• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Jestliže Boëthius považoval za užitečné překládat řecké filosofické texty do latiny, lze předpokládat, že už v jeho době byl jen málokdo schopen přečíst je v originále. Tato schopnost se na latinském Západě v dalších stoletích dále vytrácela, a proto lze říct, že středověcí filosofové mohli pracovat pouze s latinskými filosofickými texty. Jaké spisy měli k dispozici v raném středověku?

Filosofické zdroje v latině

• Bezprostředně mohli vycházet z textů latinsky píšících autorů filosofických textů, k nimž patřili:
  • Cicero
  • Seneca
  • Macrobius
  • Chalcidius
  • Augustinus
  • Boëthius
  Z nich měl největší vliv Augustinus jakožto křesťanský filosof. Jeho christianizovaný novoplatónismus ovlivnil hluboce každou dobu a snad každé odvětví středověké filosofie.

• Avšak z odborně filosofického hlediska byl zřejmě významnější Boëthius a jeho překladatelská a komentátorská činnost v aristotelské filosofické tradici. Jejím výsledkem byly následující počiny:
  • překlady všech šesti logických spisů Aristotelových
  • komentáře ke Kategoriím, O vyjadřování, Topikám
  • překlad Porfyriova Úvodu (Isagógé) k Aristotelovým Kategoriím
  • komentář k tomuto spisu
  Ovšem i z této nevelké nabídky se brzy ztratil překlad Druhých analytik a komentář k Topikám. A navíc až do poloviny 12. st. byly studovány jen překlady prvních dvou Aristotelových logických spisů, tj. Kategorií a spisu O vyjadřování, Porfyriova Úvodu a příslušných Boëthiových komentářů. Tyto spisy představovaly "starou logiku"; využití zbylých Boëthiových překladů pak vedlo k rozvoji "nové logiky" (s ní se ještě nesetkal P. Abélard, rozvíjela se tedy až po jeho smrti r. 1142).

• Přímá znalost textů platónské linie myšlení byla ještě menší:
  • Z Platóna znal raný středověk pouze část Tímaia (Chalcidius - asi 4. st. - jej přeložil až k místu 53c, tedy část s kosmologickým výkladem). Až v pol. 12. st. přibyly překlady Menóna a Faidóna. Tyto texty zmiňují např. Petrarca, Kusánský.
    Ovšem scholastikové 13. st. (Grosseteste, Albert) odkazují k Menónovi a Faidónovi jen zprostředkovaně přes komentáře a sami je zřejmě nečetli. Proto lze říct, že až do překladu celého Platónova díla do latiny Marsiliem Ficinem v pol. 15. st. středověk neměl přímý přístup k Platónovi s výjimkou části Tímaia.
  • Až od poloviny 12. st. začaly být překládány také významné novoplatónské texty: Proklovy Základy fyziky (1160); dále pak Vilém z Moerbeke přeložil Tři krátká pojednání (1280 v Korinthu), Komentář k Parmenidovi (1280-86 v Řecku), Základy theologie (1268 ve Viterbu). Ovšem překlad parmenidovského komentáře využil až Kusánský, a to až po vydání svého zásadního díla Učená nevědomost (1440).