SČF

Obsah

(CZ)
Vážený návštěvníku, vážená návštěvnice,
vyplňte prosím dotazníku o tom, jak používáte náš web. Pomůžete tím dalšímu vývoji a zkvalitnění poskytovaných služeb.

https://survs.com/survey/ko877yr90d

(EN)
Dear Visitor,
Please fill out a questionnaire on how you use our site. This will help further develop and improve the services provided.

https://survs.com/survey/8i238kr77l

K
Dodatky

Cercle philosophique de Prague

Ustavením česko-německého Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l'entendement humain (Pražského filozofického kroužku) v době konání pražského VIII. kongresu filozofů v r. 1934 došlo k historickému zauzlení v procesu uchopení Husserlovy fenomenologie na české půdě. Kroužek, který Husserla jmenoval čestným členem, vznikl (také z některých podnětů kongresu) k „zintenzivnění vědecké práce“ v duchu fenomenologie. Byl založen z iniciativy pražských profesorů filozofie Emila Utitze a J. B. Kozáka. Českým sekretářem Kroužku se stal Jan Patočka, německým Ludwig Landgrebe. Činnost kroužku charakterizovala imponující vážnost přístupu k fenomenologické filozofii, na kořen věci jdoucí snaha ji zvládnout a pohybovat se v jejích intencích. Jeho členové pořádali na univerzitě diskuzní přednášky v užším kruhu erudovaných filozofů. Z domácí tradice se odvolávali na J. A. Komenského, B. Bolzana a T. G. Masaryka. Jejich metoda měla vycházet z pečlivého studia konkrétního a postupovat cestou přísné analýzy v návaznosti na E. Husserla.

Z podnětu Kroužku (a některých dalších vědeckých společností) se v listopadu 1935 uskutečnil na české a německé univerzitě v Praze Husserlův cyklus přednášek, které pak Husserl rozšířil na vlastní „Krisis-Arbeit“. Dochovaná dokumentace (uvádějící skutečný počet přednášek na rozdíl od plánovaných) umožňuje vhled do Husserlovy volby témat i do řady pozoruhodných souvislostí jeho pobytu v Praze. Husserl přednášel pro různé zájmové skupiny, také v estetickém semináři a v Cercle lingustique de Prague, což ukazuje na význam tradice pražské jazykové strukturální školy, s jejím průkazným vztahem k fenomenologii. První publikace Kroužku v Liebertově časopise Philosophia (sv. I, Bělehrad 1936) sestává z řady pojednání, mezi nimiž se nachází i první a druhá část Husserlovy Krize evropských věd. Všechna jsou spojena jednotící ideou zkoumání o podstatě ducha; jsou uvedena výkladem o podstatě ducha jako transcendentálního mínění a koreferátem k tomuto problému. E. Utitz ve stati Geist als Gerechtigkeit výchozí přístup charakteristickým způsobem doplňuje a rozšiřuje, protože má na zřeteli „nejen pouhé myšlení, ale např. také emocionální chování“. J. Patočka v pojednání o dvojí intencionalitě (Der Geist und die zwei Grundschichten der Intentionalität) argumentoval proti zužujícímu pojetí a vyslovil názor, že podstatou ducha je objektivizující aktová intencionalita a že duchovní akt je třeba zároveň chápat jako personální akt. (Už v tomto pojetí aktové intencionality se rýsuje přístup opřený o přesvědčení, že „pojem ducha a jeho úlohy v celku života se netýká pouze teoretického zájmu“, tj. myšlenka, jíž Patočka věnovali později stálou pozornost.) J. B. Kozák zde uveřejnil studii Das Wesen der geistigen Intention: das transzendierende Meinen, L. Ladgrebe Geist und die Transzendenz des Bewusstseins a O. Kraus Über die mannigfache Bedeutung des „Geistes“. (Kraus stál tehdy v čele pražské Brentano-Gesellschaft, založené s Masarykovým přispěním v r. 1931;
◦ Společnost byla výrazem silné pozice brentanistů na pražské německé univerzitě.) K aktivitám Kroužku na konci 30. letech patří také jeho snaha o záchranu Husserlových rukopisů, jejichž pořádání k edici muselo být ukončeno. Trvalým pomníkem součinnosti Kroužku nad Husserlovým dílem je pražské vydání Husserlova Erfahrung und Urteil z r. 1939 v nakladatelství Academia, které už v r. 1938 vydalo – v rámci Schriften der Prager Philosophischen Cercle – publikaci Edmund Husserl zum Gedächtnis. Zwei Reden gehalten von L. Landgrebe und J. Patočka.

Literatura:
◦ ČF ve 20. století, 1995.

mba

Filosofické časopisy

Specializované filozofické časopisy představují jen část periodik, do nichž filozofové píší. Před vznikem našeho prvního filozofického časopisu Česká mysl (1900) otiskovaly filozofické stati, recenze a zprávy např. Časopis Muzea Království českého, Osvěta, Rozhledy, Athenaeum, Naše doba, Hlídka, Vychovatelské listy, Moderní revue aj. Řada filozofů publikovala své první příspěvky v programech – výročních zprávách gymnázií (na nichž po absolvování vysoké školy učili).

Česká mysl

ČM začala vycházet v nakladatelství Jana Laichtera v r. 1900 jako orgán Jednoty filozofické. Jejími prvními redaktory byli F. Krejčí, F. Drtina (do r. 1907) a F. Čáda. Ve válečných letech vyšly pouze roč. XV. a XVI. (1914, 1917). Roč. XV.–XVII. (1919) vydalo nakladatelství Dědictví Komenského; XVIII. (1922) nakladatelství Bursík-Kohout, XIX.–XXXIV. (1938) Čin (tiskové a nakladatelské družstvo legionářů), XXXV. (1941)–XL (1947) vyšly nákladem Jednoty filozofické. F. Krejčí redigoval ČM do r. 1931, po Čádově smrti (1918) s V. K. Škrachem. Od r. 1932 (tj. od XXVII. ročníku) řídil ČM redakční kruh, jehož členy byli F. Fajfr, J. L. Fischer, J. B. Kozák, J. Král, E. Rádl, L. Rieger, V. K. Škrach, V. Navrátil, F. Soukup, F. Šeracký, J. Váňa a Z. Smetáček. V redakční radě ČM XXXV. (1941) – (XL) 1947 z předchozí chyběli E. Rádl, J. L. Fischer a F. Šeracký, novými členy se stali J. Bělehrádek, Josef Beneš, A. Dratvová, J. Hendrich, K. Kupka, J. Mukařovský, J. Patočka, V. Příhoda, V. Tardy a (do r. 1942) J. Tvrdý. ČM přinášela stati a články (s problematikou nejen filozofickou, ale i psychologickou, sociologickou, pedagogickou, estetickou, religionistickou), rozhledy, recenze a zprávy z domácího i zahraničního filozofického života. V r. 1948 bylo vydávání časopisu úředně zastaveno. Po r. 1989 – s oživením činnosti Jednoty filozofické – došlo k pokusu o obnovení ČM (do r. 1997 vyšla tři čísla).

 

Bibliografie:
◦ Česká mysl byla založena s programem uveřejňovat „všechny práce filozofické, je-li jen podkladem jejich práce vědecká a psány-li jsou metodou vědeckou“. Měla být listem českým nejen slovem, ale i duchem: chtěla „vystihovat ducha českého v dějinách i v době přítomné, stopovat jeho vývoj, chápat a tlumočit způsob, v němž se mu zračí světové záhady, objasnit českou mysl v poměru jejím k vědě a víře“. Slovní vyjádření programu zní snad dnes poněkud zastarale, ale v podstatě je dosud aktuální. Jde také dnes o filozofii československou, tj. jde o to, působit filozoficky v našem státě; jde i dále o filozofii chápanou vědecky. ČM byla střediskem naší literární práce filozofické; nebála se směle kritizovat a vést nás v domácích rozporech; dbala soustavně filozofie světové a hleděla zachovávat objektivnost. Český pozitivismus našel v ní svůj orgán, pozitivismus, tj. zdůrazňování vědeckosti, zavrhování metafyziky, spoléhání na přírodovědu, objektivismus v názorech na etiku. Nebyla to filozofie, která by šla přímo ve stopách Masarykových; ani Krejčí, ani Čáda nechtěli být realisty ve smyslu filozofickém a jen zčásti přijímali Masarykovu filozofickou praktičnost, tj. jeho filozofický zájem o aktuálnosti dne a jeho poměr k věcem v podstatě mravní. Nicméně uznávali Masaryka za svého vůdce a snažili se přiblížit ČM potřebám aktuálním. Psychologie byla zvláštním zájmem ČM, což souviselo s tím, že byla hlavním oborem profesorů Krejčího a Čády a východiskem jejich filozofie. – Navazujeme na tuto tradici ČM, a to tak, že i dále chceme pěstovat filozofii způsobem vědeckým. Na druhé straně se hlásíme k T. G. Masarykovi tím, že chceme, aby soudobé veřejné události byly příležitostí i látkou filozofického uvažování a formulování otázek. Zvláštní pozornost chceme věnovat psychologii a jejím aplikacím v životě společenském a hospodářském. (Úvodem k novému ročníku, ČM 1932.)

