4. Přechod od antiky ke středověku

A. Prameny a literatura

Prameny

• Gellius, A. Atické noci. Bratislava: Tatran 1987.
  (U tohoto díla by pro zisk bodů bylo třeba na obecné nebo i dílčí rovině nejen předat, nýbrž i zhodnotit a kriticky posoudit filosofický obsah.)
• Isidor ze Sevilly. Etymologiae I-III. Překlad a poznámky D. Korte, úvodní studie J. Kalivoda. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2000.
• Isidor ze Sevilly. Etymologie V. Překlad, úvod a poznámky L. Blechová-Čelebić. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2003.
• Dionysios Areopagita. O mystické teologii. O božských jménech. Přeložil A. Černohous. 1. vyd. Praha: Dybbuk, 2003.
• Dionysios Areopagita. Listy. O mystické theologii. Úvodní studie M. Koudelka. Překlad a poznámky V. Hladký a M. Koudelka. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005.
• Boëthius, Anitius Manlius Torquatus Severinus. Teologické traktáty. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2004.
• Boëthius, Anitius Manlius Torquatus Severinus. Filosofie utěšitelka. Překlad a úvod Josef Hrůša. Ve Votobii vyd. 1. Olomouc: Votobia, 1995.

Literatura

• Armstrong, A. H. Filosofie pozdní antiky VI, 30 (Dionysios Areopagita). Praha: OIKOYMENH 2002.
• Libera, Alain de. Středověká filosofie V. (Raný latinský středověk), s. 248-259. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001.
• Heinzmann, R. Středověká filosofie E (Boethius), F (Dionýsios Pseudo-Areopagita), H I ("Artes liberales"). Olomouc: Olomouc 2000.

B. Problém přenosu antické vzdělanosti

Problematičnost středověkého využití antické tradice

O jakou "problematičnost" se zde jedná? A jaký význam má toto - spíše historicko-filosofické než filosofické - téma ve výuce dějin filosofie, tedy dějin myšlení?
Jak bude zřejmé v následujícím, 5. tématu (zvláště v oddíle B. a.), středověk začal filosofovat svým způsobem zcela od počátků, protože středověcí myslitelé nemohli navázat na nějakou filosofickou tradici svých předků. Proto pro ně bylo velmi cenné a pro rozvoj filosofie zřejmě nepostradatelné zprostředkování jakýchkoli střípků antické vzdělanostní a filosofické tradice. A zde se budeme věnovat právě nejdůležitějším způsobům tohoto zprostředkování.

Způsoby zprostředkování antické tradice

• Základní souhrnné, přehledně řazené informace (B. a.).
  Jedná se o příručky slovníkového či encyklopedického typu, nebo o přehledové souhrny problémů k určitému tématu.
• Vzdělávací systém - "svobodná umění" (B. b. - c.).
  Jednu významnou formu antického dědictví představoval dlouhodobě se ustavující systém vzdělávání, jehož obsahem bylo sedm v dnešním smyslu "věd" či "nauk" (ve školské terminologii "předmětů"), které byly tehdy nazývány "svobodnými uměními".
• Pseudo-Dionýsios Areopagítés (C.).
  Už v minulém tématu jsme viděli, že Augustinus se zasloužil o přenos platónského myšlení do křesťanského prostředí, a tedy i do středověku. V tomto směru však měla nemenší vliv také díla tohoto blíže neznámého muže.
• Boëthius (D.).
  Pro vrcholný středověk však byla významnější tradice aristotelská. O zprostředkování jejích základů se zasloužil tento významný římský vzdělanec a veřejný činitel.

a. Kompendia, slovníky, encyklopedie

Pro uchování antické vzdělanosti rodícímu se středověkému myšlení byly velmi užitečné publikace, které se nevěnovaly detailnímu a subtilnímu zkoumání dílčího problému, nýbrž které podávaly stručný a všeobecný přehled o celku určité problematiky, např. o jedné vědní disciplíně. Takový zdroj mohl středověkým myslitelům sloužit jako snadno pochopitelné východisko dalších úvah.

Tuto funkci plnilo velké množství encyklopedií, učebnic a kompendií ("stručných přehledů"), jež vznikaly ke konci antiky. (Pochopitelně - jejich autoři je nezamýšleli tolik pro budoucí generace, jako pro své současníky.) Publikace tohoto druhu lze rozdělit do několika typů:

Typ A - náhodně uspořádané rozmanité informace.

Aulus Gellius, 2. st., Attické noci (jako Atické noci vydáno v Bratislavě 1987 - výbor z díla).

