• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Transcendentálie tedy představuje těchto pět pojmů (a samotné bytí, esse). Lze je adekvátně predikovat o čemkoli, o jakémkoli jsoucnu, což se zdá být neproblematické v případě samotného esse, dále u res, aliquid a unum. Ovšem stejně tak se zdá, že u zbývajících pojmů něco takového není možné. Jak totiž máme chápat tato tvrzení?

• O každé věci platí, že je pravdivá. - Vždyť pravda a nepravda je přece záležitostí výroků, soudů, nikoli samotných věcí.
• O každé věci platí, že je dobrá. - Copak neexistují i špatné či zlé věci?

Pravda

Tvrzení, že všechna jsoucna jsou pravdivá, závisí na pochopení "pravdivý" ve smyslu "opravdový", "pravý", "skutečný", jako ve spojení "skutečný přítel".
Tento význam detailně osvětlil už Anselm:

• Každé jsoucno je pravdivé v tom rozsahu, v němž souhlasí s božskou ideou takové věci (a jinak je nepravdivé, ale pouze do určité míry).
• Přitom úplně každá věc, která existuje, do jisté míry s božskou ideou souhlasí.
• Soudy pak jsou pravdivé, pokud odpovídají způsobu, jímž existují věci ve světě, věci ve světě jsou pravdivé, jestliže odpovídají tomu, co je v Boží mysli (a odvozeně i v naší).

Dobro

• Veškerá touha směřuje k tomu, co je považováno za dobré a žádoucí. Dobro je tedy spojeno se žádoucností.
• Žádoucí věc (určitého druhu) je žádoucí potud, pokud má dokonalost svého druhu. (Zjednodušující názorný příklad - buchty jsou tím více žádoucí, čím více jsou skutečně buchtami, tedy vykazují podstatné rysy tohoto druhu jsoucna.)
• Druhová dokonalost pak náleží věci do té míry, v níž uskutečňuje specifické druhové možnosti, jež ji odlušují od ostatních druhů téhož rodu.
• Jelikož uskutečnění druhové možnosti znamená realizaci božího stvoření, tedy přivedení k bytí, je zřejmé, že čím je něco "lépe stvořeno", tím více je to dokonalostí svého druhu. (Bůh přece tvořil druhy co nejadekvátněji podle věčných idejí ve své mysli.)
• Pak ovšem vše, co existuje, je dobré právě v té míře, v níž existuje (jako individuum daného druhu). A tedy každé jsoucno je v určité míře dobré. (ST Ia.5.1)

Pak "bytí" a "dobro" se vztahují k téže skutečnosti: uskutečnění zvláštních (specifických) možností.
Uskutečněním specifických možností každé věci je na jedné straně její existence jakožto právě takové věci - v tomto smyslu se říká, že věc má bytí.
Ovšem na druhé straně uskutečnění specifických možností každé věci znamená - ve významu, že bytí věci je celé, kompletní, bez defektů - stav, k němuž jsou všechny věci přirozeně zaměřeny. V tomto smyslu má věc dobro.