Ruch filosofický

1931/32, X. – 1933, XI. – 1936/37, XII. – 1939, XIII. – 1942. Revui založili filozofové, kteří po vzniku ČSR vyhlásili „boj za svobodu české filozofie“, tj. proti „nadvládě pozitivismu“ v českém filozofickém životě. Ústředními osobnostmi byli F. Pelikán, K. Vorovka, T. Trnka a V. Hoppe. Po vzniku revue Filosofie (1928) řídil RF Pelikán sám. Začal vycházet v nakladatelství Hejda-Tuček, potom se o jeho vydávání postupně staraly nakladatelství F. Borového, Jednota českých matematiků a fyziků (roč. VII–IX, XII), nakladatelství České grafické unie; roč. X. a XI. vydal F. Pelikán vlastním nákladem. Přinášel stati (věnované zejména noetickým a metodologickým otázkám přírodních i společenských věd), recenze a zprávy. Často v ní publikovali i zahraniční autoři a také ruští a ukrajinští filozofové-emigranti žijící v ČSR ( N. Losskij, I. Lapšin, D. Čyževskij ad.). Nejčastějšími českými přispěvateli byli – vedle F. Pelikána, V. Hoppeho, K. Vorovky a T. Trnky – A. Dittrich, A. Dratvová, A. Fuchs, J. Hruban, J. Popelová.

 

Bibliografie:
◦ Naše filozofické úsilí: myslit i napomáhat oněm tendencím, které tu nevědomě rostou, které samy z žírné půdy vyrazit nemohou, k myšlení vybízet, myšlenkové spory smírně vyrovnávat, učit myšlenkové toleranci, připravovat nový myšlenkový aeropag kritérií a autorit – nechce snad filozofii dosadit na trůn neobmezené vládkyně nad věděním lidským, jakou byla za dob metafyziky čistých, abstraktních pojmů, od nichž je ke konkrétní vědě, k umění, životu na hony daleko. Filozofie z vědění a vědomí vychází, činí je přesnějším, vniká do hlubších rozumových důvodů daných fakt, usměrňuje je, dává jim zákony a snaží se je uvést v systém. – Náš filozofický pojem zkušenosti a skutečnosti, jejíž analýzou se naše nauka zabývá, není tak úzký, jako byl do konce XVIII. století, kdy demokratická filozofie Rousseauova navždy učinila přítrž úsilí vysvětlovat všechno vědění z jediného principu, dosazovat na vrchol jeho poznání jediné vědy: matematiky. Poučeni Rousseauem, který navždy odkázal teoretizující intelekt s jeho antinomiemi do přesných mezí a svou přirozenou, téměř vegetativně a muzikálně cítící inteligencí odhalil nám celý ten svět individuálních vášní (v nejušlechtilejším smyslu), celý ten mikrokosmos citů člověka, víme, že poměr moderní filozofie k světu je zcela jiný, než byl do dob Rousseauových. Nová filozofie nechce jen svět pochopit, najít určitou formuli světového názoru, nýbrž chce svět přetvořit. Mluveno v hegelovské hantýrce: „Chce se uskutečnit“, chce vstoupit do života, být životem samotným. Moderní filozof, který hledá své Absolutno, chce se se svým předmětem svou intelektuální sympatií tak srdečně a upřímně sblížit, do něho svou osobnost přenést, že se cítí s ním identitickým. Jeho citová reakce na vesmír, ať přírodní, či duchovní, reakce, které dává výraz svou individuální formulí, svým zvláštním chápáním světa z určité perspektivy, je součástí tohoto univerza, souvisí s ním těsně jako biologická část jeho dějin. Filozof cítí se být zajedno s vesmírem a vesmír je v něm. S důvěrou přitaká univerzu, jehož tlukot cítí v srdci svém a který přechází v jeho tělo a krev. (...) Nejpodstatnější a tragickou vinou pozitivismu je, že svým chápáním vědeckého stadia intelektuálního vývoje jakožto posledního a nejvyššího (po teologickém a metafyzickém stadiu) tuto vůli k tvoření nových ideálů, tuto tvůrčí syntézu podloženou nejvniternějším úsilím každé mocné osobnosti nadobro chtěl usmrtit. Svoje celé úsilí vyčerpával v boji, tedy v negaci ne snad jen metafyziky v racionalistické podobě XVIII. století, ale především teologie, kterou chtěl svým volnomyšlenkářským dogmatismem (tedy dogmatismem naruby) zdolat. Pozitivistická dogmata „zákonného vývoje“, „pravidelnosti chodu přírody“, „sbírání a stanovení fakt“, uctívání všemocného „zákona kauzality“ a „principu zachování hmoty a energie“ vyjadřují nejlépe chudost a ubohost pozitivistických „ideálů“, jež se vyčerpávají analogiemi z fyzikálního oboru a vedou k vyloženému materialismu, třebas někdy kritickému. „Hmota“, tento fetiš pozitivismu, je cennou fikcí pro jmenovaný obor, dává tu platné důsledky, ale budovat na ní metafyziku ducha nemožno. Pozitivismus musí zahynout jen proto, že chce usmrtit „srdce“, jehož potřebám nestačí, že chce zastavit tu lavinu lidských ideálů, nejen náboženských, ale ideálů vůbec, které budou vždy ze srdce i vášní lidských prýštit, a že dosazuje na jejich místo jedinou vášeň, do nekonečna vydrážděný pud teoretického poznání, nekonečnou vůli k analýze a neschopnou oné líbezné sympatie ke všemu lidskému, jež dovede život člověka ozářit onou gloriolou ideálů, pro kterou tolik lidí žilo a umíralo. (F. Pelikán: Vláda demokracie ve filozofii, RF 1920.) \\

Filosofie

Revue Filosofie měla jen dva ročníky: 1927–28 a 1928–29. Vznikla po Vorovkově vystoupení z redakce RF (po jeho rozchodu s F. Pelikánem). První roč. řídili K. Vorovka, Josef Bartoš a T. Trnka, druhý roč. Josef Bartoš a T. Trnka (K. Vorovka v r. 1928 zemřel). Revue byla názorově blízká RF.

 

Bibliografie:
◦ Revue Filosofie bude list na širokém základě kulturním. Filozofování je hledání smyslu života. Život však je mnohotvárný; už samo jádro života, prostý biologický život, je záhada. Tím větší záhadou, jak z tohoto základu přírodního vyrůstá člověk, aby nejen prožíval svůj život, nýbrž vyrůstal do vyšších oblastí, aby tvořil kulturu. A kultura je zase mnohotvárná. (...) Revue bude zachycovat tuto složitost života a kultury, avšak při tom nikdy nebude ztrácet ze zřetele jediný jejich společný smysl a cíl. – Proto náš časopis bude pěstovat nejen filozofii přírodních věd a věd duchových, nýbrž také filozofii umění, filozofii náboženství a filozofii praktického života. (...) Náš časopis bude sledovat, jak filozofie u nás i v cizině moderním způsobem formuluje a řeší odvěké otázky, a bude informovat čtenáře o všelidském hledání smyslu života. – Tím je dán také náš poměr k vědeckým disciplínám filozofickým, k oficiální filozofii. Uznáváme je. Víme, že školy a především univerzity musí odborné vědy filozofické pěstovat z důvodů pedagogických. A z důvodů vědecko-pedagogických logika, noetika, psychologie, sociologie, etika, dějiny filozofie aj. vymezují si přesně svá pole, probírají svá témata, vylučujíce z nich vše to, co je jejich odbornými metodami nepostižitelné. Tento pedagogický cíl především sleduje po našem úsudku filozofický časopis Česká mysl, s nímž v zájmu české filozofické kultury budeme loajálně spolupracovat. Jinak budeme pracovat v tomtéž směru, který jsme před veřejností uplatňovali doposud svou činností v Ruchu filozofickém. (...) – Poučeni jsouce vývojem věd, chceme si stále uvědomovat jejich dynamickou proměnlivost a nutnost jejich vzájemného ovlivňování. Chceme se tedy vyvarovat omylu o jejich domnělé soběstačnosti a izolovanosti. – Filozofie po našem mínění má také v sobě obrážet i plynulost a nejjemnější odstíny praktického života. – V posledních letech vznikla v cizině řada nových filozofických revuí. Uvážíme-li dále, do jaké šíře se rozrůstá současné filozofické tvoření v Evropě i v Americe, je to obojí pro nás dokladem, jak mohutný impulz prochvívá nyní lidskou vzdělaností. Chceme působit k tomu, aby české filozofické myšlení se čile zúčastnilo tohoto světového pohybu. (J. Bartoš, T. Trnka, K. Vorovka: Úvodní slovo, Filozofie 1927/28.)

