Novopýthagoreismus má své počátky už ve staré Akadémii (Speusippos, Xenokratés).
Pýthagorás je něm chápán jako otec všech filosofů, včetně Platóna. Ve 3. st. byl
novopýthagoreismus absorbován do novoplatónismu.
Zároveň je nahlížen jako muž obdařený božským věděním a božskými schopnostmi.
To naznačuje, že novopýthagoreismu rozhodně nešlo o historickou přesnost, dokonce ani neměl příliš silný
kontakt s původním pýthagoreismem.
Významným obsahovým momentem je matematická metafyzika, v níž hlavním, transcendentním principem
bytí bylo Jedno nebo monáda - zdroj veškeré reality.
Samozřejmostí se stává víra v nesmrtelnost duše a převtělování. Existují náznaky, že s oživením pýthagorejské filosofie došlo také k obnově
pýthagorejského způsobu života s důrazem na duchovní a tělesnou čistotu. To se zřejmě týká především římského novopýthagoreismu,
jak dosvědčuje Cicero.