Dějiny filosofie II

Obrázek Zénóna Stoika
Obrázek 'Mučení Órigena'
Obrázek Tomáše Akvinského

sipka G. Etika


sipka b. Pojetí ctnosti a hříchu

 

Ctnost, neřest a hřích

Ctnost a neřest:

Zatímco podle stoického pohledu ctnosti (neřesti) byly určité charakteristiky člověka, z nichž přímo vychází vědomá volba dobra (zla) v jednání, pro Abélarda to jsou pouze sklony, které se manifestují před volbou a vůči nimž může člověk při rozhodování zaujmout odstup. Např. sklon snadno se rozhněvat je neřest, ale taková neřest o sobě nečiní člověka hříšným a nezasluhuje trest.

Hřích:

Hříšné je teprve rozhodnutí poddat se tomuto sklonu. Podle Abélarda není logický spor v tvrzení, že nějaká osoba má mnoho neřestí, ale ve skutečnosti je velmi spravedlivá a zasluhuje Boží odměny. Mít neřesti, proti nimž se má bojovat, je totiž podmínka pro dosažení nejvyšší zásluhy. Osoba, která má pouze ctnosti, dosahuje snadno spravedlnosti, a tedy zasluhuje odměnu méně.

Jsou zde tedy naše vrozené individuální sklony, a pak náš vědomý souhlas s těmito sklony, nebo jejich odmítnutí. Právě v tom spočívá hříšnost nebo správnost našeho jednání.

Ctnost a neřest podle Abélarda

 

Hřích - čin a úmysl

Abélard činí člověka plně zodpovědným za jeho činy, za zásluhy i hříchy. Každý jedná jako individuum, jako svépravný subjekt. Hodnota činu závisí na předsevzetí a svědomí člověka. Hřeší tehdy, kdykoli dělá něco proti svému přesvědčení, přesněji - kdykoli se rozhodne činit něco proti svému svědomí. Mravní hodnota se neurčuje z činu samotného, ale podle úmyslu konajícího člověka, který je buď ve shodě nebo v rozporu s jeho přesvědčením. Řídit se svým svědomím je dobré i tehdy, když se svědomí mýlí.

Hřích - úmysl proti svědomí

Vina existuje už ve chvíli, jakmile se někdo rozhodne jednat špatně. Samotné provedení činu ji nezvyšuje. Tedy může Kristus právem odsoudit muže za cizoložství, pokud je připustili ve svém srdci, i když ve skutečnosti ženu nesvedli. Hřích podle Abélarda spočívá zcela v souhlasu činit něco, o čem se ví, že se nemá, nebo zanedbat něco, o čem se ví, že se to má. (Muži, jež Kristus odsoudí, souhlasili se svedením, nejenom toužili po ženě.)

Je zde tedy posloupnost:

vrozený sklon, tj. neřest => souhlas nebo nesouhlas s neřestí v konkrétní situaci => samotný čin.

O mravní kvalitě rozhoduje prostřední člen.

To znamená, že pohané, kteří žili před vznikem křesťanství a neznali evangelium, nemohli hřešit, pokud jednali podle svého přesvědčení. Proto budou při posledním soudu spaseni. Tuto myšlenku hájil Abélard proto, aby mohl rehabilitovat antické filosofy - např. Sókrata - jako vzory morálního jednání. Velcí mudrci starověku byli podle něj vlastně křesťané. Bernard jej obvinil z toho, že se snaží udělat z Platóna křesťana.

Samotný souhlas činí člověka vinným a zasluhujícím Boží trest. Hříšníci musí vědět, že činí zlo. Jednou z tezí, proti které vystupovali biskupové na koncilu v Sens, bylo Abélardovo tvrzení, že mužové, kteří ukřižovali Krista, byli nevinní, protože mysleli, že dělají to, co mají dělat. Souhlas nebo záměr něco činit může být objektivně špatný - s čím někdo souhlasí, může být ve skutečnosti něco, s čím by neměl souhlasit - a přesto kvůli neznalosti souhlasící osoby nevzniká žádná vina. Souhlas je hříšný tehdy a jen tehdy, když obsahuje opovržení dobrem a spravedlností, což Abélard často srovnává s opovržením Bohem. Podobně souhlas je hodnotný pouze tehdy, když vykazuje respekt a lásku k dobru, jinými slovy k Bohu.

Hřích - záleží i na činu

Avšak ani naprosté nasměrování vnitřního smýšlení k dobru ještě člověku nezaručuje, že se hříchu vyhne. V Ethice, pravděpodobně pozdním díle, Abélard přijímá koncepci, podle níž je vůle považována za touhu, ne za vědomé rozhodnutí vykonat určité jednání ani za pouhou schopnost pro taková rozhodnutí.
Při takové definici vůle může tvrdit, že nějaká osoba může mít vůli činit něco, co se nemá, a přesto nehřešit, a také hřešit, i když nemá vůli dělat něco, co se nemá.

Ke správnému jednání tedy vede pouze úzká cesta:
učiním zlo + chci zlo = hřích
neučiním zlo + chci zlo = hřích
učiním zlo + nechci zlo = hřích
neučiním zlo + nechci zlo = dobré jednání

Hřích a trest

Ovšem i na člověka, který se nedopustil žádného hříchu, může dopadnou (božský i lidský) trest. Ačkoli hřích je jediná věc, kvůli níž člověk zasluhuje trest, může božský i lidský trest za jistých podmínek potkat ty, kteří si jej nezaslouží.
Abélard popisuje příklad ženy, která se pouze snažila udržet své dítě teplé, ale nešťastnou náhodou je udusila. Soudce je oprávněn ji potrestat s úmyslem dát příklad, který upozorní ostatní, aby byli pozornější. Lidská spravedlnost se oprávněně zabývá více vnějšími činy než vnitřními záměry, neboť právě činy, nikoli záměry přímo ovlivňují mír a blaho společnosti. Podobně Abélard přijímá doktrínu, podle níž je Bůh z vlastních tajemných důvodů oprávněn odsoudit k věčné smrti některé nepokřtěné děti, které nikdy nehřešily.

nahoru
© Powered by Ondřej Škrabal
Autor publikace: PhDr. Josef Petrželka, Ph.D.

Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Logolink – ESF, MŠMT, OP VK, MU