Filosofická revue

FR vycházela v Olomouci v l. 1929–48 jako čtvrtletník. Vydávali ji profesoři tamějšího dominikánského teologického učiliště. Celkem vyšlo (s vynucenou válečnou odmlkou) 16 ročníků. Šéfredaktorem byl Metoděj Habáň, v letech 1939–40 redaktorsky spolupůsobil Jiří Maria Veselý. K ustavení řádného redakčního kruhu FR došlo až v r. 1935;
◦ měl pak zpravidla 7–10 členů. Na řízení revue se kromě kmenových pracovníků E. Soukupa, B. Skácela, A. Pavelky a H. Podoláka podíleli i zahraniční filozofové a teologové, např. M. S. Gillet, I. M. Boche\'nski , H. Boškovi\'c, R. Jolivet. Časopis si kladl vysoký cíl: dokládat životaschopnost tomismu – a tím zároveň pomáhat českému filozofickému myšlení. Spektrum příspěvků bylo velmi široké a zasahovalo i do příbuzných disciplín – estetiky, logiky, psychologie, sociologie, religionistiky, pedagogiky, dějin a teorie umění, přírodních věd. Příspěvky redakce členila do oddílů Články, Poznámky a Kritika; od druhého ročníku přibyla rubrika Varia. Po válce se k Článkům a Poznámkám přiřadily ještě oddíly Logika a O čem soudí filozofie. Ve FR nejčastěji publikoval její zakladatel a vedoucí redaktor M. Habáň. V četných redakčních článcích formuloval zásadní tomistická stanoviska a vstupoval do živých diskusí s jinak orientovanými filozofy. S. M. Braito a R. Dacík se zabývali vztahem teologie a filozofie a obecnými problémy náboženství, E. Soukup přispíval k tematice filozofie náboženství a náboženské psychologie, A. Pavelka informoval o vývoji přírodní filozofie a logiky. Na dějiny křesťanského myšlení se zaměřovali F. S. Horák, P. Škrabal, Jaroslav Beneš, A. Kříž, o estetice psal J. Hruban a J. Strakoš. Revue uveřejnila i některé původní články Z. Kalisty, F. Novotného, R. Vackové, B. Fučíka, A. Fuchse. Publikovali zde i R. Ingarden, L. Landgrebe, E. Utitz, J. Maritain, Inocenc M. Boche\'nski , E. Przywara.

 

Bibliografie:
◦ Velká řada odborných vědeckých časopisů není ještě zárukou vytvoření velké koncepce v oboru lidského poznání, čehož jsme svědky za našich dnů. Specializace vzdor odbornému literárnímu spojení všech jednotlivců rozbila všechnu jednotu, ano, často ji dokonce zavrhuje. Není dnes syntézy, kterou obdivujeme ve velkolepých koncepcích duchů středního a starého věku, nemáme syntézy, ač lidský duch po jednotném výkladu od přirozenosti touží. I dnes ozývá se na mnoha místech, a to právě z úst myslitelů hlubokých, živelná touha po nové moderní harmonii, přičemž tane každému na mysli vzor středověké mohutnosti svatotomášovské koncepce. V našem národě dal této touze výstižný výraz pražský arcipastýř u příležitosti 700letého jubilea sv. Tomáše slovy: „Kéž by Prozřetelnost božská, jako ve starověku – Kdo bude tímto vytouženým žákem a stoupencem, tážeme se i my. Z dnešní spcializace plynoucí nutnost mravenčí spolupráce všech myslitelů dobré vůle pravdu hledajících dává jediné řešení přání vysloveného ve jménu mnohých pražským arcipastýřem, řešení, které se již rodí: Vyvstal již tento žák, celý rok již pracuje a ukázal v této krátké době velké schopnosti, které v sobě skrývá pro plodnou budoucnost: Je to stále rostoucí družina myslitelů, jejichž duchem je veleduch sv. Tomáše a jejichž veřejná tribuna je FR. Filosofická revue je pro náš národ vytoužený svatý Tomáš. Pracovní metody od dob sv. Tomáše se změnily, duch zůstává týž. Jiné jsou dnes zkušenosti vědou nahromaděné, bohatší a hlubší, jiný je způsob vyjadřování, než byl ve XIII. století, jiná je mentalita moderního myslitele, než byla mentalita vrstevníků Tomášových. Jako sv. Tomáš ve své době, tak jsme my se svým myšlenkovým aparátem sociální výslednicí složité skutečnosti dnešní doby. Nový svatý Tomáš v českém národě, FR chce a bude mluvit řečí dneška, bude stavět na vědecké bázi dneška, bude žít mentalitou dneška, maje láskyplné pochopení pro práci minulosti stejnou měrou jak pro práci přítomnosti. Moderní svatý Tomáš oživující v této revui chce tak vykonat v nové formě a za změněných okolností tentýž velký úkol, který si vytkl bl. Albert Veliký a který dokončil svým žákem sv. Tomášem. Jestliže program svůj vlastní a sv. Tomáše vyjadřuje bl. Albert Veliký slovy: „Nostra intentio est omnes dictas partes Aristotelis facere latinis intelligibiles“, pak moderní svatý Tomáš oživující ve FR vidí mutatis mutandis před sebou úkol týž: „Nostra intentio est omnes dictas partes S. Thomae facere modernis intelligibiles.“ (Co chceme? FR 1930.)

Filosofický časopis

Orientaci FČ mělo naznačit jeho motto – citát z Karla Marxe „Filozofové svět jen různě vykládali: jde však o to jej změnit!“ Jeho 38 ročníků z let 1953–89 věrně zobrazuje etapy, fáze a proměny české marxistické, resp. k Marxovu odkazu se hlásící filozofie. Začal s nekompromisním odmítáním veškeré nemarxistické filozofie jako nevědecké a zpátečnické, za současné kritiky všech „úchylek“ v marxismu samém. (První číslo vyšlo krátce po Stalinově a Gottwaldově smrti.) Spolu s celkovým překonáváním dogmatismu v marxistické filozofii se i ve FČ vytvářely předpoklady k tomu, aby se v něm mohly publikovat nejen seriózní stati o nemarxistických filozofických směrech a názorech, ale i příspěvky jejich představitelů samých. Po srpnu 1968 bylo však opět třeba proti „normalizátorům“ v redakční radě trpělivě a vynalézavě prosazovat návrat k pojetí časopisu jako kritické tribuny moderní české i světové filozofie. Uskutečňovat tento program bez vnějšího dirigování se ovšem mohou pokoušet až redakční rady po listopadu 1989. – Vedoucí redakčních rad FČ: L. Rieger (1953–55), Vl. Ruml (1956–64), M. Kaláb (1965–66), M. Průcha (1966–70), J. Kamarýt (1970), J. Netopilík (1971–89), od 1990 P. Horák.

 

Bibliografie:
◦ Šířit marxisticko-leninskou filozofii, filozofii přeměny světa, filozofii revoluce, filozofii budoucnosti – to je nyní i u nás jeden z předních úkolů, jehož splnění je nezbytné pro vybudování socialismu v naší vlasti. Již na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 vytyčil soudruh Klement Gottwald tento úkol jako jeden z nejpřednějších. (...) Přispět k splnění tohoto úkolu bude hlavním úkolem práce FČ. Redakční rada učiní vše, aby časopis pomáhal v boji o to, aby všechen náš život byl prostoupen hlubokou marx-leninskou ideovostí, aby zmizely zjevy bezzásadovosti a podceňování teoretické práce. (...) Jakým způsobem to časopis hodlá dělat? Především tím, že se nebude vyhýbat palčivým a aktuálním otázkám naší živé současnosti. (...) Ne tedy scholastické diskuse o dávno odbytých filozofických „veličinách“, ale řešení aktuálních problémů naší doby, tvůrčí rozpracovávání otázek dialektického a historického materialismu a jejich aplikace na živé problémy současnosti. (...) Druhý úkol bude neméně závažný. FČ věnuje pozornost rozpracování otázek dějin české a slovenské filozofie a vůbec ideologických bojů v naší vlasti. (...) Přitom je třeba říci, že nebudeme pouze „přehodnocovat“ to, co vydávali za dějiny národní filozofie buržoazní filozofové, tj. celou tu galerii „školských“ filozofů, většinou kosmopolitních epigonů západoevropských filozofických autorit. FČ věnuje pozornost především velkým pokrokovým bojovníkům našich slavných dějin, jako byli M. Jan Hus, P. Chelčický, J. A. Komenský, J. Dobrovský, B. Bolzano, A. Smetana, K. H. Borovský, F. Palacký, K. Sabina, J. Neruda a tolik jiných. A především největším bojovníkům a myslitelům naší dělnické třídy: Klementu Gottwaldovi, Juliu Fučíkovi a Zdeňku Nejedlému! (...) A konečně třetí úkol: pomoci v zápasu o převýchovu vědomí a morálky národa soustavným bojem proti všem přežitkům měšťáckého myšlení ve vědomí našeho lidu. (Na cestu Filozofickému časopisu, FČ 1953.) \\

