Nedávno jsem se v jednom hudebním časopise dočetl, že kdosi složil píseň s názvem Human Burger, v jejímž refrénu se navrhuje řešení letitého výživového problému: Eat human, eat, eat human. Autoři textu se v humorné zkratce a nadsázce domnívají, že nápad na takovou delikatesu by mohl znamenat ekologickou cestu k záchraně planety, že vzájemné pojídání by zpomalilo přelidňování a že by se tím vyřešila přebujelá potřeba konzumace spousty masa. Při bláhovém mínění o vlastní originalitě se domnívali, že něco takového je jejich společný nápad. Takový omyl nelze nikomu zazlívat. Považujeme-li s Vladislavem Vančurou smích a humor za výsledek určitého intelektuálního úsilí a schopnosti nadhledu, které Vančura pojmenoval „lépe věděti“, pak nám nabízejí dějiny literatury a idejí propracovanější a pestřejší koncepce výživy. Nejprve však autorům textu připomeňme, že přebujelá konzumace masa se pravděpodobně nevyřeší konzumací jiného masa, byť lidského. Žertující hudebníci by možná byli překvapeni, že jejich nápad promysleli do líbezných detailů autoři jiní nebo že se tímto způsobem naopak obvykle řešil epizodní nebo akutní nedostatek masa. Například v případě konsekvencialistům tak milého a argumentačně inspirativního ztroskotání lodi Mignonette v létě 1884. Nebo událostí po zřícení letounu Uruguyan Air Force 571 v roce 1972. Letoun přepravoval členy a doprovod uruguayského ragbyového týmu a havárii přeživší museli v nehostinném vysokohorském prostředí And rovněž řešit problém výživy. Na palubě havarovaného letadla bylo původně 45 osob, z nichž po 72 dnech v pustině přežilo 16 (viz ne příliš povedené filmové zpracování události s názvem Přežít, 1993). Díky uvedeným a mnoha dalším zapsaným a komentovaným nápadům si uvědomujeme, jak mnoho se hřeší na neznalost dějin literatury, filmu a historie a jak snadno podlehnou tvůrci v různých oblastech iluzím o vlastní kreativitě, které jsou bohatě dotovány zahleděností do vlastních schopností a nedotčeny znalostmi o vědění, které nám zanechali autoři dávno uzavřených a pomalu zapomínaných děl.
Proto si připomeňme třeba následující linii událostí. V roce 1969 uvedl na přednášce v Benátkách Max Horkheimer, že centrální politická úloha filozofie spočívá v tom, „dass die Dritte Welt nicht mehr hungert oder an der Hungergrenze leben muss“.[1] Tedy, že úloha politické filozofie spočívá v zabránění hladovění třetího světa, popřípadě zabránění tomu, aby občané třetího světa žili na hranici hladu. Horkheimer se již přesněji nezmínil jak, kdo a s pomocí jakých prostředků tuto službu lidstvu zajistit ve světě, v němž stále nemá velký počet lidí co jíst, umírá na následky podvýživy a současně má dosud nevídaný počet lidí problémy s nadváhou, která může zprostředkovaně přispívat k dřívějšímu umírání. Jedno fantasmagorické, byť v jádru logické řešení této situace připomněl spisovatel Raymond Queneau (1903 -1976) ještě před úvahou Horkheimera a to v Encyklopedii neexaktních věd, o níž se zmiňuje v románu Děti bahna, který vyšel v českém překladu v roce 2002 (v originále 1938).[2] V této imaginární encyklopedii, zmiňované v románu, připomíná francouzského excentrika na plný úvazek (ale též právníka, básníka, politika, vynálezce) Étienne-Paulina Gagne (1808-1876): „Paulin Gagne, „advokát bláznů“ vynalezl v roce 1868 filantropofagii, „jedinou novou věc pod sluncem“, „lásku člověka k člověku převedenou na jídlo.