• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Také v dalších teologických otázkách dospěl Abélard k postojům, které byly z hlediska křesťanské ortodoxie na hraně přijatelnosti či dokonce za ní:

Důkaz existence Boha

Musí existovat Bůh jako stvořitel světa. To dokazuje následovně: My sami jsme byli vytvořeni někým jiným. Zároveň jsme jakožto rozumové bytosti něco víc než nerozumný svět. Ovšem kdyby svět byl zapříčiněný sám sebou, a tedy nezávislý, byl by víc než my, kteří jsme zapříčiněni něčím jiným. Proto i svět musí na někom záviset.

Abélard věděl, že tento argument není logicky zcela přesvědčivý, ale oceňoval jej proto, že i takové argumenty mohou být pobídkou k lepším citům.

Ovšem dalším rozvedením úvah o stvoření světa se dostal Abélard na hranici hereze:
Protože Bůh všechno stvořil, musel mít nějaký důvod, že právě stvořené věci stvořil a nestvořené nestvořil. Pokud by důvody neměl, snižovalo by to jeho božskou dobrost. Protože pak nemohl dát přednost horší možnosti před lepší (a nejlepší je vždy jen jedna možnost), musel vlastně stvořit to, co stvořil, a nestvořit to, co nestvořil.

To je jedna z tezí, které byly odsouzeny v Sens. Ukazuje, jak hlubce byl Abélard ovlivněn stoickým fatalismem. Ovšem kritikové přehlédli Abélardovo vysvětlení, že se jedná pouze o relativní nutnost v Bohu, která vyplývá z jeho dobroty, případně z celkového plánu, jejž Bůh koncipoval svobodně (do takového plánu patří i zlo, a tedy kvůli tomuto svému celkovému plánu Bůh nemůže zabránit zlu).

Význam dědičného hříchu a Kristovy smrti pro lidskou morálku

Abélard nezdůrazňoval vykupitelské poslání Kristovo, Kristus nesňal z lidstva dědičný hřích, nýbrž podal mravní příklad života a byl největším učitelem morálky. Jeho příklad by mělo následovat celé lidstvo.

Odmítal i dogma dědičného hříchu a popíral nezbytnost Boží milosti ke konání dobrých skutků (kterou naopak tvrdil Augustin). Boží milost není předběžnou podmínkou jejich konání, nýbrž odměnou za tyto skutky. Tento názor byl v Sens odsouzen jako pelagiánství.