• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Nyní se dostáváme k bytí samotnému, počátku a základu Tomášovy metafyziky.

Bytí jako činnost

Co bytí není?
Bytí není jednou z vlastností, jimiž je každé jsoucno vymezeno. Není tedy částí jeho esence. Neplatí ani to, že by se skutečná věc (strom) skládala ze své podstaty a svého bytí (existence). Takové pojetí by existenci "od-existencializovalo" a chápalo ji jako "něco" (tedy zase jako nějakou vlastnost).

Co tedy je bytí?
Bytí, existence je činnost, konání. Proto byla existence nazývána přímo činností bez bližšího určení - actus, protože je předpokladem všech ostatních činností a úkonů věci.

Bůh - jeho bytností je bytí

• U stromu apod. můžeme uvažovat o podstatě či bytnosti (Co je to strom?), aniž bychom museli nutně předpokládat, že strom existuje. Existence totiž nenáleží k podstatě stromu.
• Je jen jediná Bytost, u níž existence nejen náleží k podstatě, ale přímo podstatu tvoří - Bůh.
  • Proto nejvýstižnější jméno Boha je "Jsoucí": "Jsem, který jsem" (Exodus 3, 13).
• Podle Tomáše je Bůh takovou bytostí, jejíž celou přirozeností je bezvýhradně existence, tj. Bytost, jež je actus. Bůh je Bytí samo, actus purus. U Boha je podstata a jeho skutečné bytí jedno a totéž. U Boha se podstata a existence neliší.

Tato zásadní změna v metafyzice vychází z domyšlení aristotelského rozlišení mezi bytím v možnosti a bytím v uskutečnění, mezi δύναμις a ἐνέργεια. Byla umožněna myšlenkovou syntézou aristotelské ἐνέργεια a biblického jména "Jsem, který jsem".

Akt bytí - uskutečnění možnosti (bytnosti)

• Pak to, co činí věci skutečnými, je akt bytí. Tedy nikoli obsahová plnost podstaty (to by bylo u Platóna - ideje jsou skutečná jsoucna, protože jsou v sobě totožné), nýbrž nepostižitelný fakt existence. Rozdíl mezi nebytím a existencí nějaké věci pak je mnohem zásadnější než stupně dokonalosti jsoucích věcí podle jejich bytnosti, podle dokonalosti jejich existence. Od nebytí k existenci je neporovnatelně větší krok než od rostliny ke zvířeti nebo od zvířete k člověku.
• Tento actus, své bytí nedokáže žádná bytost uskutečnit sama ze sebe. Např. my dokážeme udělat něco z něčeho, ale stvořit nedovedeme nic. Stvoření je přivedení věcí k bytí, tj. uskutečnění. Podle Augustina je creatio aktem, při němž Ten, který je, co je, působí, aby také věci mohly být, čím jsou (stromem, člověkem). Podle Tomáše věci existují ne tím, "co" jsou, ale skrze actus essendi. A stvoření je právě udělení tohoto actus essendi.
• Potom vše, co existuje, už touto svou existencí přímo odkazuje k Bohu, podobá se mu jí. Tomášovo pojetí bytí tedy neponechává žádný prostor pro platónský vzestup k Bohu přes stupňovitou hierarchii jsoucen.
• Proto také pro kteroukoli věc je být a být dobrou jedno a totéž. Anebo ještě silněji: "jelikož bytí světa spočívá v účasti na bytí Božím, které svět niterně proniká, je tento svět nejen dobrý, nýbrž je (ve velmi přesném smyslu) posvátný."
  
  Odtud pramení Tomášův kladný postoj ke stvořenému světu, a tedy i tělesnému životu. Zároveň je zde obsažen základní předpoklad Tomášova přesvědčení o svébytnosti a samostatnosti filosofie ve vztahu k teologii.