• Informace o osobě autora, jehož dílo je klasickým příkladem tohoto typu, jsou velmi skromné, protože známe jen to, co sám o sobě ve svém dochovaném díle prozradil.
  • Patřil ke kroužku vzdělanců kolem sofisty Favórina, žáka stoika Epiktéta (viz 1. E. a.).
    Favórinus není příliš známý a významný myslitel, avšak velmi často na něj odkazuje významný zdroj o dějinách antické filosofie - Díogenés Laërtios.
  • Gellius se živil jako soukromý soudce. Pro dějiny myšlení se ovšem stal významný až tehdy, když se odebral jakoby na dovolenou do Athén, kde strávil podzim a zimu (bližší časové určení není známo). Také zde se stýkal s místními významnými mysliteli. Po návratu do Říma na jaře se Gellius oženil a ve vile v Praeneste se věnoval literárním zálibám. Další osudy jsou neznámé.
• Informace o obsahu díla jsou vzhledem k jeho dochování pochopitelně bohatší:
  • Attické noci jsou asi jeho jediným dílem. Dílo vznikalo pro vlastní zábavu během dlouhých zimních nocí v Attice. Nemá poučovat, spíše vzbudit zájem a vést ke knihám samotným.
  • Gellius sám předesílá, že látka je uspořádána náhodně - podle toho, jak mu která kniha přišla do ruky. Materiál nechal záměrně obsahově neutříděný s odůvodněním, aby prý byla četba pestrá a neunavovala jednotvárností. Kvůli čtivosti a přitažlivosti textu (zřejmě tedy očekával povrchní a nesoustředěné čtenáře...) podává některé informace formou dialogu, u jiných si vymýšlí celý příběh. Sice se často se dopouští nepřesností a chronologických chyb, ale rozhodně zaujme.
  • Asi jednu čtvrtinu věnoval otázkám jazykovým - přízvuk, pravopis, etymologie... (což jsou záležitosti pro nelatinsky mluvící čtenáře velmi specifické, a proto jsou v uvedeném slovenském výboru vynechány). Ve zbytku se přibližně stejně věnuje filosofii, literatuře, právu a přírodovědě. Z filosofie jej pak nejvíce zaujala etika, ale také spory mezi jednotlivými filosofickými školami.
  • Dílo prozrazuje zvídavost, ale chybí mu hloubka, kritičnost a důslednost. Sám Gellius málokdy podává rozhodné řešení problému.
  • V etice vyjadřuje od 1. st. obecné povědomí mravního úpadku a morální vzory nachází v minulosti. Uvědomuje si i úpadek duchovního života - líčí typ módního chvastounského "takyfilosofa" a nenachází u současníků snahu opravdu filosofii studovat. Důraz na etiku jej učinil populárním - čerpal z něj např. Augustinus či Macrobius, jiný autor z tohoto tématu.
  • Pro současnost je dílo významné množstvím citátů a informací z nedochovaných děl. Díky jeho snaze o čtivost zde najdeme i některé zajímavé či pikantní anekdoty ze života filosofů.
• Pro ilustraci obsahu díla doplňme názvy některých filosoficky zajímavých kapitol (v uvedeném slovenském překladu):
  • Akú lesť na záchranu priatela si vymyslel Cheilón Lacedemonský; že se má obozretne a úzkostlivo zvažovať, či sa niekedy dopustiť malého priestupku kvoli priatelom; čo v tejto súvislosti napísal Theofrastos a Cicero
  • Príbeh ze Sótioných kníh o rečníkovi Demosthenovi a hetére Lais
  • Aké boli zvyky a poriadok pytagorovského rádu; aký dlhý čas nariaďovali mlčať a učiť sa
  • Že Demosthenes ešte ako mládenec, keď bol žiakom filozofa Platóna, si náhodně vypočul rétora Kallistrata na ludovom zhromaždení a hneď potom opustil Platóna a stal sa poslucháčom Kallistrata
  • Že záluba v spoločnosti hercov je ponižujúca a nešlachetná; slová filozofa Aristotela na túto tému

Typ B - informace uspořádáné podle disciplín.

Vzorem pro tento typ se stal spis Disciplinae ("Nauky") římského spisovatele a politika Varrona (116-27 př.). Spis sestává z devíti knih, z nichž každá se věnuje jedné disciplíně. Kromě později ustaveného kánonu sedmi svobodných umění přibral Varro ještě medicínu a architekturu.

Typ C - kompendium vycházející z nějakého textu.

Tento typ byl často chápán jako inspirovaný vyšší mocí, zvláště pokud jeho východiskem byl biblický text. Mohl být alegoricky interpretován a používán jako zdroj kosmologické, spirituální a metafyzické moudrosti. Např. Isidor ze Sevilly (viz oddíl B. c.) vycházel ve své encyklopedii z Ambrožova Hexaemeronu (komentář Augustinova známého z Milána ke Genesi) a jednoho komentáře k Vergiliovi.

b. "Septem artes liberales"

"Umění" v tomto případě neznamená "umění" v našem moderním smyslu. Latinské ars je ekvivalentem řeckého τέχνη ve významu "odborná znalost", "dovednost". (V platónském kontextu by bylo možné užít i termín ἐπιστήμη, tj. "věda", "vědění". Pak bychom tedy hovořili o "sedmi svobodných vědách".)

"Svobodnými" jsou tyto obory zvány proto, že slouží jen duchovní kultivaci člověka a jeho zvídavosti, ale nemají ekonomický přínos.

Systém "septem artes liberales", tj. sedmi svobodných umění byl náplní vzdělávání na "artistických" (tj. vlastně filosofických) fakultách středověkých univerzit (viz oddíl 5. E. a.). K jeho ustavení však došlo v průběhu dlouhých staletí v antice, přičemž právě doba, v níž se v tomto tématu pohybujeme, přispěla zásadní měrou k propracování systému do standardní podoby:

 

 

První tři disciplíny se zabývají jazykem a významem jeho složek ("dialektika" představuje vlastně logiku). Jsou označovány jako trivium, "trojcestí" a představují počátek vzdělávání. Zbývající čtyři disciplíny (kvadrivium, "čtyřcestí" byly náplní vyššího vzdělání a zabývaly se "reálným" světem, tj. nezávislým na člověku (na rozdíl od jazyka).
Ve srovnání s obsahem současného vzdělávání zaujme nejvíc zařazení rétoriky, jež jako jediná ze sedmi nauk nebude dnes mít výraznou obdobu. To dokládá skutečnost, že mluvené slovo mělo v antice mnohem větší význam (a také respekt) než dnes.

