• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Berengar z Tours (asi 1005 - 1088)

Berengar se snaží uchopit věroučné otázky čistě dialekticky - např. odmítá materiální přítomnost těla Kristova (tj. popírá transsubstanciaci) v eucharistii, protože to odporuje zákonům logiky (viz De Libera, s. 290-292). V tomto bodě se dostal do učeného sporu s Lanfrankem v klášteru Bec.

Nastoupil cestu k filosofické racionalizaci teologie - logická a gramatická pravidla mají nezpochybnitelnou platnost i v otázkách víry. Víra má také být "racionální" (ratio fidei). Člověk nemůže dosáhnout dostatečného pochopení textů, pokud k tomu nepoužije rozum, jímž se stvořený člověk podobá Bohu.

Anselm z Canterbury (1033 - 1109)

Jeho stanovisko vystihují vyjádření fides quaerens intellectum, credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul. Druhá formulace uzavírá první kapitolu Proslogia. Je možné ji najít už u Augustina.

V předmluvě k Monologiu, kde pojednává i o Boží trojjedinosti, vyhlašuje Anselm záměr nezakládat argumentaci na Písmu, ale jen na rozumu (tak si to přáli jeho spolubratří), a zároveň vyslovuje přesvědčení, že v traktátu nebude nic, co by nebylo v souladu s Augustinem. Tak je "deduktivní racionalismus" spojen s platónsko-augustinovským pohledem na svět.
Argumentuje bez předpokladů: "jako by o Kristu nebylo nic známo" a "jako by nikdy nebyl". Snažil se dokázat, že všechno, čemu křesťan věří, je "nutné".

Petr Abélard (1079 - 1142)

Právě otázka vztahu víry a rozumu byla příčinou jeho konfliktů s církví a jeho odsouzení. Abélard hájil nárok dialektiky (logiky) proti víře. Tvrdil totiž, že nelze věřit něčemu, co není předem pochopeno. Tedy zatímco Tertulliánovi se připisuje (mylně) výrok "věřím, protože je to absurdní" a Augustinus hlásal "věř, abys rozuměl", Abélard říká "rozuměj, abys mohl věřit".

• Zdůvodnění prospěšnosti dialektiky
  V díle Námitky proti jistému neznalci dialektiky, který však haněl její studium a pokládal všechny její nauky za sofizmata a klamy (napsal to ještě před odsouzením v Soissons) činí rozdíl mezi sofistikou, která pouze zamotává slova, a dialektikou, která svými argumenty odhaluje slovní sofistiku. A dále se snaží dokázat nezbytnost dialektiky pro křesťanství z Písma a děl církevních otců. Např. se odvolává na Janovo evangelium a překládá λόγος nejen jako "slovo", nýbrž i jako "rozum", a tvrdí, že jestliže je Ježíš nazýván Logos, pak i odvozené slovo "logika" musí být pro křesťana posvátné. Ježíš podle Abélarda šířil své náboženství nejen pomocí zázraků, ale i rozumovými důkazy a silou slova.
• Filosofie a křesťanské pravdy
  Křesťanská věrouka podle něj dávala hlubší a širší poznání, ale antičtí filosofové už před křesťanstvím došli k některým jeho pravdám. Není jejich vinou, že nebyli pokřtěni. Bůh je vedl k pravdě jinou cestou, která stojí za to, aby byla studována.
• Rozumové zkoumání věroučných otázek
  Anselm z Canterbury určil dialektice úkol, aby byla služkou teologie. S tím Abélard nesouhlasil a podle kritiky Bernarda z Clairvaux se snažil rozumem probádat to, co zbožná mysl přijímá prostřednictvím živé víry. "Víra zbožných věří a nezkoumá. Tento člověk, obracející se k Bohu s podezřívavostí, je však ochoten věřit jen tomu, co dříve prozkoumal za pomoci rozumu." Člověk nemá stahovat Boha na zem pomocí filosofických kategorií, ale má se učit, jak se pozvednout do jeho výše.
  
  Ovšem po odsouzení některých svých tvrzení (právě přičiněním Bernardovým) hodnotil Abélard v díle Theologia lidský rozum méně - snadno se dá svést ke kacířství, nemůže pochopit náboženské pravdy sám, jedině s božím osvícením ("rozoumek lidský").
  
  Rozum proniká do náboženských záležitostí i v jeho nejrozsáhlejším díle Ano a ne. Snaží se tu roztřídit a vysvětlit všechny rozpory, které existují v Písmu i v dílech církevních autorit. V "Prologu" k tomuto dílu uvádí metodologické principy, na jejichž základě tyto rozpory urovnává a vlastně odstraňuje.

Bernard z Clairvaux (1090 - 1153)

Vystupuje proti dialektickým novotám - v Sens (1141) prosadil Abélardovo odsouzení. Odsuzuje pronikání dialektiky do theologie.
Bernard zaútočil v pamfletu Pojednání o několika Abélardových bludech. Abélard prý chtěl z Platóna učinit křesťana, čímž se sám ukázal jako pohan. Víru omezil na pouhé mínění, chtěl vycházet jenom z vlastních zdrojů, "vystavil posměchu a z bláznivosti nařkl vše, co je na víře nejsvětějšího a nejduchovnějšího."
"Zdaž ústa, která si dovolují takto mluvit, nezasluhují být zavřena ranou holí spíš než umlčena vyvrácením podle pravidel?"

Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

• Přirozená teologie
  Uvažuje o ní v prvních třech kníhách Summy proti pohanům. Je to součást filosofie, musí být postavena pouze na principech poznatelných "přirozeným světlem rozumu", takových principech, jež jsou základem Aristotelovy metafyziky, která podle něj také vrcholí v teologii. Zdá se, jako by přirozená teologie byla podřízena metafyzice.
  
  Přirozená teologie je nejvyšší moudrost, protože se obrací k univerzálnímu cíli a zdroji, a tedy k nejvyšší příčině všeho. Moudrost tedy se zabývá nejvyšší, nejobecnější vysvětlitelnou pravdou. Každý, kdo si nárokuje moudrost, dospívá k metafyzice. Někdy božská moudrost pochází z lidské filosofie.
  
  Přirozená teologie dospívá k prvnímu principu - tedy pravdě o Bohu. Může dokázat, že Bůh existuje, a tak tato přirozená pravda spojená s metafyzikou je pravdou spojenou také s teologií.
  
  
• Zjevená teologie
  Každá věc může být chápána filosofií, pokud je poznatelná světlem přirozeného rozumu, a také jinou vědou, pokud je poznatelná světlem božského zjevení. Proto teologie, která patří k posvátné doktríně (tj. zjevená teologie) se druhově liší od teologie jako části filosofie.