• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Jeho theologické spisy byly předmětem obvinění a důvodem odsouzení. Abélardovy úvahy se soustřeďují především na problematiku Trojice. Přestože se Abélard distancuje od "logiků", analýza jeho názorů ukazuje, že nebyl zcela pravověrný a že odsouzení nebylo bezdůvodné. V jeho třech "Theologiích" se z hlediska ortodoxie vyskytují následující problémy:

• pojetí vztahu Otce a Syna,
• používání logických a jazykových přirovnání,
• použití platónských motivů při výkladu.

Theologia "Summi boni"

Podle E. M. Buytaert, "Abelard's Trinitarian Doctrine", in Peter Abelard, Leuven 1974.

V díle Theologia "Summi boni" se zabývá problematikou božské Trojice (považuje za dané a naprosto samozřejmé, že o Bohu nelze uvažovat jinak než jako o Otci, Synu a Duchu Svatém), což je podle něj pravým obsahem teologie. Přitom klade důraz na jednotu Trojice.

Tři osoby pojímá následovně:

Bůh Otec	Moc nebo síla, protože nepochází z nikoho jiného. Proto jako by Otec měl více moci nebo byl "více všemohoucí" než Syn a Duch svatý.
Bůh Syn	Z Písma přebírá jeho jména "Syn, Slovo, Moudrost". Avšak má za to, že moudrost je pouze menší moc, schopnost rozlišovat mezi věcmi, což působí dojem, že Syn není všemohoucí (nazývá jej "podílem Otce").
Bůh Duch Svatý	Ve shodě s Písmem a otci jej Abélard nazývá také dobrotou nebo Božím darem, zvláště pak blahovůlí, což vůbec neobsahuje žádnou moc.

Toto učení o Trojici bylo plně zjeveno Kristem, ale už předtím naznačeno Starým Zákonem, ale ještě více v řecké filosofii v Platónově Tímaiovi a u novoplatóniků - tím Bůh připravoval Židy i pohany na plné zjevení mystéria skrza Krista.

Přitom "všemohoucnost", "moudrost" a "blahovůle" dohromady vyjadřují plnost nejvyššího Dobra, tedy Boha. Ale vzaty odděleně nepopisují plně tři osoby v Trojici: Správné vyjádření je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, jelikož všechny tři osoby jsou všemohoucí, moudré a dobré a všechny tři společně tvoří jednoho věčného, nekonečného, všemohoucího atd. Boha.

Jednotu Boha Abélard vysvětluje určitými příklady.

1. Přirovnání Trojice k sylogismu:

   Premisy a závěr tvoří jeden sylogismus, ale přesto se od sebe liší. Tento příklad byl jako "ne dobrý" odsouzen v Soissons (dále také přirovnání ke vztahům mezi rodem a druhy).

2. Přirovnání ke gramatickým osobám:

   Gramatické osoby jsou tři, ale přitom se mohou týkat téhož individua ve skutečnosti.

Na takovém základě se pak Abélard kriticky vyrovnává s jedenácti námitkami proti pravověrnému pojetí Boha ze strany "logiků", kteří toto dogma zpochybňují. Abélard se tedy snaží ortodoxii naopak obhájit.

1. Proti trojjedinosti (1. námitka):

    

   Mnohost osob v Bohu je záležitostí pouze pojmenování, nikoli skutečnosti. Pak ale musíme odmítnout trojiční nauku.

   X

   Mnohost osob v Bohu je záležitostí skutečnosti. Pak ale je Bůh trojnásobná substance, nikoli jeden Bůh.

   
   

   Abélardova odpověď na námitku a řešení problému Trojjedinosti

   • Co do podstaty a čísla je Bůh jeden a totožný.
   • Osoby však jsou spojeny s jeho jednotlivými mohoucnostmi a nikoli s jeho podstatou (být Bohem).
   • Tedy lze připustit mnohost osob, aniž bychom tvrdili mnohost podstaty nebo substance.
   • Osoby se neliší co do počtu a podstaty (jsou všechny Bohem), liší se pouze tím, co je každé z nich vlastní (všemohoucnost, moudrost, blahovůle) a definicí. Pojmově je také každá z nich odlišná od Boha, protože pouze všechny tři dohromady vyjadřují plnost nejvyššího dobra.