Vývoj systému

• Pýthagorejci propojovali různé oblasti zkoumání stejným aritmetickým, tj. číselným výkladem. Doloženými oblastmi jejich zájmu jsou právě aritmetika, geometrie, hudba a astronomie.
• Platón v VII. knize Ústavy představil postup vzdělání, kterým musejí projít budoucí vládci - filosofové:
  • aritmetika
  • geometrie
  • astronomie
  • hudba
  • dialektika
  Přitom první čtyři disciplíny mají za úkol odvádět člověka od smyslového k nesmyslovému (prostřednictvím čísla) a dialektika je (na rozdíl od pozdějšího systému) nejvyšší a nejpřesnější vědou, která se zabývá pouze inteligibilním předmětem.
• Kompletně se soubor sedmi odvětví objevuje u Varrona (viz B. a.), ovšem ještě se dvěmi disciplínami navíc.
• Cassiodórus (viz B. c.) učinil ze sedmi umění předmět církevního vzdělávání, a tím mu otevřel cestu na všechny typy středověkých škol.

Přehled umění se stručným naznačením jejich náplně a se zdůrazněním významu filosofie podává následující obrázek ze 12. st. (popisky jsou ovšem latinsky, chcete-li si je přesto přelouskat, klikněte na obrázek pro větší a čitelnější verzi):

 

Podrobný přehled původu a historických proměn vzdělávacího modelu "sedmi svobodných umění" najdete na Catholic Encyclopedia

http://www.newadvent.org/cathen/01760a.htm.

c. Významní autoři

Zmíníme se aspoň o několika nejznámějších autorech a dílech, z nichž středověké myšlení a vzdělávání vydatně čerpalo.

Macrobius - Saturnalia

Spis byl napsán r. 430, hlásí se však do doby asi o 50 let starší. Částečně patří k typu A.

Srovnání Macrobiova textu s jiným typickým reprezentantem tohoto typu - Attickými nocemi Aula Gellia - podává Katarina Petrovićová:

"Analýza a srovnání Gelliova spisu Noctes Atticae a Macrobiova díla Saturnalia." Vademecum Graeco-Latinum Brunense. Brno: Ústav klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2006. S. 76-88.

Mnohem detailnější analýzu a srovnání obou děl najdete v její dizertační práci se stejným názvem:

Analýza a srovnání Gelliova spisu Noctes Atticae a Macrobiova díla Saturnalia.

Forma - konverzace mezi římskými gentlemany - je ovlivněna Ciceronem a Gelliem. Avšak jádro (knihy III - VI) tvoří diskuse s Vergiliem, považovaným ze univerzálního vzdělance a inspirovaného muže.

• Dílo obsahuje informace o literárním stylu, alegorické technice, pohanských rituálech a teologii, astronomii, fyziologii, etymologii...

Dalšími inspirovanými autory podle Macrobia byli Homér, Platón a Cicero. Macrobiův platónizující komentář k Scipionovu snu v závěru Ciceronovy Republiky přispěl k přenesení klasické kosmologie do středověku a spojil ji s novoplatónsku teologií. Dílo je důležité také pro svou numerologii, klasifikaci ctností a prezentaci platónských a aristotelských diskusí o přirozenosti duše. Za mnoho vděčí komentářům k Timaiovi a Ústavě od Porfyria.

Zkoumání platónského vlivu na formu Macrobiova spisu se opět Katarina Petrovićová věnovala ve studii:

"Vztah Macrobiových Saturnálií k Platónovu Symposiu. (Aemulatio či imitatio?)." Aithér, Praha: Filosofický ústav Akademie věd ČR, 1/2009, 2. S. 129-148. ISSN 1803-7860.

Martianus Capella - De nuptiis Philologiae et Mercurii

• Pravděpodobně to byl také pohan, který psal v Kartágu kolem 470.
• Dílo patří částečně k typu B: systematicky vysvětluje a shrnuje varronovský kánon umění (přičemž už vypouští medicínu a architekturu).
• Název díla (v překladu O sňatku Filologie a Merkura) má symbolický význam: Spis alegorickým mýtem zobrazuje novoplatónskou apoteózu učené lidské duše, která se vrací do svého nebeského domova, aby se stala nevěstou boha - a při svatbě jsou umění a vědy jejími družičkami.
• Jde o sumu pohanského vědění, náboženského i světského. Přesto dílo mělo pronikavý vliv na křesťanský středověk - Eriugena se v něm inspiroval pro svou kosmologii, v X. st. Gerbert z Aurillacu použil mnoho z knih o kvadriviu. Zvláště silný byl vliv díla na platóniky ve škole ze Chartres.
• Spolu s Boëthiem a Cassiodórem přenesl Martianus "starou logiku". Kniha IV. - o dialektice (tj. logice) - měla vliv zvláště od 9. do 11. st.
  Martianova logika byla v základu aristotelská a sylogistická, hodně vycházela z Porfyriova Úvodu (zřejmě v překladu Maria Victorina), snad používal i spis O vyjadřování. Byl však ovlivněn i stoickým hypotetickým sylogismem.

Boëthius

• Boëthius se významným způsobem podílel na formálním rozčlenění sedmi umění na trivium a kvadrivium.
• Dochovaly se jeho učebnice ke dvěma z disciplín - Institutio arithmetica, Institutio musica.

