• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Termín "patristika" je odvozen od latinského slova patres = "otcové". Myslí se církevní otcové, tj. významní myslitelé z nejranější fáze křesťanství ˇ(do 5. st.), jejichž díla a myšlenky se posléze staly významnou autoritou pro další křesťanské myšlení. Váha jejich děl se blížila autoritě samotného Písma.

Cílem prvotního křesťanského myšlení bylo reflektovat a vymezit myšlenkový obsah křesťanství a určit jeho vztah vůči tradiční filosofii. To bylo podmínkou, aby křesťanství vůbec získalo pozornost vzdělaných vrstev a mohlo se šířit i mezi jejich příslušníky.

Od počátku se objevovaly jak názory, že filosofie je pro křesťana v podstatě zbytečná (např. Tertulliánus), tak i snahy obhájit filosofickou rovinu křesťanství a přinejmenším vybrané motivy antické filosofie - především platónské - do křesťanství zapojit (Kléméns, později Augustinus).

K nejcharakterističtějším (filosofickým) tématům patristiky patří:

• právě vztah filosofie a křesťanského náboženství či rozumu a víry,
• pojetí Boha,
• případně problém člověka, tj. lidské duše.

Na základě historických okolností šíření křesťanství lze v období patristiky rozlišit dvě fáze:

• "Apologetické" období (2. - 3. st.; viz oddíly C. b. - d.).
  V této době se křesťanští myslitelé mj. vymezují vůči jiným myšlenkovým směrům, ale zároveň využívají prostředky filosofie k tomu, aby vyjádřili principy křesťanské víry.
  • Kromě mužů uvedených v dalších oddílech patří mezi nejznámější církevní otce také Justinus Mučedník (asi 103-165). Nejedná se o originálního myslitele, nýbrž spíše o eklektického autora, který se snaží obhájit křesťanství před očima rozumu. Jeho snaha se projevuje už v tom, že dvě z jeho dochovaných děl nesou název Apologie (tj. "Obrana"). Přijatelnost křesťanství z racionálního stanoviska se snažil podložit mj. tím, že ztotožnil Krista, Boží slovo s Logem, rozumem. Pak každý, kdo správně přemýšlí a rozumně jedná, má podíl na Kristu.
    Z řecké filosofie mu byl nejbližší Platón, jehož se - po nezbytných úpravách (nesmrtelnost duše, reinkarnace) - snažil spojit s křesťanstvím.
• Období spojení křesťanství a státu (od 4. st.; viz D.).
  R. 313 bylo křesťanství zrovnoprávněno s jinými náboženskými kulty (Konstantin I.), r. 380 císař Theodosius dokonce prohlásil křesťanství za jediné státem uznávané náboženství.
  V tomto období dochází díky příznivým historickým okolnostem k velkému rozvoji a prohloubení křesťanského myšlení s cílem lépe vymezit teoretický obsah křesťanství. K tomu otcové hojně využívali novoplatónské motivy. Nejvýznamnějším z nich byl Augustinus Aurelius, jehož díla měla zásadní vliv na myšlení středověké. (Velmi vlivným autorem však byl i tzv. Pseudo-Dionýsios Areopagítés - viz oddíl C. v následujícím tématu.)