    

2. Proti vztahu mezi Otcem a Synem (poslední, 11. námitka):

    

   V Bohu je jen jednoduchá esence (tj. pouze jedna). Trojiční doktrína však hlásá, že Otec dává život Synovi, tj. Bůh Bohu. Tedy božská substance tvoří božskou substanci, Bůh zapříčiňuje sám sebe.

   X

   Ovšem rozum (logika) i tvrzení církevních otců (Augustinus) vylučuje, že by nějaké jsoucno mohlo rodit či zapříčinit samo sebe. Pak zřejmě nemůže Syn vycházet z Otce či jím být zrozen.

   
   

   Abélardovo řešení problému vztahu božských osob

   Druhé z uvedených stanovisek vytknul Abélardovi už v Soissons Alberich z Remeše, Abélard se bránil právě odkazem na Augustina:

   • Odmítá popisovat vztah Syna k Otci pomocí slov fieri ("stát se") nebo creari ("být stvořen").
   • Naopak se jej snaží postihnout následujícími přirovnáními - Syn je jako tvar vytvořený z vosku, jímž je Otec; Syn pochází z Otce jako druhy "vznikají" z rodu nebo jako je z premis učiněn závěr.
   • Tyto příklady naznačují, že Syn není Otcem zrozen v tom smyslu, že by předtím vůbec neexistoval. (Ovšem oba poslední - "logické" - příklady byly strážci ortodoxie označeny za "ne dobré"...)

   Vycházení Ducha Svatého z Otce a Syna (filioque - v tomto bodě je Abélard pravověrný římský katolík) pak vysvětluje tak, že v Bohu věčně existuje dispozice (affectus) být dobrý ke stvoření, zvláště k lidem, i když se tato dispozice mohla projevit až v čase. Jelikož touto dobrotivostí je právě Duch Svatý (bonitas, amor, caritas, donum Dei; pro Platóna a Macrobia "světová duše"), je zřejmé, že také on existuje věčně (jako affectus v Bohu). Jeho existenci v Bohu lépe vystihuje výraz "Duch" (Spiritus), jeho působení ve stvořeném světě zase platónské označení "světová duše". - Jak je vidět, Abélard se odvolává na křesťanské i pohanské autory.

Shrnutí Abélardova postupu v Theologia "Summi boni"

Proti nárokům logiky:
Abélard tvrdí, že Boha nelze uchopit čistě logicky, protože nespadá pod žádnou z Aristotelových kategorií (není substancí, jelikož substanci vždy uvažujeme jako podklad pro akcidenty, tedy pro něco, co věci může nebo nemusí náležet. To u Boha nepřipadá do úvahy.). Odmítá nárok některých logiků, již se snaží rozumem vysvětlit tajemství Boha. Abélard věřil v lidský rozum, ale především věřil v spásu.

Vliv logiky v jeho úvahách:
Projevuje se ve volbě příkladů (druh - rod, premisy - závěr sylogismu) a v metodě - pomocí jazykové analýzy se snaží vymezit pojmy jako "substance", "osoba", "moudrost", "blahovůle"...

Zdroje a autority:
Křesťanskou literaturu zatím příliš nezná, ale začíná psát Ano a ne, kde se tomu musel velmi rozsáhle věnovat. Naopak často hledá potvrzení svých názorů u pohanských autorů jako Platón, Vergilius (v Augustinově podání) nebo Macrobius. Např. Platónova Tímaia interpretuje takto:

démiúrgos		Otec, Stvořitel
démiurgem vytvořený Božský Rozum	=	Syn
světová duše (údajně vytvořená Rozumem)		Duch Svatý

Tak se Platón podle Abélarda pokusil nedokonalým způsobem vyjádřit křesťanskou nauku o Duchu. Ovšem nemá pravdu v tom, že Duch byl stvořen, ani v tom, že oduševňuje svět. Duch je připraven kdekoliv ve světě rozdělovat své dary lidem, kteří je potřebují.