Přímo této oblasti Boëthiovy činnosti se věnoval absolvent KF Jiří Nesiba v diplomové práci

Artes liberales v díle A. M. S. Boethia. Brno 2003.

Cassiodórus - Institutiones

• Tento mladší Boëthiův současník a následník v politické kariéře byl ovšem spíše rétorem než filosofem.
• Jeho nejvýznamnější spis Institutiones částečně představoval pravidla duchovního života pro Cassiodórův klášter Vivarium, zároveň byl určen pro širší posluchačstvo s cílem podpořit projekt římské školy křesťanské vyšší vzdělanosti.
• Kniha I je typem patristické a mnišské encyklopedie. Podává např. rozsáhlou bibliografii biblických textů, komentářů a děl k teologii, soupis církevních koncilů a informace o historii, geografii, medicíně, zahradnictví...
• Kniha II, která samostatně byla více rozšířena, je věnována sedmi svobodným uměním, která podobně jako u Augustina (a už u Platóna) mají duši vést k nebesům a nemateriální skutečnosti.
• Jeho soubor svobodných umění vychází z Varrona a Martiana, ale také z novoplatónského myšlení.
• Přebírá rozdělení na trivium (jež se v jeho pojetí zabývá nahodilými věcmi) a kvadrivium (zkoumá věci nutné).
• Institutiones II velmi ovlivnily raný středověk, který v návaznosti na Cassiodóra zahrnul umění a vědy do klerikálního vzdělání.

Isidor ze Sevilly - Etymologiae

• Od začátku 7. st. až do své smrti r. 636 působil jako biskup v Toledu, kde bylo jedno z tehdejších kulturních center.
• Sepsal mnoho spisů, pro nás je však teď podstatná (a také historicky nejvýznamnější) rozsáhlá encyklopedie Origines seu Etymologiae, v překladu jednoduše Etymologie o 20 knihách.
• Ve svém encyklopedickém spise Origines seu Etymologiae (20 knih) se opíral o Boëthia, Cassiodóra a další. Shrnuje sumu veškeré vědy, kterou sehnal z dostupných kompendií - zoologii, lékařství, geografii, zemědělství, literaturu, práva.


• Jedná se o nový typ kompendia: vědění je členěno podle historie a definic jednotlivých slov. Isidor předpokládá, že jméno věci podává klíč k její podstatě. Jde tedy o encyklopedii podle moderních standardů.
  Slovníková metoda ovšem vylučuje rozsáhlé výklady.
• Pouze první čtyři knihy pojednávají o svobodných uměních a vědách (přidána je medicína jako druhá filosofie - léčí tělo jako filosofie léčí duši). Isidor podle tradice chápe svobodná umění jako kroky k božské kontemplaci.


• Kniha II - rétorika a dialektika - je založena hlavně na Cassiodórovi, ale doplněna podle Tertulliána a Martiana. Etymologie z této knihy poskytly užitečné překlady řeckých technických termínů.
• VIII. kniha podává krátký přehled antické filosofie. To potvrzuje trvající význam filosofie i přes její nebezpečí pro křesťana (viz IV, VIII).

Jednoduchá latina, krátká hesla a seznamy obsahů učinily Etymologiae velmi populárními - dochovalo se přes tisíc rukopisů.

C. Pseudo-Dionýsios Areopagítés

(Viz Heinzmann, Středověká filosofie, oddíl F.
Armstrong, Filosofie pozdní antiky, VI. 30. Výklad zde je komplexnější, nezabývá se pouze problémem popisu a poznání Boha.)

---

Přehledný a komplexní výklad (včetně problému poznání a pojmenování Boha a přehledu témat jednotlivých spisů) najdete ve Stanford Encyclopedia of Philosophy

http://www.seop.leeds.ac.uk/entries/pseudo-dionysius-areopagite/ Podrobnější přehled kapitol jednotlivých spisů, ale bez souvislého výkladu, najdete v IEP http://www.iep.utm.edu/p/pseudodi.htm

---

Autor

"Pseudo-Dionýsios Areopagítés" je autorem čtyř řecky psaných děl, která měla velký význam pro nábožensko-filosofické myšlení středověku:

O božských jménech, O mystické teologii, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii.

Tato díla jsou podepsána jménem Dionýsia Areopagíty, Pavlova žáka a prvního athénského biskupa. Až analýza humanistických učenců (Laurentius Valla a Erasmus Rotterdamský) ukázala, že díla vycházejí z novoplatónismu - obzvlášť blízko mají k Proklovi, takže nemohla vzniknout v 1. st. Proto moderní doba přidává k údajnému jména autora ono "Pseudo-", což lze přeložit jako "Lži-".

Jejich skutečný autor však zůstává neznám. Pravděpodobně to byl syrský Boëthiův současník a svá díla sepsal kolem r. 500. Není jasné, proč zamlčel své jméno a proč se snaží svému pseudonymu dodat věrohodnosti: prý byl svědkem smrti Panny Marie.