\begin window [21,r, \fotoc filcas.eps ,]

 

Bibliografie:
◦ FČ vstupuje prvým číslem roč. 1990 do nové etapy své existence. (...) Volání a touha po pluralitě názorů, svobodě projevu a toleranci, které provázejí společenské změny posledních týdnů a dodávají mu jeho nejvlastnější ráz, se nemohly vyhnout ani našemu Filozofickému časopisu. Ten chce být napříště časopisem, jenž naváže na svoje světlejší tradice a jehož stránky budou opět otevřeny všem smysluplným názorům, směrům a tendencím filozofického myšlení naší doby a minulosti. Jediným kritériem příspěvků, od našich i od zahraničních autorů, věnovaným systematické filozofii, dějinám filozofie a dějinám myšlení vůbec, etice, estetice, filozofii vědy a kultury, či filozofickým problémům ekologie a politiky, musí napříště být pouze vlastní odborná kvalita těchto příspěvků. Má-li FČ tomuto záměru dostát, musí usilovat o to, aby byl nejen časopisem svého vydavatele, nýbrž aby se stal časopisem české filozofické veřejnosti v nejširším slova smyslu. Filozofický časopis bude usilovat o to, aby filozofie, v nedávné minulosti v očích veřejnosti namnoze zdiskreditovaná, protože v mnoha případech degradovaná na pouhý nástroj vládnoucí ideologie, opět zaujala místo, které ji poprávu v každé kulturní společnosti náleží. Je to místo ničím jiným nezastupitelného způsobu reflexe lidského myšlení a konání. (Prozatímní redakční výbor P. Horák, J. Pešek, J. Šmajs, J. Velek, J. Zumr: Programové prohlášení FČ, FČ 1990.)

Reflexe. Časopis pro filosofii a teologii

První ročník Reflexe má vročení 1990. Čtvrtletník – řízený šéfredaktorem A. Havlíčkem a předsedou redakční rady L. Hejdánkem – vydává Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Revue přináší studie, články a příspěvky v rubrikách Kritika, Poznámky a Dokumenty. Do jeho prvního čísla z českých autorů články přispěli B. Komárková („Česká otázka“ v průběhu století), L. Hejdánek (Pojetí pravdy a jeho meontologické předpoklady; Věřit a myslit), M. Balabán (Nepředmětný Bůh), I. Dubský (Quaestio temporis), J. S. Trojan (Teologie a filozofie) a J. Zvěřina (Smysl minulosti a dneška).

 

Bibliografie:
◦ Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filozoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat nebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). Masaryk kdysi zdůrazňoval, že je pro fakta, ale že chce znát všechna fakta. Nepovažujeme to za víc než heuristickou formuli; co by nám mohlo garantovat, že vůbec kdy budeme mít konstantována „všechna fakta“? I kdybychom se omezili na fakta pro zvolený případ významná, zůstává tento problém nadále nevyřešen. Museli bychom zdůraznit, že chceme mít „celek fakt“; ale tím bychom už vykročili z roviny faktičnosti, neboť celek není factum, nýbrž fiens: k celku, ke každému skutečnému celku, náleží vedle přítomnosti také jeho minulost a jeho budoucnost – a budoucnost není a nemůže nikdy být factum, aniž by přestala být budoucností. Proto v navázání na Patočku a na školu, k níž se hlásil, budeme místo o faktech raději mluvit o fenoménech. A vypůjčíme si formuli Teilharda de Chardin, když zdůrazníme, že chceme celý fenomén. Fainesthai však platí nejenom o jsoucím, daném, nýbrž také a především o tom, co není jsoucno ani danost. Vždyť se nám nevyjevují věci samy, izolovaně, ve své danosti zbavené kontextu a smyslu, nýbrž především ve své smysluplnosti, tj. na pozadí či v kontextu s tím, co se ještě nestalo, ale co se stát mělo, má a musí. – A to je důvod pro to, že chceme opravdově navázat na Rádla a na jeho koncepci „praktické filozofie“, která Patočku zprvu velice dráždila, ale k níž v posledních letech svého života nabýval jistého respektu, i když cítil potřebu vše formulovat, a dokonce i založit jinak. Smysl toho, co jest, se vyjevuje jako výzva pro nás, a my ten smysl můžeme pomoci naplnit, když té výzvě porozumíme a když na ni správně odpovíme. A proto na sebe bereme závazek: chceme se vší svou myšlenkovou prací pokoušet uslyšet a pochopit výzvu, která nás oslovuje hic et nunc, v té situaci, v níž stojíme. Jsme přesvědčeni, že tato výzva nás může oslovit právě jen teď a tady. Stojíme tu a zůstáváme tu ne proto, že se hodláme nějak vetřít do budoucnosti, prosadit se anebo se proplížit do časů, jež přicházejí – ne proto, abychom přežili, abychom se uchovali pro lepší časy, a proto zůstali schovaní a nenápadní; zůstáváme tu také ne v nějakém hrdinství a heroismu, který nám ostatně nikterak neimponuje (zejména ne sám o sobě). Zůstáváme tu proto, že čekáme na oslovení, abychom byli připraveni k odpovědi. Ne zase k odpovědi těm, kdo nás tlačí, kdo na nás útočí a kdo nám ubližují; to vše je jenom při cestě. Naše hlavní a celoživotní odpověď má platit oné nepředmětné výzvě, do níž se koncentruje smysl dneška a zítřka. Nemyslíme si, že už jsme ji zaslechli, nebo dokonce že jsme ji porozuměli. Ale vším, co budeme podnikat, promýšlet, spisovat, interpretovat, chceme manifestovat, že na výzvu čekáme a že se všemožně připravujeme na to, abychom ji zaslechli a pochopili. Víc dělat nemůžeme; ale nechceme dělat ani méně. – Svou připravenost naslouchat výzvě si chceme cvičit ve vzájemném naslouchání. Jsme otevřeni každému, kdo je ochoten také naslouchat, nejenom promlouvat a eventuálně překřikovat tiché oslovení výzvy chvíle. Cítíme se zakotveni v evropském kontextu a v evropské tradici. Nehodláme z této tradice vylučovat žádný z jejích nosných sloupů, ale naopak jim všem chceme věnovat největší pozornost, byť zajisté pozornost kritickou. Filozofie vznikla – či spíše byla vynalezena – ve starém Řecku. Máme čím dál určitější představu o vadách onoho způsobu myšlení, na nějž navazujeme a v kterém jsme ponořeni až po uši, ať chceme nebo nechceme. Ale evropská tradice není myslitelná ani bez odkazu myšlení hebrejského, bez velkých staroizraelských proroků – a ovšem ani bez křesťanství. Také tento sloup není bez trhlin a bez vad. Také zde chceme zůstat ve své recepci kritičtí. Ale nechceme-li utíkat ze své momentální dějinné chvíle a ze své národní a kulturní situace, nechceme utíkat ani z kontextu těchto dvou velkých linií, bez nichž není Evropa Evropou. Evropa se v mnohém prohřešila vůči ostatku světa, někdy dokonce hrůzným způsobem. Ale přesto máme jistotu, že ještě má co říci a že má předpoklady, jichž ostatní svět nemá a které jí dovolí ještě to nejdůležitější světu předložit a přetlumočit. – Jan Patočka na konci citované studie (ze „dvou studií o Masarykovi“) praví, že Masarykova praxe „ztroskotala na neprohlédnutých předsudcích“. Ztroskotání bývá údělem filozofů a nemusí být zaviněno jen jejich vlastními neprohlédnutými předsudky. Filozofie se liší od pouhé politické techniky a taktiky tím, že se nevyhýbá svému ztroskotání, nýbrž především omylu a lži. Filozofie může a smí prohrávat, pokud to lépe pomůže pravdě k vítězství. Přesněji řečeno, prohrávat tímto způsobem může filozof; filozofii jako lásku k moudrosti a k pravdě nemůže ohrozit žádná prohraná bitva, neboť válku prohrát nemůže, dokud zůstane opravdovou filozofií. Tím nikterak nechceme předem omlouvat, nebo dokonce sankcionovat své příští prohry. Cítíme se naopak zavázáni jim ze všech sil bránit, předcházet a maximálně je marginalizovat. – A že se cítíme na jedné lodi s teology, nemusíme nijak zdůrazňovat. Čtenář to uvidí sám. (Redakce: Místo úvodu, Reflexe 1991). \\

Filozofické příspěvky přinášejí i některé další odborné časopisy: Estetika, Československá psychologie, Česká literatura, Studia comeniana et historica, Křesťanská revue aj. Po listopadu 1989 píší filozofové i do nových časopisů a revuí, jako PARAF (PARalelní Akta Filozofie), Sci-Fi (Scientia et Philosophia), From a Logical Point of View, Religio – Revue pro religionistiku, Česká metanoia, Proglas, Teologické texty, Listy, Tvar, Literární noviny, Literární listy, Prostor, Kritický sborník, Souvislosti aj.