Theologia Christiana

Abélard mimo jiné obhajuje smysluplnost úvah o teologických tématech vůči námitce, že vše o zjevení už řekli církevní otcové. Poukazuje totiž na to, že se v jeho době vyskytují určité omyly, které nejsou vyjasněny ani v Písmu ani u církevních otců. K těmto omylům patří:

• Vlastnosti a charakteristiky božských osob i Boha jako takového jsou věci (res).
• Alberich z Remeše tvrdil, že Bůh plodí sám sebe, že Kristus se narodil jako ostatní lidé, i když jeho početí bylo panenské, že lidé žijící před vtělením a utrpením Krista mohli být spaseni bez víry v jeho vtělení a utrpení.
• Jiný známý mistr učil, že Bůh může být oklamán, jelikož mohou nastat věci proti jeho předvídání.
• Další mistr tvrdil, že samotná slova pronášená při udělování svátostí mají takovou sílu, že svátost realizuje kdokoli, kdo je pronese. V důsledku pak i žena nebo kdokoli jiný může realizovat přeměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu při svátosti oltářní, pokud pronese příslušná posvátná slova.
• Opět jiný mistr tvrdil, že svět je stejně věčný jako Bůh,
• a podle dalšího se Kristus narodil jako dospělý.

Tyto názory nám mohou posloužit jako měřítko pro posouzení závažnosti námitek vůči Abélardovým vlastním postojům.

Abélardova ortodoxie se v tomto spise projevuje i tím, že hájí latinský výklad filioque, tj. tvrzení, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna. Přitom dokazuje, že i v textech řecké (pravoslavné) církve se objevují tvrzení blízká tomuto výkladu, a že tedy v tomto bodě není zásadní rozpor mezi latinskou a řeckou církví. Je však třeba dodat, že texty, které užíval, nepocházely vždy od těch osob, jimž je Abélard připisoval.

Theologia Scholarium

Abélard ji sepsal (nebo spíše hodlal sepsat, neboť není dokončena) na žádost svých žáků, aby vytvořil souhrn křesťanské víry s odkazem k logice. To mělo jednak sloužit studentům logiky, jednak zde měly být odmítnuty námitky vůči víře ze strany pseudo-logiků.

Ustupuje zde přímé užití logiky a naopak se zvyšuje množství textů převzatých z děl církevních otců. Avšak ve III. knize se Abélard odvolává téměř výlučně na lidský rozum a v celém (nedokončeném) díle zůstává jeho oblíbenou metodou lingvistická analýza.

Tato Theologia byla napadána více autory včetně Bernarda z Clairvaux. Tito autoři Abélardovi mj. vyčítali:

• Přetrvávající pojetí Ducha jako světové duše.
• Bůh nemůže neudělat nebo naopak nepominout nic z toho, co dělá nebo pomíjí, ani to nemůže udělat jinak nebo jiném okamžiku. Bernard dokonce vyčítá Abélardovi tvrzení, že Bůh nemůže zabránit zlu. - Viz níže.
• Dále kritikové Abélardovi vyčítali myšlenky, uvedené v díle Liber sententiarum, jehož autorství však Abélard rozhodně popíral.

Ve svých obranách (např. Confessio fidei "Universis" nebo Apologia contra Bernardum) Abélard už neuvádí pojetí Ducha jako světové duše.
Dále opět zdůrazňuje, že i Otci plně náleží moudrost a dobrost, jež primárně patří Synovi a Duchu Svatému. V této souvislosti obviňuje ostře Bernarda z neznalosti logiky, konkrétně podstaty predikace. Bernard přesto dosáhl toho, že Abélard byl odsouzen - viz výše.