Význam

Ústředním momemtem jeho děl je úvaha o našich možnostech poznat Boha (viz C. b.). Ta ukazuje, že "pozitivní" poznání Boha je pro naše poznávací schopnosti principiálně nemožné, a proto upřednostňuje "negativní" přístup k Bohu. To ponechává prostor pro "osobní zkušenost", "extázi", což inspirovalo především středověké mystiky a myslitele skeptické k poznávacím kompetencím rozumu.

a. Novoplatónské motivy

Inspiraci autora těchto děl novoplatónismem jednoznačně prozrazují následující typicky novoplatónské motivy, jež využil:

• Bůh je dobro a jedno.
• Bůh je příčina a počátek všech věcí, činí věci jsoucími. Sám přitom stojí nad věci i nad jsoucností, je ὑπερούσιος.
• Svět vzniká z Boha emanací.
• Triadické a hierarchické členění úrovní skutečnosti.
• Bůh je počátek všeho jsoucího, ale jakožto Dobro nemůže být počátkem zla. Z toho plyne, že zlo nepatří mezi jsoucna. Ale nepochází ani od nejsoucí látky, je tedy od dobra ještě vzdálenější než nejsoucno. Jeho příčinou jsou náhodné defekty, tj. nenaplněné působení božského dobra. Zlo znamená oslabení dobra, jeho nedostatek.
• Nadřazenost Boha všemu stvoření vyvolává otázku po možnostech jeho poznání.

b. Pozitivní a negativní teologie

Při úvaze o poznání Boha Pseudo-Dionýsios posuzuje dva zásadní způsoby poznání. Kritériem jejich odlišení je vlastně zodpovězení otázky, nakolik je Bůh našemu materiálnímu světu transcendentní.

Pozitivní (katafatická) teologie

"Pozitivní teologií" se myslí takové poznání Boha, které mu přímo připisuje určité predikáty, vlastnosti.

Takový přístup vychází z tohoto světa a z predikátů, které lze v tomto světě připisovat věcem. Z nich ty nejdokonalejší jako světlo, život, láska, krása, dobro, moudrost, všemohoucnost pak připisujeme Bohu, který je tvůrcem světa, a proto všechno stvořené je jeho obrazem, symbolem. Pouze je třeba očistit tyto symboly od jejich spojení s látkou. Z těchto atributů zdůrazňuje autor především Jednotu Boha, čímž poněkud podceňuje dogma o trojjedinosti boží podstaty.

Ovšem tato pozitivní teologie je nevhodný způsob postižení Boha, protože atributy popisující přírodu nejsou adekvátní pro bytost, která je mimopřírodním bytím. Proto by spíše přicházely do úvahy predikáty jako nadživé, nadkrásno, naddobro, nadpodstata, nadjsoucí (ὑπερούσιος) - tedy překonání toho, co připisujeme tomuto světu. Ovšem tyto atributy už určitým způsobem vyjadřují negaci, takže se zdá, že "negativní" popis je pro pochopení Boha přiměřenější.

Negativní (apofatická) teologie

Z předchozího textu je zřejmé, že "negativní teologie" bude říkat jen to, co Bůh není. Tím vyjadřuje jeho neuchopitelnost pro naše poznávací schopnosti.

Bůh nemá žádné vlastnosti, neboť je nadpřirozený. Tuto myšlenku najdeme už u novoplatóniků - Jedno překračuje všechno konkrétní bytí. Proto negativní teologie upírá Bohu jakékoli vlastnosti pozorovatelné a myslitelné ve světě, neboť Bůh není ani vzdáleně podoben žádnému ze světských jsoucen. V negativní teologii je tedy Bůh "bezejmenný". Je nedostupný lidským smyslům i lidskému rozumu, přesahuje všechno vnímání i myšlení. Nelze o něm říct, že je "spravedlivý", "skutečný" nebo "jsoucí", protože to jsou predikáty ze světa zkušenosti. Tyto pojmy odvozujeme z věcí, kterým Bůh dal skutečné bytí - a právě proto není možné, aby on sám byl (existoval) stejným způsobem.

Z toho důvodu Pseudo-Dionýsios zdůrazňuje nevyslovitelnost Boha, tajemnost "boží temnoty", nedosažitelnost světla, neviditelného "vzhledem k přílišné jasnosti". Nepoznatelnost Boha je třeba chápat jako vrchol jeho pochopení.

"Mystická teologie" pak neguje i samu negaci: Bůh přesahuje každou lidskou výpověď, ať pozitivní nebo negativní. Boha může člověk poznat jen tehdy, pokud poznání překoná rozum a danost - jen tak může dospět k počátku, který všechno dané zakládá a sám přesahuje. Tento závěr negativní (mystické) teologie má blízko k novoplatónské extázi.

c. Pseudo-Dionýsiův vliv

Jeho spisy měly na Západě po více než 1000 let mocný vliv právě proto, že byly připsány autoritě Pavlova žáka. Jejich pravost sice byla zpochybněna hned v 1. pol. 6. st. na základě logického argumentu: Kdyby jejich autorem byl skutečně Pavlův žák žijící v 1. st., jistě by je citovali starší církevní otcové např. ve 4. st. Ale toto podezření brzy zmizelo. Významný papež Řehoř Veliký († 604) už o autenticitě spisů nepochyboval a řecký teolog Maxim Vyznavač († 662) k nim jako k pravým dílům napsal první komentáře. Do řady komentátorů patří i Albert Veliký a Tomáš Akvinský.

Pseudo-Dionýsiovy spisy měly zásadní vliv na vývoj mystiky, a to ještě větší vliv než Augustinus. Představovaly hráz proti racionalismu, jenž byl obsažen už v Boëthiově hesle "spojení víry s rozumem". To totiž mohlo vést k předpokladu, že Boží zjevení lze na základě racionálního zdůvodnění učinit tak názorným, až se tím zruší jeho charakter mystéria, a následkem toho budou zjevení i víra zbytečné. Racionalismus v tomto smyslu tedy znamená přesvědčení, že nemůže existovat nic, co by přesahovalo chápavost lidského rozumu. Toto nebezpečí pro náboženskou víru se objevuje už v Boëthiově spekulaci o Trojici, ale především v myšlení Anselma z Canterbury.