◦ O. Jirásková, M. Pauza: ČM. Bibliografie 1900–1947, 1981;
◦ O. Jirásková, M. Pauza: Ruch filosofický. Bibliografie (1921–1942), Filozofie, Bibliografie (1927–1930), 1984;
◦ H. Pavlincová: Filosofická revue 1929–1948. Bibliografie časopisu olomouckých dominikánů, 1994;
◦ J. Possetová: Česká samizdatová periodika 1968–1989, Vídeň 1990, Praha 1991.

hp, jg

Filosofické mezinárodní kongresy

V 30. letech se v Praze uskutečnila dvě mezinárodní setkání filozofů: konference tomistických filozofů a VIII. mezinárodní kongres filozofů. Mezinárodní konference tomistů se konala 6.–8. října 1932. Jejími pořadateli byli olomoučtí dominikáni, učitelé tamějšího dominikánského učiliště. Konference – navazující na předcházející tomistické kongresy a konference – měla „objasnit myšlenkové postavení dnešní doby a ukázat, že tomistická filozofie je syntezí života, jejíž hodnota je skutečná. Bylo třeba obeznámit české myslitele se systémem pravdy, který nebyl českým duchem zhodnocen. Proto ráz mezinárodních konferencí měl ukázat znamení duchovosti v tomismu, která je základem všeho vědění a životního názoru“.

První den přednášek byl věnován ontologickému řádu, čili metafyzice: Jaroslav Beneš: O stavu filozofie v české mentalitě a je-li možno jí přispět metafyzikou sv. Tomáše; Kazimierz Kowalski: Metaphysica Thomistica et aspirationes mentis modernae; Josef Matocha: Ontologický řád jako základ vývoje lidské osobnosti; Erich Przywara: Thomas von Aqu. und die geistigen Grundmotive der Gegenwart; Artur Pavelka: Fyzický řád základem metafyzického řádu. Druhý den konference se zabýval spekulativním řádem, v němž přichází k úvaze kritické zkoumání poznání a pravdy: Hyacint Boškovi\'c: Objectivitas cognitionis; J. Weis-Nagel: Pasivita našeho rozumu a její kriteriologický význam; Antonín Kříž: Životnost filozofie Aristotelovy; P. Kremer: Synth`ese de la verité du St. Thomas; I. M. Boche\'nski: Metaphysica in problemate logicae modernae. Třetí den byl věnován praktickému řádu: J. Konečný: Život ve filozofii sv. Tomáše a dnes; Régis Jolivet: L'intuition intellectuelle de Bergson considérée du point de vue thomiste; Jaroslav Hruban: Estetický řád v pojetí scholastickém a současném; Jan E. Urban: Metafyzické základy morálky; Emilian Soukup: Nový postup filozofie náboženství vůči moderním proudům.

VIII. mezinárodní kongres filozofů se konal 2.–7. září 1934. Práci přípravného výboru (v němž měli zastoupení i němečtí filozofové žijící tehdy v ČSR) řídil E. Rádl, který už v r. 1932 uveřejnil v ČM článek k programu sjezdu. VIII. filozofický kongres — konaný rok po vítězství fašismu v Německu – se stal manifestací nejen různých filozofických stanovisek, směrů a názorů, ale i vůle filozofů přispět k obraně demokracie, humanismu a míru. – V meziválečném období měla česká a slovenská filozofie své zastoupení i na dalších mezinárodních kongresech: v Neapoli 1924, Cambridgi (USA) 1926, Oxfordu 1930 a zvláště v Paříži 1937 (na tzv. descartovském kongresu). První poválečný (X.) světový kongres filozofů se konal v roce 1947 v Amsterodamu.

Tables des mati`eres

 

Bibliografie:

\noindent Avant- propos Patronage et composition des Comités Ouverture du Congr`es Séance du Comité international Clôture du Congr`es Lettre de M. Samuel Alexander Lettre de M. Edmund Husserl Lettre de M. F. Tönnies Liste de membres

I. Les fronti`eres des sciences naturelles.

Séance pléni`ere (Lundi 3 Septembre)

Gaston Bachelard: Critique préliminaire du concept de fronti`ere epistémologique; Hans Driesch: Naturwissenschaft und Philosophie. Discussion (H. Reichenbach, L. Rieger, H. Schwerak, R. Carnap, M. Siehle, L. Polak, R. Kampe, D. Obolensky, H. Driesch, W. M. Kozłowski, E. Otto, B. Petronievics, E. Sperantia, G. Bachelard).

II. Les méthodes des sciences naturelles et des sciences morales.

Section (Mardi 4 Septembre)

Adolf Meyer: Die Überwindung des Mechanismus durch den Holismus; Friedrich Lipsius: Spielen sich die Naturvorgänge im Raume ab?; Leslie J. Walker: Relation of Philosophy and Science; F. Hemens: The Limits of the Natural Science; R. T. Fleweling: Quanta and the Absolute. Discussion (H. Driesch, D. Obolensky, J. L. Fischer).

III. Limportance de l'analyse logique pour la connaissance.

Section I (Lundi 3 Septembre)

Jan Lukasiewicz: Bedeutung der logischen Analyse für die Erkenntnis; Moritz Schlick: Über den Begriff der Ganzheit; Jörgen Jörgensen: Die logischen Grundlagen der Wissenschaft. Discussion (E. Harms, S. A. Kobylecki, P. Boche\'nski, K. Dürr, J. Lukasiewicz, H. Driesch, K. Ajdukiewicz, J. L. Fischer, G. Hermann, A. Tarski, R. Carnap, J. Jörgensen).

IV. L'importance de l'analyse logique pour la connaissance.

Section II (Mardi 4 Septembre)

F. C. S. Schiller: How is „Exactness“ possible?; C. W. Morris: The Concept of Meaning in Pragmatism and logical Positivism; Otto Neurath: Einheitswissenschaft; Rudolf Carnap: Die Methode der logischen Analyse; Henryk Mehlberg: Temps physique et extra-physique. Discussion (S. A. Kobylecki, K. Grelling, R. Carnap, F. C. S. Schiller, C. G. Hempel, C. W. Morris, E. Kaila, K. Ajdukiewicz, F. Boche\'nski, O. Neurath, R. Ingarden, F. C. S. Schiller, H. Reichenbach, R. Carnap, F. C. S. Schiller).

V. L'importance de l'analyse logique pour la connaissance.

Section III (Mercredi 5 Septembre)

Hans Reichenbach: Die Bedeutung des Wahrscheinlichkeitsbegriffs für die Erkenntnis; K. Ajdukiewicz: Über die Anwendbarkeit der reinen Logik auf philosophische Probleme; Sigmund Zawirski: Bedeutung der mehrwertigen Logik für die Erkenntnis und ihr Zusammenhang mit der Wahrscheinlichkeitsrechnung; Ernst Nagel: Reduction and Autonomy in the Sciences; K. Kaila: Über die Allsätze; Janina Hosiasson: Wahrscheinlichkeit und Schlu\ss aus Teilprämissen. Discussion (F. C. S. Schiller, J. Hosiasson, A. Tarski, R. Carnap, K. Ajdukiewicz, H. Reichenbach, C. W. Morris, M. Kokoszy\'nska).

VI. L'importance de l'analyse logique pour la connaissance.

Section IV (Vendredi 7 Septembre)

Roman Ingarden: Der logische Versuch einer Neugestaltung der Philosophie. Eine kritische Bemerkung; Felix Kaufmann: Die Bedeutung der logischen Analyse für die Sozialwissenschaften; Julius Kraft: Die Geisteswissenschaften als Naturwissenschaften; Perceval Frutiger: Un nouveau scientisme; A. Kobylecki: Relation as a primitive and fundamental Idea of the mathematical Logic and Philosophy; Ladislav R. Rieger: Déterminisme et indéterminisme. Discussion (R. Carnap, O. Neurath).

