D. Novoplatónské univerzum |
a. Jedno, Bůh, Dobro (Ἕν) |
Jedno jako princip vší skutečnosti
Na něm závisejí všechny věci. Jedno samo je zcela nezávislé, soběstačné, jednoduché, nesložené a neomezené. Bůh, Jedno, Dobro zakládá další vrstvy jsoucna. Ty všechny z něj vycházejí a bez něj by nemohly existovat. Jsou jenom v té míře, v níž mají účast na Jednom. Všechny vrstvy ovšem jsou věčné, nebyly stvořeny. Nevznikají ze sebe, pouze na sobě závisejí.
Proč je Jedno počátkem jsoucnosti?
Jednota je ústředním pojmem v Plótínově učení: každý stupeň hierarchie má zvláštní typ jednoty s Jedním jako absolutně jednoduchým principem, který je příčinou existence každé jiné jednoty, tedy příčinou všeho ostatního. Být totiž znamená být jednou věcí, být sjednocen, a čím více je něco jednotné, tím více je.
Nejnápadnějším rysem každodenní zkušenosti je pro novoplatónika jednota světa jako celku a jednota individuálních objektů, zvláště živých bytostí v tomto světě. Organizace, pravidelnost a krása, jež jsou ve světě evidentní a vyjadřují jeho jednotu, nemohou být vysvětleny pouze z jeho složek. Jejich jednota musí přicházet odjinud. Jednota ve smyslovém světě není vůbec dokonalá, ale dává mu tolik jsoucnosti, kolik svět má. To platí pro tělesa i pro lidskou duši, která má vyšší stupeň jednoty. Takovým způsobem svět každodenní zkušenosti poukazuje k vyšší úrovni reality - k Jednu - jako svému principu.
Plótínos dospívá ke svému nejvyššímu principu od pozorování smyslového světa, což připomíná výstup ke krásnu samotnému přes jednotlivé stupně tělesné i netělesné krásy v Platónově Symposiu.
Absolutní totožnost Jedna