• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Osoba a dílo

Narodil se v Ravenně 1007, kolem 1036 vstoupil do benediktinského kláštera ve Fonte Avellana, kde se 1043 stal převorem. 1057 byl jmenován kardinálem. Aktivně zasahoval do klášterní reformy (psal o svatokupectví, ženatých duchovních a sexuálním zneužívání od duchovních). Obvyklou formou jeho spisů byl dopis - dochovalo se 180 Damiánových dopisů, jež vykazují pozoruhodné rétorské schopnosti. Zemřel r. 1072.

Vztah světské moudrosti a Bible

Ve sporu mezi světským studiem (gramatika, dialektika, filosofie) a božským Zjevením v Bibli věřil, že Bible obsahuje veškeré vědění nezbytné pro osobní spásu, a tedy mnich by měl studovat právě Bibli.

Zároveň však tvrdil, že světské studium má být omezeno a podřízeno studiu Božího slova (to neznamená podřízení teologii, neboť ta je také pouze lidským výtvorem, nýbrž podřízení samotnému Zjevení), což vypadá, jako by poskytoval určitou legitimitu i světským studiím. Blíže tento poměr neurčil. Diskuse o vztahu mezi světským studiem a spásou byla vzápětí zahrnuta do širší debaty o roli rozumu a víry v lidském chápání (např. u Anselma).

Dialektika a Boží všemohoucnost

Všemohoucnost Boha patří k základním křesťanským dogmatům. Dialektika však může racionálně hledat situace či stavy, jež jsou myslitelné a přitom dogma o všemohoucnosti zpochybňují, či dokonce odhalují jeho vnitřní nekonzistenci. Obhájci dogmatu pak stojí před úkolem vysvětlit, nakolik jsou dialektické (logické) námitky oprávněné a jak je lze vyvrátit nebo zeslabit.

V této otázce Damián prokázal značné dialektické schopnosti a také přesvědčení, že dialektiku lze použít k řešení věroučných otázek.

V dlouhém dopise, nazvaném O božské všemohoucnosti (De divina omnipotentia), adresovaném Desideriovi, opatovi v Monte Cassinu, se zabývá několika problémy:

Čeho se týká Boží všemohoucnost?

Bůh může učinit všechno, cokoliv. Ovšem to se podle Damiána týká pouze dobrých věcí, protože zlo je nic (nihil) a původcem zla Bůh není. Nemůže tedy např. lhát. To ovšem neznamená omezení jeho všemohoucnosti v následujícím smyslu - Bůh chce jen dobro, proto může učinit vše, co chce (tedy cokoliv dobrého).

Může Bůh obnovit panenství?

Tedy - může Bůh učinit, aby byla opět pannou dívka, která už pannou není? Tato otázka se týká vztahu božské všemohoucnosti k minulým událostem. Damiánus ji však řeší bez vztahu k minulosti. Předpokládá, že ztráta panenství je zlem, proto jeho obnovení musí být dobrem, a tudíž by podle předchozího odstavce mělo být v Boží moci.

Problém má dvě roviny - obnovení mravní čistoty (důstojnosti) a obnovení tělesné neporušenosti. První rovina není problematická - stačí se obrátit k Bohu. Ale pro Boha není problém ani učinit zázrak a obnovit tělesnou neporušenost - Bůh jako tvůrce přírody a jejích zákonů je může změnit podle své svobodné volby. A tedy může i obnovit panenství, pokud chce.

V tomto případě to neznamená, že by dotyčná dívka nikdy o panenství nepřišla. Damiánus používá přirovnání: Dveře se otevřely a byly zase zavřeny. Lazar byl mrtev a byl zase oživen. Bůh tedy při tomto zázraku nemění minulost.

Může Bůh učinit, aby se nestalo to, co se stalo?

Tato otázka je filosoficky nejpodstatnější.

Z dialektického hlediska ji Damiánus spojuje s problémem nutnosti a nemožnosti. Podle něj se týká nejen minulosti, ale všech časových rovin. Pak zní: Může Bůh učinit, aby nebylo to, co se stalo, co je a co se stane? Otázka vychází z Aristotelova zkoumání nutnosti budoucích událostí ve spise O vyjadřování, známém z Boëthiova překladu a komentáře.

Damiánus odpovídá, že to, co Bůh učiní (bez ohledu na čas), nemůže ztratit svůj status - bylo to učiněno a nutně to bylo, právě je, bude, proto je nemožné, aby to vůbec nebylo.

To však Damiánus nepovažuje za omezení Boží všemohoucnosti. Tato dialektická otázka je pro všemohoucnost podle něj nepodstatná. Vůbec v této souvislosti činí z dialektiky v teologických otázkách služku teologie, v této oblasti nemůže být vůdčím poznáním.

Z teologického hlediska Damiánus klade uvedenou otázku do souvislosti s Boží prozřetelností. Ta je mimo čas a prostor a je neměnná. V ní se nacházejí všechny události (vědění o všech událostech). Pak je zřejmé, že minulost (z našeho hlediska) být změněna nemůže, protože to, co se stalo, je součástí neměnného plánu božské prozřetelnosti.

Boží vůle, dobro (a zlo):

Pokud by Bůh mohl učinit, aby to, co je (či bylo či bude), nebylo, znamenalo by to, že něco zároveň je i není. Pak by to ovšem bylo něco mezi bytím a nebytím. To ovšem neodpovídá přirozenosti věcí, protože nic nemůže být a nebýt zároveň. Co není v přirozenosti věcí, není nic - ale Bůh tvoří vždy něco a také jeho všemohoucnost se týká "všeho něčeho", nikoli ničeho. Tedy Bůh nemůže učinit, aby nebylo to, co bylo učiněno, avšak to neomezuje jeho všemohoucnost.

Dobré věci jsou předmětem Boží vůle. Tak je tak intenzívní, že to, co chce, nemůže nebýt, a to, co nechce, nemůže být. Dobré věci tedy nutně jsou a nemohou nebýt - proto ani vzhledem k dobrým věcem nemůže být realizován kontradiktorický stav ("x" zároveň je a není). V tomto případě je (dialektický) princip non-kontradikce důsledkem Boží vůle jako účinné příčiny (dobrých) věcí.

Závěr:

Minulost nemůže být změněna, protože byla řízena neměnnou Boží vůlí. Proto také pro všechny věci pocházející od Boha platí princip non-konktradikce.