Tento směr navazuje na Platóna, hlavní představitel novoplatónismu Plótinos dokonce tvrdil, že svým
systémem pouze správně interpretuje Platónovy myšlenky. Spíše však sloučil Platóna s Aristotelem.
Lze dodat, že tam, kde dnešní čtenář Platónových dialogů nachází nejasnosti, problémy či dokonce rozpory, spatřovali novoplatónikové díky svému symbolizujícímu a syntetizujícímu pohledu jasné a jednoznačné formulace jednotného a bezrozporného systému.
Z hlediska moderního kritického přístupu k textům se tedy novoplatónismus rozhodně od Platónovy filosofie liší.
Po myslitele mnoha dalších staletí však byla novoplatónská interpretace vnímána jako autentická Platónova filosofie, a dokonce ještě ani v renesanci se mezi Platónem a novoplatónismem nerozlišovalo.
Novoplatónismus však ovlivnil i středověké myšlení, a to zvláště prostřednictvím Pseudo-Dionýsia
Areopagíty (viz oddíl 4. C.). Jeho prostřednictvím přijal platónské motivy mj. Tomáš Akvinský.
Základní teze
Počátkem a příčinou veškeré skutečnosti je Jedno.
Skutečnost je uspořádána výrazně hierarchicky, přičemž vyšší je příčinou nižšího.
Nemateriální, pouze rozumem uchopitelná jsoucna jsou v hierarchii výše než materiální skutečnost.
Vyšší je to, co je jednotnější; mnohost charakterizuje nižší stupně.
Celek jsoucna je však provázaný a představuje jedno univerzum, kde vše má svůj účel.
Pozdější novoplatónikové (Proklos, Damaskios) vytvořili mnohovrstevnatý systém metafyziky, epistemologie,
etiky, ale také
literární teorie, matematiky, fyziky a jiných témat v jednom celku. Novoplatónismus tedy nebyl jen filosofií, nýbrž vyšším
vzdělávacím systémem své doby.