Časem proti proudu narůstajícího hluku

V současnosti je stále obtížnější nalézt tiché místo bez zvuků, hluku či hudby. V roce 1954 publikoval Mirko Novák, jeden z předchozích vedoucích naší katedry, text „Otázky hudby hrané k práci a hudby reprodukované do veřejného prostoru“. Nese v něm nelibě všudypřítomnost hudby, která se mu zdála všeobklopující, obtěžující a koncentraci narušující. V roce 1949 marně prchal s početnou rodinou před přílišným hlukem Odon Tříška, úředník bytového úřadu, který se ocitl z nadměrného hluku a nemožnosti mu ve městě ani na vesnici uniknout, na pokraji nervového zhroucení (film Rodinné trampoty oficiála Tříšky, 1949). A v roce 1908 vydal filozof a psycholog Theodor Lessing (1872-1933, jeho hrob najdete na hřbitově v Mariánských Lázních, kde byl v roce 1933 zavražděn dvěma hlasitými výstřely) spisek s názvem „Hluk“ (Der Lärm – Eine Kampfschrift gegen die Geräusche unseres Lebens – spisek původně vyšel edici Hraniční otázky nervového a duševního života). Kniha vyšla na sklonku roku 2021 v českém překladu v nakladatelství Přestupní stanice. Zjistíte, že tehdejší úroveň hluku (včetně klepání koberců, matrací, troubení automobilů, houkání lodních sirén, zvonění zvonů a zvonkoher, zvukových projevů zvířat a lidí, zvuků domácností, nadměrného hluku velkoměst i mnoha dalších zvuků a hluků) připadla Lessingovi na počátku 20. století takřka nesnesitelná. U Lessinga byl v nemilosti i klavír, který je s dějinami naší katedry nedílně spjat.

„Kdo seznámí mě s chválenou zemí

a ukáže mi směr k té požehnané cestě,

kde pro klavír ještě místo není,

ten mučící nástroj, jejž nenávidím krutě.

Kritiky rozumu bys psal dnešní,

ve které shromažďují se myšlenky mocně,

musel bys Kante, filosofie spasiteli,

hluchý být, aby Ti neprchly do pustiny.

(s. 85)

Přejeme tichý den.