VII. Point de vue descriptif et point de vue normatif dans les sciences sociales.

Séance pléni`ere (Mardi 4 Septembre)

Willy Hellpach: Zentraler Gegenstand der Soziologie: Volk als Naturtatsache, geistige Gestalt und Willensschöpfung; T. V. Smith: Norm and Fact in social Sciences. Discussion (J. Tvrdý, W. Lutosławski, J. L. Fischer, J. M. Warbeke, P. Comarnesco, G. Hermann, J. Fischer, J. Kohn, J. Doppler, L. Polak, V. Příhoda, W. M. Kozłowski, C. W. Morris, E. Otto, T. V. Smith, W. Hellpach).

VIII. Norme et réalité.

Section I (Lundi 3 Septembre)

A. Emge: Das „aktuelle“ als bisher übersehener direktiver Grundbegriff; D. Draghicesco: Le point de vue normatif en sciences sociales et son application au probl`eme de la crise des démocraties; Aloys Wenzel: Leben und Geist; L. Šulcs (Schulz): Les rapports entre le droit et la morale; Luigi Sturzo: Sociologie et historicisme.

IX. Norme et realité.

Section II (Mercredi 5 Septembre)

František Weyr: Rechtswissenschaft und Rechtssoziologie; G. de Guili: I pi\`u moderni attegiamenti della filosofia della scienza; Joh. Sauter: Rechtswissenschaft und Rechtsphilosophie; Hilda D. Oakeley: Historic necessity and ethical Freedom; Oskar Engländer: Teleologie in der Volkswirtschaft. Discussion (Th. Givanovitch, D. Obolensky).

X. Religion et philosophie.

Séance pléni`ere (Mercredi 5 Septembre)

Erich Przywara S. I.: Religion und Philosophie; Léon Brunschvicg: Religion et philosophie. Discussion (J. Chevalier, P. Frutiger, J. E. Heyse, C. Boyer, J. Petrovici, L. Polak, A. Liebert, A. \. Z ołtowski, L. Rieger, O. Neurath, J. M. Verweyen, M. Lutosławski, E. Przywara, L. Brunschvicg).

XI. Religion et philosophie.

Section I (Lundi 3 Septembre)

Anna Forbes Liddell: Philosophy and Religion; Jacques Chevalier: Une cause spirituelle du déséquilibre moderne: l'absolutisme humain; N. Lossky: Die christliche Weltauffassung als allseitige Synthese; C. J. Shebbeare: Hegel's Logic and modern Religion; Paul Siwek: La conscience de la liberté. Discussion (F. Linhart, J. Petrovici, W. Lutosławski, J. Chevalier).

XII. Religion et philosophie.

Section II (Mercredi 5 Septembre)

Charles Werner: Religion et philosophie; L. No\"el: La notion de philosophie chrétienne; S. Frank: Die gegenwärtige geistige Lage und die Idee der negativen Theologie; J. M. Verweyen: Die Selbständigkeit der Religion; Enrico Castelli: Philosophie et religion (Le probl`eme de la philosophie chrétienne). Discussion (W. M. Kozłowski, F. Herz, J. Devolvé, F. Boche\'nski, S. Scraba, Th. Hartwig, B. Jasinowski, J. Petrovici, R. Kamper, L. Skrbensky, J. M. Verweyen, C. Werner).

XIII. La crise de la démocratie.

Séance pléni`ere (Jeudi 6 Septembre)

W. Pepperell Montague: Democracy at the Cross-roads; Emilio Bodrero: La crisi della democrazia. Discussion (Marck, P. Frei, G. Del Vecchio, J. Fischer, E. de Boda, V. Basch, W. M. Kozłowski, J. L. Fischer, O. Epstein, F. Orestano, T. V. Smith, D. Parodi, E. Bodrero, W. P. Montague).

XIV. La crise de la démocratie.

Section I (Lundi 3 Septembre)

Victor Basch: Art et démocratie; Giacomo Perticone: La polémique sur la démocratie; Joseph Fischer: En marge des principes de la démocratie; Paul Feldkeller: Geophilosophie und Historiurgie. Discussion (J. Doppler).

XV. La crise de la démocratie.

Section II (Mardi 4 Septembre)

Giorgio del Vecchio: Ethik, Recht und Staat; Joseph Barthélemy: Valeur de la liberté; Louis Rougier: De l'opinion dans les démocraties et dans les gouvernements autoritaires. Discussion (W. Lutosławski, Comte Zamoyski, M. Pfeiffer, J. Mertl, W. M. Kozłowski, J. Barthélemy).

XVI. La crise de la démocratie.

Section III (Mercredi 5 Septembre)

Glenn R. Morrow: What is left of Liberalism?; Ugo Redano: La crisi della democrazia et le nuove concezioni politicosociali; George Guy-Grand: Démocratie, liberté et souveraineté; Bernard Lavergne: Un rem`ede `a la crise de la démocratie. La nécessité du double suffrage universel: suffrage individuel et suffrage social. Discussion (J. Barthélemy, O. Epstein, U. Redano, B. Lavergne).

XVII. La crise de la démocratie.

Section IV (Vendredi 7 Septembre)

T. G. Masaryk sur la démocratie; D. Parodi: L'anti-démocratisme et l'inspiration démocratique; J. B. Kozák: The Recrudescence of Naturalism and the Crisis of Democracy; Henri Gouhier: Positivisme et révolution; Wincenty Lutosławski: La philosophie peut-elle \^etre nationale?; Pavao Vuk-Pavlovi\'c: Politik, Erziehung, Religion. Discussion (E. Clapar`ede, J. L. Hromádka, H. Hartmann, Z. Fahri, L. Silberstein, J. Fischer, J. E. Heyse. P. Vuk-Pavlovi\'c).

XVIII. La mission de la philosophie dans notre temps.

Séance pléni`ere (Vendredi 7 Septembre)

Francesco Orestano: La mission de la philosophie dans notre temps; Emil Utitz: Die Selbstverwirklichung der Philosophie. Discussion (J. Chevalier, W. Lutosławski, P. Siwek, J. Tvrdý, C. Boyer, I. M. Verweyen, H. Liebert, J. Fischer, F. Pelikán, E. Rogge, H. Hartmann, H. Driesch, J. L. Fischer, L. Rieger, E. Utitz).

XIX. La mission de la philosophie dans notre temps.

Section I (Mardi 4 Septembre)

André Lalande: Sur la mission de la philosophie dans notre temps; Jean Petrovici: Le realisme, tendance de la philosophie actuelle; George P. Conger: Contacts and Conflicts of Eastern and Western Philosophies; Yu-lan-Fung: Philosophy in contemporary China; Pantaleo Carabellese: Dalla critica della scienza (ragione pura) alla critica del concetto. Discussion (C. Werner, D. Cuclin, K. Svoboda, J. Petrovici, A. Lalande).

XX. La mission de la philosophie dans notre temps.

Section II (Mercredi 5 Septembre)

Karl Löwith: Nietzsche, der Philosoph unserer Zeit; Oskar Kraus: Besonderheit und Aufgabe der Philosophie in Böhmen; J. L. Fischer: Zur Aufgabe der Philosophie; J. Zollschan: Anthropologische Bedingtheit der Philosophie. Discussion (G. Herman, A. Metzger, Ad. Meyer, A. Sonne, J. L. Fischer, E. Harms, O. Kraus).

XXI. La mission de la philosophie dans notre temps.

Section III (Vendredi 7 Septembre)

E. Salomaa: Eine Aufgabe der Philosophie der Gegenwart; J. E. Heyde: Am Ende voraussetzungsloser Wissenschaft?; P. T. Raju: The Message of Sankara Vedanta to our Times; Friedrich Seifert: Der Mensch als Problem der gegenwärtigen Philosophie; Kazimierz Kowalski: Les fondements de la philosophie et sa mission dans notre temps; V. K. Škrach: Our philosophical Programme. Discussion (J. Král, F. Pelikán, E. Čapek, R. Philipp, B. Zbořil, L. M. Linick, Z. Ullrich, J. Kohn, E. Ernst, M. Pfeiffer, R. Wellek, V. K. Škrach).

XXII. Probl`emes divers. Probl`emes psychologiques.

Section I (Lundi 3 Septembre)

Maurice Halbwachs: La „memoire historique“ chez l'enfant; Egon Brunswik: Psychologie vom Gegenstand her; Konstantin Ramul: Psychologie und Geschichte; G. Poyer: L'individualisation des représentations collectives. Discussion (F. Weber, G. Davy, E. Brunswik).

XXIII. Probl`emes divers. Théorie de la connaissance.

Section II (Lundi 3 Septembre)

Leo Polak: Über den Sinn erkenntnistheoretischer Subjekte; D. Michaltschew: Grundwissenschaft und Philosophie des Marxismus; Rudolf Zocher: Der methodologische Pluralismus und die allgemeine Logik; Bogumił Jasinowski: Das Verhältnis der Philosophiegeschichte zur systematischen Philosophie und der Werdegang der wissenschaftlichen Erkenntnis; Georg Katkov: Zur Wiederlegung des Pessimismus auf metaphysischem Gebiete; John Watson: A Discussion of Dr. Whitehead's Philosophy of Nature with special reference to his Work „Concept of Nature“.

