Dějiny filosofie II
|
E. Vztah víry a rozumu|
|
- Abélard byl, alespoň ve svém pozdním životě, zbožný křesťan nakloněný morální reformě církve a obraně tradičních ortodoxních křesťanských přesvědčení.
- Ale byl také sčetlý v literatuře pohanského Řecka a Říma a byl přesvědčen, že v myšlení antických filosofů je možné najít užitečné modely morálního života (Sókratés, Seneca), a dokonce i přesnější porozumění takovým dogmatům, jako je trojjedinost, než jaká obsahuje Starý Zákon.
- Proto jeho díla vykazují snahu ospravedlnit užití pohanských nauk při výkladu a obraně křesťanské víry; zároveň odmítá "pseudo-filosofy", kteří v jeho době problematizovali víru zneužitím nejdůležitějšího dědictví starých - logiky.
Abélard došel k závěru, že staří filosofové, i když žili před Kristem, už učili některé z nejdůležitějších
doktrín křesťanského náboženství, např.:
nesmrtelnost duše, existenci tvůrce, rozhodující význam ctnostného
života, možnost odplaty v příštím životě za hříchy spáchané v tomto.
I další myslitelé 12. st. se shodují v tom, že Bůh "poučil" či "osvítil" některé antické filosofy či spisovatele a židovské mudrce a zpřístupnil jim takové pravdy. K těmto vyvoleným patří Mojžíš, Pýthagorás, Sókratés, Platón, Seneca, Vergilius, pro Abélarda ještě i Cicero a Macrobius.
Zatímco však někteří jiní soudobí myslitelé spatřovali
důvod toho vyvolení ve výjimečném zvládnutí teoretické filosofie, Abélard byl přesvědčen, že Bůh zprostředkoval křesťanské pravdy těm,
kdo dokonale poznali přirozený zákon a naplňovali povinnosti z něj plynoucí. Tedy Bůh jim
poskytl určité zjevení jako odměnu za jejich příkladné životy.
Tak myslitelé 12. st. sbližovali filosofii a teologii, přičemž filosofie
byla oceňována jako doktrína předkřesťanského období a jako předstupeň teologie.
Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