Díky působení Pseudo-Dionýsiových - do latiny přeložených originálním irským myslitelem J. Scotem Eriugenou v 9. st. - spisů tedy zůstal v západním výkladu skutečnosti prvek, který nebyl přístupný čisté racionalitě. Snad kvůli této jedinečnosti byl Pseudo-Dionýsios jako jediný z řeckobyzantských spisovatelů studován na západních školách i po "velkém schizmatu", tj. ideologické roztržce mezi katolickou a pravoslavnou církví z r. 1054.

D. Boëthius

(Josef Pieper, Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie, Praha, Vyšehrad 1993.)

Navzdory brzké smrti, jež mu neumožnila naplnit všechny filosofické plány, se díla Anicia Manlia Severina Boëthia (480 - 525/6) stala nejdůležitějším spojovacím článkem mezi antickou a středověkou vzdělaností.

• Jeho překlady představovaly pro středověké myslitele jednu z mála možností přímého kontaktu s řeckou filosofií.
• Jeho komentáře k některým překladům poskytly úvodní nastínění diskuse o dané problematice.
• Jeho přístup ke zkoumání věroučných obsahů se stal jedním z paradigmat středověkého myšlení.
• Jeho učebnice svobodných umění byly používány po celý středověk.

Lze proto říct, že bez Boëthia - poeticky označovaného za "posledního Římana a prvního scholastika" - by byla středověká filosofie velmi ochuzena. Ale také lze s nostalgickým povzdechem dodat, že středověká filosofie by dospěla ještě k mnohem vyšším vrcholům, kdyby se Boëthiovi podařilo realizovat všechny - především překladatelské - plány (viz oddíl D. b.).

---

Podrobný rozbor Boëthiových děl (včetně odkazu na díla samotná - ovšem v originále - a na jeden moderní komentář k Boëthiovu komentáři - Boethius against Universals: The Arguments in the Second Commentary on Porphyry) a vybraných problémů najdete ve Stanford Encyclopedia of Philosophy

http://www.seop.leeds.ac.uk/entries/boethius/

---

a. Život a vzdělání

Pocházel z římského patricijského (tj. urozeného) rodu. Brzy ale osiřel a byl vychováván v domě senátora Symmacha, který se postaral o Boëthiovo vzdělání. Snad jej poslal i do Athén - každopádně Boëthius uměl velmi dobře řecky. Dvakrát se oženil, po smrti své první ženy Elpidy ("Naděje") si vzal dceru svého vychovatele Symmacha a měl s ní dva syny, Symmacha a Boëthia. Ti se současně stali také konzuly (tj. formálně nejvyššími římskými úředníky).

Itálie byla tehdy ovládána germánským kmenem Ostrogótů v čele s králem a později de facto i západořímským císařem Theoderichem. Ostrogótové však ponechali civilní správu v rukou Římanů, čímž částečně oslabili římskou averzi vůči dobyvatelům. Pro Boëthia a jeho současníky to znamenalo jakousi rozpolcenost v cílech. Protože se Boëthius dostal až na úplný vrchol civilní správy, byl jakýmsi prostředníkem mezi Theoderichem a Římany. Ovšem jako prostředník mohl být z obou stran podezříván.

R. 510 jím byl jmenován konzulem, což byl formálně nejvyšší úřad, ovšem za císařství podléhal císaři. Nakonec však dosáhl postu náčelníka veškeré úřední státní služby, jenž byl reálně nejvýznamnější funkcí.

V tomto úřadě se ovšem dostával do konfliktů s gótskými hodnostáři, neboť jako Říman se snažil všemožně pomáhat svým krajanům. Gótští dvořané proto najali udavače, kteří jej nařkli z velezrady. Zřejmě ne zcela neprávem, protože jako vlastenec Boëthius asi tajně podporoval římskou národní stranu, která směřovala k likvidaci ostrogótského panství v Itálii a k jejímu připojení k byzantské říši.

Obviněn byl konkrétně z toho, že bránil v předložení dokladů o údajné urážce majestátu ze strany římského senátu (podobně jako konzulát kdysi pilíř římské republiky, který také za císařství ztratil význam a vliv). Žaloba předložila nepravý dopis, podle nějž prý Boëthius doufal v římskou svobodu. Kvůli tomu byl uvězněn (524 v Pavii) a r. 525/26 stejně jako jeho tchán Symmachus v Miláně popraven nebo umučen.
(Odsouzení mimochodem schválil i tentýž senát, jejž Boëthius vždy hájil proti gótskému císaři.)

b. Překladatelská činnost

Z filosofického hlediska (pomíjíme tedy teologickou rovinu) jsou Boëthiovy překlady jeho nejvýznamnějším příspěvkem k rozvoji středověké filosofie. Protože středověkou filosofii pěstovali myslitelé, kteří až na výjimky neuměli řecky, a germánské národy, které o filosofii dosud v podstatě neměly potuchy, byla možnost vyjít aspoň z několika málo textů ostřílených řeckých filosofů nesmírně užitečná. Bez tohoto počátečního vkladu by dějinám myšlení hrozilo úplné odtržení od řeckého filosofického dědictví.

