Korporátní identita se stěží vybuduje jednotným vizuálním stylem, který se usilovně pokouší modře prosáknout a zapustit až do individuálního stylu akademiků. Akademik v tiché, ale nepřehlédnutelné disidenci vůči marketingovým poučkám a jiným mylným míněním nevtíravě (jen v některé pondělky) i unaveně (téměř každý pracovní den) signalizuje svůj postoj ve věcech vkusu prostřednictvím vybraných kousků své garderóby. Činí tak s vědomím respektu vůči vkusu nejvyšších pater korporátu, ovšem jen „v tom smyslu a do té míry, do jaké respektujeme [u druhých] jejich teorii, že mají krásnou manželku a chytré děti“. Chcete o takovém tolerantním postoji vědět více? Zkuste: Jeffries, Stuart. Grandhotel nad propastí. Životy myslitelů frankfurtské školy. Host: Brno 2022, třeba s. 584. (Jakou asi podobu by dnes měla Adornova tichá disidence vůči růžové obálce a grafické úpravě českého vydání této poutavé knihy?)
Na Kanta vzpomínají nejen lidé živí, ale jsou zaznamenány rovněž vzpomínky osob neživých, v tomto případě literární postavy. Kadet rakousko-uherské internátní školy jménem Törless vzpomíná od roku 1906 na své první setkání s Kantem v následující ukázce.
Dagmar Pichová o místech, na která si na Harvardově univerzitě nechcete nešáhnout.