XXIV. Probl`emes divers. Théorie de la connaissance.

Section III (Vendredi 7 Septembre)

Régis Jolivet: Les embarras de l'idéalisme contemporain; A. Kastil: Ontologischer und gnoseologischer Wahrheitsbegriff; G. Persigout: Nécessité et possibilité d'une métaphysique positive; B. Petronievics: Finitisme et monadologie; Halil Nimetullah: Logique de la raison et logique de la conscience; Eugeniu Sperantia: Les lois et les formes de la pensée comme projections des propriétés de la vie; E. Habermann: Kausalität und Wahrscheinlichkeit im Gebiete des chemischen Geschehens; René Poirier: Le probl`eme de la vérité et la pensée logique. Discussion (L. Brunschvicg, A. Kastil).

XXV. Probl`emes divers. Les valeurs.

Section IV (Mardi 4 Septembre)

Nicolai Hartmann: Das Weltproblem in der Philosophie der Gegenwart; J. Laird: Must Values be mental?; Cornelius Krusé: Is Subjectivism in Value Theory compatible with Realism and Meliorism? Discussion (O. Kraus, H. Spiegelberg, P. Romano, H. Oakeley, S. Hessen, R. Wellek, E. Gottwald, A. Jesan, R. Zocher, F. Weber, H. Schwerak, G. Katkov, N. Hartmann, C. Krusé, J. Laird, J. M. Warbeke, T. V. Smith).

XXVI. Probl`emes divers. Pédagogie.

Section V (Mardi 4 Septembre)

Léon Robin: La formation de l'esprit philosophique; Giacomo Tauro: Rapporti fra il diritto penitenziario et la pedagogia; Thomas Givanovitch: Les premi`eres bases de l'éthique délictuelle (ou anormale);
◦ Etienne de Boda: Les probl`emes de l'éducation de l'intelligence; Ernst Harms: Zur Reorganisation des philosophischen Unterrichts; Sergius Hessen: Das Prinzip der Totalität in der Pädagogik. Discussion (P. Siwek, E. de Boda, T. Givanovitch, P. Dahle, S. Marck, L. Robin).

XXVII. Probl`emes divers. Esthétique et linguistique.

Section VI (Vendredi 7 Septembre)

J. Pos: La qualité et ses aspects quantitatifs; Jan Mukařovský: L'art comme fait sémiologique; Dimitrie Cuclin: Musique, art, science et philosophie; Raymond Bayer: La méthode esthétique objective et l'investigation psychologique; G. D. Scraba: La métaphysique du langage. Discussion (H. J. Pos, S. Frank).

XXVIII. Probl`emes divers. Organisation.

Section VII (Vendredi 7 Septembre)

Pentzäll: Project of a Bureau of philosophical Research Information. Discussion (V. K. Škrach, H. Kuhn, E. Kailla, J. Geiger, A. Petzäll).

Literatura:
◦ Sb. mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932, ed. M. Habáň, 1933;
◦ M. Habáň: Práce filozofických konferencí v Praze 1932, FR 1932;
◦ M. Habáň: Poznámky k mezinárodním filozofickým konferencím v Praze, FR 1933;
◦ Cz. Głombik: Tomizm czasów nadziei. Slowia\'nskie kongresy tomistyczne, Praga 1932 – Pozna\'n 1934, Katowice 1994;
◦ Actes du huiti`eme congr`es international de philosophie a Prague 2–7 Septembre 1934, Prague 1936;
◦ M. Znoj, L. Major, J. Pešek, M. Sobotka: Spor o demokracii na VIII. mezinárodním filozofickém kongresu v roce 1934 v Praze, FČ 1990.

hp, jg

Jednota filosofická

Jednota filozofická (JF) byla ustavena v Praze (po vzoru Jednoty českých matematiků a fyziků) jako „spolek pro pěstování filozofie, jejž v život uvedla snaha po česku pracovat na poli nejušlechtilejším“. Zahajovací schůze JF se konala 3. 7. 1881. Jako zakladatel JF je v úředních dokumentech uváděn posluchač filozofie Georg Guth (Jiří Guth-Jarkovský), který se také stal jejím prvním jednatelem (v této funkci je podepsán pod prvními stanovami JF, jež se dochovaly v opisu z r. 1888). Prvním předsedou JF byl zvolen Otakar Hostinský, jenž rovněž přednášel na ustavující schůzi (O vztazích mezi filozofií kritickou a praktickou). První přednášku (O metodičnosti ve studiu filozofie) však měl už 30. 6. 1881 Josef Durdík, který byl jako ordinarius filozofie jmenován čestným členem – protektorem spolku. K prvním přednášejícím patřil také Oldřich Kramář: 24. 11. 1881 zahájil přednáškový cyklus O správnosti realismu (v r. 1911 byl jmenován čestným členem JF). Po Hostinském se ve funkci předsedy JF vystřídali F. Krejčí, E. Rádl a J. Král (který abdikoval po únoru 1948). Po r. 1920 vznikly pobočky JF např. v Plzni, Českých Budějovicích, Moravské Ostravě, Olomouci, Brně; nejagilnější z nich byla pobočka brněnská, která se mohla opírat o pracovníky nově zřízené Masarykovy univerzity. (Přednášky členů JF pořádají i jiné organizace,např. velmi aktivní Osvětová beseda v Kdyni.) V letech po 2. světové válce v čele JF stáli J. B. Kozák, Ladislav Rieger a Ludvík Svoboda. Po zřízení FÚ ČSAV ztratila JF svou nezávislost i dosavadní charakter: podle stanov z r. 1957 „pracuje při ČSAV jako dobrovolné vědecké výběrové sdružení vědeckých a odborných pracovníků v oboru filozofie“. Na počátku 70. let (za tzv. normalizace) byla činnost JF ukončena (mj. s odkazem na to, že poskytovala prostor pro propagaci nemarxistických názorů); místo ní byla ustavena opět „výběrová“ Filozofická společnost při ČSAV. K obnovení činnosti JF (v Praze i některých dalších městech) došlo v r. 1990; jejím předsedou byl zvolen Ladislav Hejdánek.

Hlavní formou činnosti JF byly od počátku přednášky, sdružované někdy do cyklů. Přednášeli nejen filozofové (domácí i zahraniční), ale i vědci zajímající se o filozofické aspekty své disciplíny. V první třetině našeho století k častějším přednášejícím a také funkcionářům JF patřili I. A. Bláha, A. Dratvová, F. Fajfr, J. L. Fischer, A. Klatovský, F. Pelikán, Z. Smetáček, V. K. Škrach, J. Tvrdý, K. Vorovka, A. Uhlíř, B. Zbořil ad. Pokusy JF o vlastní vydavatelskou činnost narážely na trvalý nedostatek peněz, který i jinak omezoval obsah a rozsah její činnosti. V poválečných letech řídil J. L. Fischer edici Přednášky JF, kterou uvedla práce E. Rádla Rassové theorie a národ (1918); jako 19. svazek vyšly v r. 1924 přednášky E. Rádla, F. Weyra a B. Lifky ke 200. výročí narození I. Kanta. Brněnský pokus o Publikace JF z r. 1939 (stál u něho opět J. L. Fischer) se musel už z vnějších důvodů omezit na vydání Fischerovy přednášky Národní tradice a česká filosofie. Úkoly a výzvy. Velkou zásluhu o český filozofický život si JF získala iniciováním prvního našeho filozofického časopisu Česká mysl, jehož první ročníky byly uváděny jako „orgán JF“; vlastním vydavatelem ČM byla JF pouze v l. 1941–47. O obnovení ČM se snažila JF po r. 1990, ale do konce r. 1997 vyšla pouze tři čísla. Nakladatelství Čin vydalo několik svazků Knihovny České mysli, kterou řídili F. Krejčí a V. K. Škrach (jako 2. sv. Rádlovu Moderní vědu, 1926). Zprávy o činnosti JF přinášela ČM, RF, později FČ.

