Dějiny filosofie II
|
C. Pseudo-Dionýsios Areopagítés|
|
Jeho spisy měly na Západě po více než 1000 let mocný vliv právě proto, že byly připsány autoritě Pavlova žáka. Jejich pravost sice byla zpochybněna hned v 1. pol. 6. st. na základě logického argumentu: Kdyby jejich autorem byl skutečně Pavlův žák žijící v 1. st., jistě by je citovali starší církevní otcové např. ve 4. st. Ale toto podezření brzy zmizelo. Významný papež Řehoř Veliký († 604) už o autenticitě spisů nepochyboval a řecký teolog Maxim Vyznavač († 662) k nim jako k pravým dílům napsal první komentáře. Do řady komentátorů patří i Albert Veliký a Tomáš Akvinský.
Pseudo-Dionýsiovy spisy měly zásadní vliv na vývoj mystiky, a to ještě větší vliv než Augustinus. Představovaly hráz proti racionalismu, jenž byl obsažen už v Boëthiově hesle "spojení víry s rozumem". To totiž mohlo vést k předpokladu, že Boží zjevení lze na základě racionálního zdůvodnění učinit tak názorným, až se tím zruší jeho charakter mystéria, a následkem toho budou zjevení i víra zbytečné. Racionalismus v tomto smyslu tedy znamená přesvědčení, že nemůže existovat nic, co by přesahovalo chápavost lidského rozumu. Toto nebezpečí pro náboženskou víru se objevuje už v Boëthiově spekulaci o Trojici, ale především v myšlení Anselma z Canterbury.
Díky působení Pseudo-Dionýsiových - do latiny přeložených originálním irským myslitelem J. Scotem Eriugenou v 9. st. - spisů tedy zůstal v západním výkladu skutečnosti prvek, který nebyl přístupný čisté racionalitě. Snad kvůli této jedinečnosti byl Pseudo-Dionýsios jako jediný z řeckobyzantských spisovatelů studován na západních školách i po "velkém schizmatu", tj. ideologické roztržce mezi katolickou a pravoslavnou církví z r. 1054.
Úprava této publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
