Příběh o daru 468,468 BTC, který pro Českou republiku zprostředkoval a přijal ministr spravedlnosti Pavel Blažek, je pozoruhodný z mnoha různých důvodů. Kromě demise ministra kauza otevřela i několik filozoficky zajímavých otázek. V první části tohoto textu budu formulovat otázky a morální dilemata, které by si jednotliví aktéři kauzy mohli či měli klást a řešit. Rozeberu argumentaci a vyjádření, která jsou (prozatím) k dispozici, a pokusím se ukázat, v čem jsou problematická. Pro tuto chvíli zcela záměrně ponechám osobu dárce stranou a přistoupím na to, že pro darování je jedno, kdo dar dává. Možným úvahám dárce se budu věnovat v pokračování tohoto textu.
Představte si, že se můžete podílet na obnovení přístupu k datům, jejichž součástí mohou být také aktiva nejasné, ale pravděpodobně velmi vysoké hodnoty. O jak velkou částku by se muselo jednat a jak velký podíl na této částce byste museli mít přislíbený, abyste se akce zúčastnili a na obnovení přístupu se podíleli?
Tyto dvě otázky jsou poměrně triviální a formulovat racionalitu odpovědi není příliš složité. Potenciální zisk budeme porovnávat s cenou našeho času a energie, které bychom zapojením do akce museli obětovat. V odpovědích na otázky se budou odrážet naše představy o tom, jak významná je naše role pro zdárný průběh akce, a samozřejmě také to, co považujeme za spravedlivé dělení. Čím větší vliv máme, s tím větším požadavkem na podíl z výnosu můžeme do vyjednávání vstupovat. Pozice někoho, kdo může, byť jen nepřímo či hypoteticky, zajistit, aby nedošlo ke smazání dat a došlo k vydání nosičů, na kterých se nacházejí, je nepochybně lepší než pozici někoho, kdo bude proces obnovování přístupu k datům pouze dozorovat. Další důležitou proměnou je nejistota. Čím větší nejistotu ohledně celkové hodnoty aktiv máme, tím menší podíl je racionální požadovat, pokud se chceme s majitelem dat dohodnout.
Z morálního hlediska jsou klíčové dvě okolnosti: zaprvé je to původ a/nebo historie aktiv, zadruhé je to povaha dalších dat, které se v našem myšlenkovém experimentu obnoví. Domnívám se, že právě vysoká míra nejistoty týkající se původu a/nebo historie aktiv a povahy dalších dat, o kterých nevíme, zda nemohou někoho jiného ohrozit či mu ublížit, je to, co nám dělá problém hodnotit zapojení do obnovení přístupu k datům jako správné jednání. A tím spíš, pokud se do obnovení zapojí někdo, kdo zastává post ministra spravedlnosti. Pojďme si blíže rozebrat tu první okolnost.
V kauze bitcoinového daru se někteří jeho aktéři (Pavel Blažek, ale i Radomír Daňhel, náměstek ministra spravedlnosti) odvolávají na rozhodnutí soudu, který vrátil dárci elektronická zařízení s tím, že se nepodařilo prokázat, že jsou na nich prostředky, které pocházejí z trestné činnosti. Takový verdikt soudu ale o původu bitcoinů nic pozitivního neříká. Naopak. Původ je nejasný, podezření zůstává.
Při peněžních transakcích obvykle nehledíme na to, jaká je historie či původ jednotek, které v nich používáme. Člověk nemá nástroje, jak zjistit, jestli bankovkou, kterou platí za bochník chleba, nebylo v minulosti někým jiným zaplaceno třeba za gram kokainu. Stejně tak člověk neví, když jako majitel obchodu s textilem přijímá platbu za šaty, jestli si kupující na ty šaty vydělal legální, nebo nelegální cestou. Běžný člověk v takových situacích neřeší žádné morální dilema ohledně historie či původu peněz ovšem pouze do té chvíli, než nenarazí na falešnou bankovku.
Zaplatili byste bankovkou sousedovi za nákup, pokud byste měli podezření, že daná bankovka je falešná? Zaplatili byste takovou bankovkou v obchodě? Přijali byste takovou podezřelou bankovku za své zboží? Chtěli byste v takových podezřelých bankovkách dostávat svou mzdu?
U bitcoinů, ve kterých byl přijat dar, je situace jiná než u běžných peněz. Bitcoiny nelze falšovat. Bitcoiny i jeho části ale mohou být a také jsou v rámci sítě trasovány a označovány, pokud byly vydělány nelegálním obchodem nebo jím prošly. Označování není stoprocentní, přesto by se většina držitelů bitcoinu snažila takovým jednotkám s „nečistou stopou“ vyhnout. Mohli by se totiž dostat do problémů ve chvíli, kdy by se za ně pokusili něco nakoupit, anebo by je chtěli směnit na burze za běžnou měnu. Takové bitcoiny by jim mohly být na burze zadrženy a břemeno dokázat čistotu jejich původu by spadlo na ně.
Otázky tedy zní: Jak vysokou hodnotu by musel mít dar v BTC, abyste využili nástroje na ověření čistoty jeho stopy? Změnilo by se vaše uvažování o velikosti daru a jeho kontrole, pokud byste byli ministrem spravedlnosti?
Pavel Blažek ve svých vyjádřeních formuloval následující úvahu. I kdyby se později u soudu prokázalo, že darované bitcoiny pocházejí z trestné činnosti, výsledek by byl stejný. Takové bitcoiny by totiž stát zabavil a staly by se součástí státního rozpočtu. Tak v čem je rozdíl? Je skutečně jedno, jestli stát přijímá do svého rozpočtu výnosy z trestné činnosti formou daru, anebo formou zabavení, kdy musí uplatnit svou moc? Jaké jsou hranice státní moci v případě bitcoinů? A nebylo by nakonec výhodnější domluvit se s tím, kdo je podezřelý z páchání trestné činnosti a své zisky drží výhradně na své bitcoinové peněžence, aby část svého zisku státu daroval, než se snažit prostřednictvím policie a soudů podezřelému výnos z trestné činnosti dokázat?
Bitcoiny jsou jiné než běžné peníze. Případ s darovanými bitcoiny jasně ukázal, že bez spolupráce majitele klíčů je zabavení bitcoinů prakticky nemožné. Téměř deset let byla elektronická zařízení, na nichž byla „uložena“ (asi už jen) část bitcoinů z trestné činnosti, za kterou byl dárce odsouzen a za kterou si odpykal trest, v rukou státu a státu se nepodařilo tyto bitcoiny zabavit. Po propuštění a vydání nosičů dárce pak poslal ministerstvu spravedlnosti bitcoiny z trestné činnosti, za kterou ještě nikdo nebyl ani obviněn.
A jaké z toho plyne ponaučení? Jedno ze základních investorských pravidel zní: Neinvestujte do aktiv, kterým nerozumíte. Analogicky bychom tedy mohli říct: Nepřijímejte ani dary v aktivech, kterým nerozumíte.
Z toho, co dosud víme, se zdá, že všechny kroky, které vedly k darování bitcoinů, byly „ultra-legální“ a že to hlavní, co aktéři, kteří se podíleli na obnovení přístupu k datům, obchodovali, byla jejich osobní reputace. A bohužel také reputace úřadu, protože dar přijal ministr spravedlnosti.
Bylo by asi naivní si myslet, že jsme vrcholem a posledním slovem evoluce.
