnoty (látky).
  Jedná se tedy o silně dualistický systém.
• Součástí střetu bylo také vytvoření nebeských těles. Právě manicheiský výklad o kosmu hrál zásadní roli při Augustinově odklonu od tohoto náboženství.
• V našem světě a v této době jsou oba principy promíšeny, a člověk by proto měl směřovat od všeho tělesného k duchovnímu, tj. ke světlu.
• V radikální podobě to znamená sexuální odříkání (protože sexuální spojení vede k dalšímu tělesnému spoutání světelné duše) a asketismus.
• Manicheismus se skutečně stal světovým náboženstvím - až do byl rozšířen na území od Číny až po Evropu.