• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Zatímco raný středověk využíval spíše platónské podněty díky Augustinově autoritě, vrcholný rozvoj středověké filosofie byl podnícen myšlením Aristotelovým. To přebírá vedoucí roli od 12. st. v závislosti na zpřístupnění dalších Aristotelových textů.

12. století - nové překlady

• Prvním stupněm rozšíření znalosti Aristotela bylo nalezení a použití rukopisů Boëthiových překladů zbylých logických spisů. Tyto rukopisy nebyly ztraceny nebo skryty, prostě nebyly čteny. Obrat k nim nastal od 20. let 12. st.
• Pak byly překládány další Aristotelovy spisy:

Od 1130 - překlady přímo z Aristotelova řeckého textu

• Severní Itálie (Pisa, Benátky) - obchodní kontakty s Byzancí.
• Jakub z Benátek - Druhé analytiky, O sofistických důkazech, Fyzika, O duši, některá díla z Parva naturalia, Metafyzika I-IV.4. Napsal také komentář ke spisu O sofistických důkazech - to z něj činí prvního latinského autora, který napsal komentář k tzv. "nové logice".

Překlady do latiny z arabské verze řeckých děl.

• Španělsko - kontakt s arabským světem.
• Byly důležitější než překlady přímo z řečtiny, i když byly asi o 30 let pozdější - protože v arabských zdrojích byly také komentáře k Aristotelovi, což bylo potřebnější než samotné texty.
• Nejvýznamnějším překladatelem ve Španělsku byl Ital Gerard z Cremony.

(Podrobněji viz De Libera, Středověká filosofie, s. 353-360.)

13. století - odmítavé reakce ze strany církve

• První oficiální reakce přišla v r. 1210 v Paříži: Ani veřejně ani soukromě nemají být čteny Aristotelovy texty o přírodní filosofii nebo jejich komentáře pod trestem exkomunikace.
• Zákaz byl znovu zdůrazněn papežským dopisem z r. 1228.
• Od r. 1235 byly Aristotelovy spisy studovány v originálních necenzurovaných verzích. Nejpozději ke konci 40. let bylo jejich studium nejenom povoleno, ale dokonce požadováno na artistických fakultách a byly užívány většinou významných teologů, navzdory tomu, že papežský zákaz byl formálně obnoven 1245 a 1263.
• Tomášovi v jeho výkladech pomohly nové překlady hlavních Aristotelových děl z řečtiny (kol. 1260) - William z Moerbeke. Poprvé přeložil některé z hlavních starověkých komentářů k Aristotelovi. Ty byly Tomášem Akvinským i dalšími mysliteli brány jako doklady autentického významu Aristotelova myšlení, který se liší od arabského Averoova výkladu. Averoistický Aristotelés byl konfrontován s prokazatelně řeckým Aristotelem.

Odsouzení z r. 1277

1276 se papežem stává Petr Hispanus (Jan XXI.), dříve profesor logiky v Paříži, komentátor Aristotela i Pseudo-Dionýsia, zároveň lékař. Vyžádal si zprávu o pařížských sporech od tamějšího biskupa Etienna Tempiera. Ten měl k Aristotelovi konzervativní vztah, takže odmítal Tomášovu i radikálnější averoistickou recepci Aristotela (jejím hlavním představitelem byl Siger z Brabantu). Není známo, jestli Tempier papeži zprávu skutečně poslal, nicméně sám 7. 3. 1277 odsoudil 219 tezí, včetně několika Tomášových (který zemřel přesně před třemi lety). Teze jsou neuspořádané, a dokonce navzájem v rozporu. Patří mezi ně:

• blaženost je třeba hledat v tomto životě, ne v nějakém jiném;
• křesťanské náboženství překáží lidem ve studiu;
• duše člověka je neoddělitelně vázána na tělo;
• stvoření z ničeho je nemožné;
• není dokonalejší stav než věnovat se filosofii atd.

V předmluvě však výslovně stojí, že akt míří proti profesorům artistické fakulty, kteří následují pohanské filosofy a proti obvinění z hereze se brání teorií dvojí pravdy. O 11 dní později odsoudil několik vět z vlastního popudu také arcibiskup v Canterbury, pod jehož jurisdikci spadala zase univerzita v Oxfordu. Odsouzené oxfordské věty jsou do značné míry "tomistické", protože arcibiskup, Robert Kilwardby, dříve pařížský magistr a potom profesor teologie v Oxfordu, byl sice dominikán, ale protivník Tomáše.

Toto odsouzení mělo zásadní důsledky: na polovinu století byl ochromen myšlenkový život na pařížské univerzitě. Plodný dialog mezi "aristotelismem" a "augustinismem" se proměnil v neplodnou hádku. Dochází k oddělování filosofie a teologie, končí "zlatá doba scholastiky".