Boëthiův překladatelský plán byl velmi ambiciózní, a tedy pro rodící se středověkou filosofii mnohoslibný - chtěl do latiny přeložit všechny Platónovy a Aristotelovy spisy.
Pro naznačení významu tohoto plánu doplňme, že cílového stavu bylo dosaženo až téměř přesně tisíc let od Boëthiova narození, kdy florentský novoplatónik Marsilio Ficino přeložil do latiny kompletní Platónovo dílo.

Boëthius naplnil svůj plán jen z malé části kvůli tragické smrti i kvůli předchozímu zaneprázdnění politickou činností. Přesto i několik krátkých spisů (jsou uvedeny níže) stačilo prvním významným středověkým myslitelům (až do 12. st.) k tomu, aby začali rozvíjet specifický způsob filosofického zkoumání.

Konečně přicházíme k výčtu děl, jež se staly zdrojem středověké filosofie a za něž středověk vděčí Boëthiovi:

• K překladu Platónových děl vůbec nedošlo, ze spisů Aristotelových přeložil pouze logické spisy (začal r. 504).
• Překlady doplnil komentářem ke Kategoriím a dvěma komentáři ke spisům O vyjadřování a k Prvním analytikám.
• Neméně významným počinem byl překlad krátkého Porfyriova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím, jenž vyvolal středověkou debatu o univerzáliích.
• K tomuto překladu se dostal zprostředkovaně: Nejprve totiž napsal komentář ke stávajícímu latinskému překladu Úvodu od Maria Victorina ze 4. st. S překladem však nebyl spokojen, proto Porfyriův spisek přeložil znovu sám a napsal k němu druhý komentář. A právě ten se stal základem středověkých debat.
  Můžeme předem naznačit, že Boëthius zodpověděl Porfyriovy otázky v aristotelském duchu (podrobnosti viz téma Problematika univerzálií).

c. Opuscula sacra




Informace v předchozích oddílech líčí Boëthia jako antického vzdělance. To by však byl neúplný obraz, protože tento Říman přispěl zásadním způsobem také křesťanské teologii. Pět traktátů, souhrnně označovaných jako Opuscula sacra (tj. "Posvátná dílka") prozrazuje, že Boëthius se zabýval i problémy spjatými s křesťanskými dogmaty. Přitom se snažil podat jejich logické vysvětlení, a tím problémy vyřešit při zachování dogmat. Z toho je zřejmé, že sám byl křesťanem.
Řešení věroučných nejasností pomocí logiky předpokládá, že rozum a víra představují nezávislé, ale paralelní a kompatibilní cesty k poznání vyšších metafyzických pravd.

Metodologie (traktát O sedmi otázkách)

Boëthius stanovuje základní pravidla uvažování, jimiž by se měl řídit každý filosofický výklad, tedy i výklad dogmatických nejasností. Jedná se přitom vesměs o racionálně přijatelná a odůvodněná pravidla, z čehož plyne, že vysvětlování náboženských dogmat podléhá stejným pravidlům a metodám jako vysvětlování filosofických či vědeckých otázek. K těmto pravidlům patří např.:

• Rozlišení obecně uznávaných pravd a odborných filosofických tvrzení.
• Rozlišení mezi bytím a jsoucnem.
• Rozlišení substance a akcidentu.
• Zdůraznění ontologické přednosti bytí před jsoucnem.
• Tvrzení "podobné touží po podobném."

(Viz De Libera, Středověká filosofie, s. 252-255.)

Trojice z hlediska logiky (traktát O Trojici)

Křesťanský Bůh je jeden, navíc by měl být jednoduchý, ale zároveň má mít tři osoby. Boëthius tento paradox vysvětlí na základě odlišení predikace na úrovni materiálního světa a na úrovni nemateriálního Boha:

• Mnohost je spojena s materiálním světem, s přírodou. V nemateriální říši je tomu jinak - Bůh je pouze forma bez látky, jedna substance, Bytí samo. V Bohu není číslo ani mnohost - je tedy jeden.
• Na druhou stranu tři božské osoby nejsou totéž, ale pouze tímtéž. Co to znamená? Snad lze použít moderní logický příklad: Večernice a Jitřenka jsou tímtéž tělesem, avšak Večernice (tj. hvězda viditelná večer) není totéž jako Jitřenka (hvězda viditelná ráno). Co do pojmu jsou tedy odlišné. Proto lze u jednoho a jednotného Boha hovořit o rozdílných osobách, jakoby o různých úhlech pohledu.

Přirozenost Krista (traktát Proti Eutychovi a Nestoriovi)

V tomto případě vyplývá problém z toho, že Kristus byl přece Boží syn, tj. měl božskou přirozenost, ale stal se kvůli naší spáse člověkem a zemřel jako člověk, tedy mu musí náležet i lidská přirozenost. Vnucuje se několik otázek: Nemusel zemřít i jakožto Bůh (což by ovšem bylo nemyslitelné), když zemřel jako člověk? Zrodila jeho matka Maria Boha nebo jen smrtelného člověka? (K tomuto významnému dogmatickému sporu viz text Monophysites and Monophysitism a další odkazy v tomto hesle na Catholic Encyclopedia.)

