• 1. Helénismus
• 2. Novoplatónismus
• 3. Křesťanská filosofie v antice
• 4. Přechod od antiky ke středověku

• 5. Úvod ke středověké filosofii
• 6. Důkazy existence Boha
• 7. Petr Abélard
• 8. Problematika univerzálií
• 9. Tomáš Akvinský

Dějiny filosofie II

Český překlad Votobia: Olomouc 1995.

Je zde však jedna skutečnost, která nás - navzdory jeho filosoficko-teologickým traktátům - nutí k zamyšlení nad Boëthivým náboženským vyznáním. Ve svém nejznámějším díle, Filosofii utěšitelce (Consolatio Philosophiae), se totiž křesťanské motivy vůbec neobjevují.

Boëthius napsal tento spis ve vězení v nejtěžším období svého života. Spis má formu rozhovoru se vznešenou ženou, která jej přichází navštívit a utěšit. Touto utěšitelkou je ovšem (antická) Filosofie, nikoli Kristus nebo jiná křesťanská postava. Bůh, jejž Boëthius spolu s Filosofií považují za nejvyšší dobro a za řídící princip světa, je odhalován a vymezován (ve III. knize) spíše ve filosofických termínech (jednoty, soběstačnosti, prozíravého řízení všeho dění) než v duchu křesťanské dogmatiky. Boëthius tedy ve chvílích, kdy je zcela bezmocný a vydán do rukou nepřátelsky naladěné světské moci, hledá útěchu spíše v pohanské filosofii než v křesťanské víře.

V prvních čtyřech knihách se Filosofie snaží zoufalého Boëthia upomenout na filosofické zásady, jež vyznával jako svobodný. Poukazuje na nestálost lidských osudů; na to, že skutečné dobro nespočívá v poctách, slávě, bohatství, moci, nýbrž v ctnostném životě; na řízení světa Prozřetelností a na vládu nejvyššího Dobra, které je totožné s Jedním; na utrpení, které má být poučením Prozřetelnosti pro smrtelníky.
Uvedené charakteristiky Prozřetelnosti pak vedou Boëthia k jednomu tradičnímu filosofickému problému.

Prozřetelnost, předvídání a svobodná vůle

V. kniha totiž řeší zajímavým způsobem otázku, zda má člověk svobodnou vůli, jestliže božská Prozřetelnost předvídá vše, co se stane, a tedy i vše, co člověk udělá.
Otázku zodpovídá Boëthius kladně a zdůvodňuje to následujícím způsobem.

• Poznání závisí především na schopnosti poznávajícího, nikoli na poznávaném předmětu.
  • Např. smysly podávají jiné poznání (poznání materiální jednotliviny) než rozum (poznání obecného v jednotlivině).
  • Podobně poznání Prozřetelnosti se odlišuje od poznání našeho rozumu, který nutně "vidí" události v čase, v postupném plynutí.
• Prozřetelnost (Bůh) totiž neexistuje v čase, její existence je věčná. Věčnost vylučuje plynutí, a tím i pojmy dříve a později. Věčnost ale jakoby obsahuje veškeré časové plynutí v sobě. Proto věčná Prozřetelnost "vidí" všechny události jakoby přítomné.
• Člověk se rozhoduje svobodně a na základě svého rozhodnutí jedná. Prozřetelnost zná toto jednání (a nemůže se v tom mýlit - jinak by to nebyla božská Prozřetelnost), ale ne "předem", nýbrž jako součást celého časového plynutí, jež je jí přístupné. Proto její předvídání nevynucuje lidské jednání, ale poznává jej. My také můžeme říct, že Sókratés kráčí a že tento poznatek je nutný a pravdivý - ovšem za předpokladu, že zrovna vidíme, jak Sókratés kráčí.
• Prozřetelnost takovým způsobem "zrovna vidí" veškeré jednání, a to i "dříve", než se z našeho "časového" hlediska stanou. Pro nás něco teprve nastane, ale Prozřetelnost je stále "u toho".