“ Tato láska se projevuje v „dobrovolném sebeobětování mužů i žen, nabízejících se z bratrských a náboženských pohnutek jako potrava pro trpící hladem, který je metlou lidstva“. Gagne se domníval, že objevil konečné řešení sociálního problému: „Pouze arcifilantropofagie popře barbarství a veškerou zločinnost a řekne už nikdy více světovému hladomoru, který nás, pokud se nikdo neobětuje, na tom velkém korábu země bez jídla všechny zahubí. … Oběti budou slavnostně převezeny do arciamfiteátrů, připraveny na různé způsoby a servírovány na talířích ozdobených vavřínem a slaměnkami. Mohou být pojídány také oběti hladu nebo nemocí, pokud nebude hrozit žádná otrava, aby se zmenšil počet dobrovolníků. Ti, kteří nehodlají rovnou zemřít, si mohou nechat useknout nohy a jednu ruku, tu méně potřebnou.“ Gagne uvádí krom uvedené snahy zlikvidovat hladomor další argument pro filantropofagii: „Raději se stanu posvěceným jídlem pro své bližní, kteří mě za to budou uctívat než stupidní, nechutnou potravou pro červy.“ Co se týče rozdělení těla při vlastní filantropofagizaci, byl dle Queneaua připraven nabídnout jednu nohu Alžírsku, druhou Americe, jednu ruku Irsku a trup celému světu.[3] To je o něco štědřejší nabídka, než o jaké se dočteme v obecné encyklopedii, podle níž se nabídl jako potrava pouze hladovějícím Alžířanům. Připomeňme rovněž, že Gagne ve své rozsáhlé básni s názvem Žena-mesiáš vyjmenovává v části nazvané Bestiologie výhody, které by měl pařížský občan, kdyby uzavřel sňatek se zvířaty z Jardin des plantes, což je název veřejného parku v pátém pařížském obvodu, němž se nachází botanická zahrada a zvěřinec. Nevím však, zda Gagne při tomto nápadu bral v potaz historický fakt, dle nějž byla zvířata ze zvěřince Pařížany snědena v době obléhání města během Pařížské komuny v roce 1871. Nápad rozšířit kruh humanity sňatkem se zvířaty by se tak nechtě protnul s ideou partnerské filantropofagizace. Zdá se, že pro gurmány s takto posazenými chutěmi by byla možná vhodnější cesta, kterou navrhl Arthur Charles Clarke v povídce Božský pokrm (In: CLARKE, Arthur Charles. Zpráva o třetí planetě. Práce: Praha 1982, orig. povídky cca 1972). Zvažoval řešení problému výživy v situaci, kdy pojídatelná zvířata na planetě již nežila, lidé s chutí na maso však ještě ano. Řešení situace nabídli biochemici, kteří dokázali syntetizovat jakoukoli myslitelnou potravu z elementárních prvků obsažených ve vodě, vzduchu a minerálech. Díky tomu nastal gastronomický ráj. S tím rozdílem, že vepřová pečeně sice chutnala stejně, byla v posledku ze stejných prvků jako vepřová pečeně z vepříka, ale nepocházela z vepříka. V situaci nadbytku se brzy hledaly nové chutě a vůně pokrmů. A jedno syntetizované jídlo s neopakovatelnou a výrobcem utajovanou příchutí se stalo veřejností oblíbené a vyhledávané. Je otázkou etiky, zda bychom kvůli tomu měli gurmány budoucnosti nazývat hezky postaru lidožrouty.
Katedra filozofie Harvardovy univerzity patří mezi nejlepší na světě, má dokonce své vlastní heslo na Wikipedii. Pracoviště a katedry Harvardovy univerzity jsou propojené, studenti si volí z široké nabídky kurzů a vyučující často působí na více katedrách (např. v úzkém vztahu s katedrou filozofie je...
Na Kanta vzpomínají nejen lidé živí, ale jsou zaznamenány rovněž vzpomínky osob neživých, v tomto případě literární postavy. Kadet rakousko-uherské internátní školy jménem Törless vzpomíná od roku 1906 na své první setkání s Kantem v následující ukázce.