 

 

Bibliografie:
◦ A. Dratvová: JF v letech 1881–1965, FČ 1966;
◦ J. Gabriel: Brněnská pobočka JF v letech 1922–1965, FČ 1966;
◦ J. Popelová: 100 let JF, 1981.

jg

Výuka filosofie ve školách

Filozofický život u nás byl od počátku 11. stol. spojen s kláštery a klášterními školami a s městskými farními školami (kromě Prahy od 1. poloviny 13. století existovaly ve Znojmě, Brně, Jihlavě, Litoměřicích, Mostě, Plzni). Vyšší vzdělání bylo možno získat v cizině. V 11. století byla založena pražská katedrální škola (v l. 1008–18 zde učil např. mistr Hubalt z Lutychu), která patřila mezi proslulé školy zejména od 2. poloviny 13. století, kdy na ní působili i čeští mistři Očko a Bohumil, kteří přednášeli gramatiku a logiku, a mistr Řehoř z rodu Vartenberků, který vykládal Aristotelovu přírodní filozofii. V rámci filozofie se učila zejména logika a tzv. dialektika na základě Boethiových latinských překladů Aristotelova Organonu, Porfyriova Úvodu (Eisagogé) k Aristotelovým Kategoriím, kompendiálních spisů Martiana Capelly, Cassiodora, Bedy Venerabilis, Isidora Sevillského, Alcuina z Yorku a Petra Lombardského, a to v rámci koncepce sedmera svobodných umění (trivium: gramatika, rétorika, dialektika/logika, quadrivium: aritmetika, geometrie, astronomie, musica). Po r. 1270 existovala na Vyšehradě notářská a rétorická škola, kterou založil Jindřich z Isernie.

Na základě listiny papeže Klimenta VI. z 26. 1. 1347 založil Karel IV. 7. 4. 1348 v Praze univerzitu, zvanou pak Karlovou, která měla čtyři fakulty (artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou). Z prvních učitelů artistické (filozofické) fakulty známe mistra svobodných umění Waltera, který učil ve škole při pražském týnském chrámu, z r. 1359 víme o prvním absolventovi Jindřichovi z Libšic, kterému byl kancléřem univerzity arcibiskupem Arnoštem z Pardubic vydán diplom mistra svobodných umění. Dašími učiteli artistické fakulty v předhusitském období byli Heřman z Winterswicku, Jindřich Totting z Oyty, Vojtěch Raňkův z Ježova a Jenek Václavův z Prahy. Základními formami výuky byly přednáška (lectio) a rozmluva (disputatio), která měla mj. podobu kvestií nebo výročních disputací (kvodlibetů). Na začátku 14. století probíhal na UK spor o Viklefa, do kterého vstoupili Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Matěj z Knína, Jan Hus a Jeroným Pražský jako přívrženci realismu a Jan z Münsterberku, Jan Hubner a Jan Arsen z Langenfeldu jako nominalisté. Spor vyvrcholil v r. 1409 Dekretem kutnohorským a odchodem cizích mistrů, po kterém UK ztratila své dosvadní postavení ve střední Evropě. Po husitských válkách se výuka na univerzitě redukovala pouze na artistickou fakultu a byla vyhrazena prakticky jen kališníkům.

Po příchodu jezuitů do Prahy v r. 1556 byla založena svatoklimentská kolej (Klementinum), ke které patřily i školy - nižší (studia inferiora) měla charakter gymnázia a vyšší (studia superiora) tvořily fakulta filozofická a teologická. Založil je v r. 1562 Ferdinand I.; v r. 1616 povýšil jezuitskou akademii na univerzitu císař Matyáš. Na jezuitských školách byla filozofická fakulta určena pro studenty ve věku od 14 do 16 let, trvala tři roky, během kterých se studovala logika, fyzika s matematikou a metafyzika s etikou. V 16. století patřili k významným učitelům jezuitské akademie Angličané Jiří Ware a Edmund Campion, z českých teologů Baltazar Hostounský a Václav Šturm. Jezuitská akademie byla založena rovněž v Olomouci. Po r. 1622 byla jezuitům svěřena správa Karlovy univerzity. Spojili ji s Klementinskou kolejí jako Karlo-Ferdinandovu univerzitu a obnovili její čtyřfakultní charakter. Sami měli vyhrazenu filozofickou a teologickou fakultu. Filozofii přednášel Rodrigo de Arriaga, na lékařské fakultě učil Jan Marcus Marci z Kronlandu. V r. 1635 založil pražský arcibiskup Arnošt Harrach arcibiskupský kněžský seminář, vlastně další filozoficko-teologickou školu, na které působili např. Bernard Sannig a Jeroným Hirnhaim. Tento seminář byl zrušen v r. 1783 a místo něho byl ustaven generální seminář pro výuku bohoslovců z celých Čech. Vedle jezuitů se školské výuce filozofie v rámci širšího vzdělávání u nás věnovali také piaristé, kteří k nám přišli v r. 1631 a z jejichž škol prosluly zejména ústavy v Litomyšli, Mikulově, Strážnici, Kroměříži, Moravské Třebové aj. V r. 1747 bylo zrušeno výsadní právo jezuitů přednášet na univerzitě filozofii, v r. 1752 bylo povoleno přednášet i filozofii nearistotelskou a v r. 1763 byl po více než 100 letech jmenován profesorem filozofické fakulty nejezuita a laik Karel Jindřich Seibt, který začal přednášet ne už latinsky, ale německy. Reforma z r. 1752 stanovila povinnost všech uchazečů o univerzitní studium absolvovat dvouleté studium filozofie, pro posluchače právnické fakulty přímo na univerzitě. Pro výuku filozofie zpracovali podle Ch. Wolffa nové učebnice Antonín Boll a Kašpar Sagner.

V r. 1773 byl zrušen jezuitský řád a v r. 1784 byla provedena další zásadní reforma studia filozofie, které bylo sekularizováno; jako vyučovací jazyk byla stanovena němčina, studium bylo tříleté a jeho absolvování bylo podmínkou pro přijetí na všechny ostatní fakulty. V r. 1804 byla na filozofické fakultě zřízena povinná stolice náboženství, na kterou byl jmenován Bernard Bolzano. Propedeutický charakter filozofických studií zůstal zachován až do r. 1849; po r. 1824 bylo studium na filozofické fakultě opět zkráceno na dva roky, první ročník se nazýval logika a zahrnoval týdně 2 hodiny náboženství, 5 hodin praktické filozofie, 2 hodiny latiny a 7 hodin matematiky, druhý ročník (fyzika) obsahoval 2 hodiny náboženství, 3 hodiny praktické (morální) filozofie, 2 hodiny latiny a 8 hodin fyziky a matematiky. Po Thunově reformě v r. 1849 byla filozofická propedeutika přesunuta do posledních dvou ročníků gymnázií a filozofická fakulta získala rovnocenné postavení s ostatními fakultami. Fakulta se dělila na sekce filozofickou, matematickou, přírodovědnou, historickou a filologickou. Ve filozofické sekci působili H. K. Leonhardi (teoretická a praktická filozofie), I. J. Hanuš (teoretická a morální filozofie a dějiny filozofie), J. H. Löwe (teoretická a morální filozofie), W. Volkmann (estetika) a F. Čupr a později J. Dastich (filozofie v české řeči). Dastichovým nástupcem se v r. 1872 stal Josef Durdík, po úmrtí Leonhardiho a Volkmanna přišli Karl Stumpf a Anton Marty.

V r. 1881 byl rakouským parlamentem přijat zákon o rozdělení pražské univerzity na univerzitu českou a německou, který panovník potvrdil v r. 1882. V akademickém roce 1881–82 byly zahájeny přednášky na filozofické fakultě české univerzity (ve stejném roce i na právnické, v r. 1883 byla rozdělena fakulta lékařská a v r. 1890 bohoslovecká; přírodovědecká fakulta vznikla v r. 1919 rozdělením filozofické fakulty). Profesory filozofie v té době byli Josef Durdík, Gustav Adolf Lindner a T. G. Masaryk, profesory estetiky Miroslav Tyrš a Otakar Hostinský. V 90. letech na fakultu přišli František Drtina, František Čáda a František Krejčí. Někteří významní filozofové působili v sekci přírodovědné (Emanuel Rádl) nebo na lékařské fakultě (František Mareš) a rovněž na německé univerzitě (Ch. v. Ehrenfels, fyzik Ernst Mach, později R. Carnap ad.).

V r. 1919 byla v Brně zřízena Masarykova univerzita, na jejíž Filozofické fakultě působil jako první profesor filozofie Otakar Zich. Na olomoucké Univerzitě Palackého, která byla založena v r. 1946, vybudoval filozofické pracoviště J. L. Fischer. Po založení Univerzita J. A. Komenského v Bratislavě v r. 1919 se na výuce filozofie na tamní FF podíleli v meziválečném období do r. 1939 i někteří čeští filozofové, především Josef Král, Josef Tvrdý a Mirko Novák.

Na FF v Praze, Brně a Olomouci se dnes studuje odborná filozofie buď jako samostatný obor, nebo v kombinaci s jiným oborem. Katedry a ústavy filozofie jsou rovněž na pedagogických fakultách, na některých přírodovědeckých fakultách i na některých jiných vysokých školách v ČR.

 

 

Bibliografie:
◦ Dějiny Univerzity Karlovy I–III, 1995–97;
◦ J. Petráň: Nástin dějin FF UK, 1984;
◦ Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu, 1993.

jz

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info