V Boëthiově době existovaly dvě protikladné krajní odpovědi na tyto otázky:

• Nestorius příliš zdůrazňoval dvě osoby či hypostaze v Kristu (jedna, božská, přijímá tělesnou), až dospěl k tvrzení, že Maria zrodila pouze lidskou, nikoli božskou osobu Kristovu. Nelze ji tedy označit za bohorodičku - to je ovšem proti ortodoxii.
• Eutychés hájil opačné stanovisko - Kristus je jedna osoba, jedna hypostaze a jedna přirozenost, v níž jsou spojeny přirozenost božská i lidská tak, že zůstávají samy sebou a nemění se jejich vlastnosti.

  To však může mít následující důsledek, který je ještě ve větším rozporu s ortodoxií: Božská přirozenost v Kristu podstupuje všechno to, co podstupuje lidská - tedy i utrpení a smrt. Ovšem božská přirozenost je společná pro všechny tři osoby, z čehož by plynulo, že to všechno podstupuje i Otec a Duch svatý (jinak by tu byly tři božské osoby s třemi odlišnými přirozenostmi => triteismus).

• Boëthius přispěl k problému terminologickým vyjasněním vztahu osoba - přirozenost na základě vztahu jednotlivé (osoba) - obecné (přirozenost). Jelikož se jedná o rozdílné úrovně, dvě přirozenosti neimplikují dvě osoby a jedna osoba jednu přirozenost, čímž problém pozbývá na ostrosti. (Zjednodušený příklad na osvětlení - Sókratés byl filosof i voják. Tedy - Kristus jako jednotlivá osoba může mít jak lidskou, tak i božskou přirozenost, aniž by se všechny události Kristovy existence musely týkat obou přirozeností. Sókratés přece také nevedl filosofické rozhovory jakožto voják.)

Těchto pět traktátů (zbývajícími dvěma jsou O katolické víře a Zda se Otec, Syn a Duch svatý vypovídají o Bohu podle podstaty mělo velký vliv zvláště od 12. st. Podle některých soubodých kritiků tehdejší teologové znali více Boëthia než Bibli.

d. Filosofie utěšitelka




Český překlad Votobia: Olomouc 1995.

Je zde však jedna skutečnost, která nás - navzdory jeho filosoficko-teologickým traktátům - nutí k zamyšlení nad Boëthivým náboženským vyznáním. Ve svém nejznámějším díle, Filosofii utěšitelce (Consolatio Philosophiae), se totiž křesťanské motivy vůbec neobjevují.

Boëthius napsal tento spis ve vězení v nejtěžším období svého života. Spis má formu rozhovoru se vznešenou ženou, která jej přichází navštívit a utěšit. Touto utěšitelkou je ovšem (antická) Filosofie, nikoli Kristus nebo jiná křesťanská postava. Bůh, jejž Boëthius spolu s Filosofií považují za nejvyšší dobro a za řídící princip světa, je odhalován a vymezován (ve III. knize) spíše ve filosofických termínech (jednoty, soběstačnosti, prozíravého řízení všeho dění) než v duchu křesťanské dogmatiky. Boëthius tedy ve chvílích, kdy je zcela bezmocný a vydán do rukou nepřátelsky naladěné světské moci, hledá útěchu spíše v pohanské filosofii než v křesťanské víře.

V prvních čtyřech knihách se Filosofie snaží zoufalého Boëthia upomenout na filosofické zásady, jež vyznával jako svobodný. Poukazuje na nestálost lidských osudů; na to, že skutečné dobro nespočívá v poctách, slávě, bohatství, moci, nýbrž v ctnostném životě; na řízení světa Prozřetelností a na vládu nejvyššího Dobra, které je totožné s Jedním; na utrpení, které má být poučením Prozřetelnosti pro smrtelníky.
Uvedené charakteristiky Prozřetelnosti pak vedou Boëthia k jednomu tradičnímu filosofickému problému.

Prozřetelnost, předvídání a svobodná vůle

V. kniha totiž řeší zajímavým způsobem otázku, zda má člověk svobodnou vůli, jestliže božská Prozřetelnost předvídá vše, co se stane, a tedy i vše, co člověk udělá.
Otázku zodpovídá Boëthius kladně a zdůvodňuje to následujícím způsobem.

• Poznání závisí především na schopnosti poznávajícího, nikoli na poznávaném předmětu.
  • Např. smysly podávají jiné poznání (poznání materiální jednotliviny) než rozum (poznání obecného v jednotlivině).
  • Podobně poznání Prozřetelnosti se odlišuje od poznání našeho rozumu, který nutně "vidí" události v čase, v postupném plynutí.
• Prozřetelnost (Bůh) totiž neexistuje v čase, její existence je věčná. Věčnost vylučuje plynutí, a tím i pojmy dříve a později. Věčnost ale jakoby obsahuje veškeré časové plynutí v sobě. Proto věčná Prozřetelnost "vidí" všechny události jakoby přítomné.
• Člověk se rozhoduje svobodně a na základě svého rozhodnutí jedná. Prozřetelnost zná toto jednání (a nemůže se v tom mýlit - jinak by to nebyla božská Prozřetelnost), ale ne "předem", nýbrž jako součást celého časového plynutí, jež je jí přístupné. Proto její předvídání nevynucuje lidské jednání, ale poznává jej. My také můžeme říct, že Sókratés kráčí a že tento poznatek je nutný a pravdivý - ovšem za předpokladu, že zrovna vidíme, jak Sókratés kráčí.
• Prozřetelnost takovým způsobem "zrovna vidí" veškeré jednání, a to i "dříve", než se z našeho "časového" hlediska stanou. Pro nás něco teprve nastane, ale Prozřetelnost je stále "u toho".