Hřbitov, muzeum a věrní zesnulí

2. listopadu jsme měli možnost prožít jeden z melancholických dnů, Památku všech věrných zesnulých. Mnohá místa posledního odpočinku zvaná hřbitovy, mají nad hlavním vstupem často umístěn nápis „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“. Lakonické sdělení nás upomíná na prostý a neodvratný fakt: z dlouhodobé perspektivy činí úmrtnost populace 100%. Tato skutečnost nemohla filozofům uniknout a díky tomu máme téma smrti v dějinách filozofie zpracováno komplexně od antiky po současnost (i pro budoucnost, v níž budeme byvší). Ke smrti náleží i hřbitov. Hřbitov je spřízněn s institucí zvanou muzeum, byť obě instituce jsou architektonicky a prostorově jinak řešeny. Zdánlivě je navštěvujeme odlišně naladěni. Společné ale mají například to, že část sbírek bývá umístěna v podzemí. V muzeu se shromažďují věci, objekty, předměty. Když muzea procházíte, nahlížíte do vitrín a prohlížíte si exponáty, nemůžete se zbavit dojmu, že sesbírané a shromážděné věci byly vystavením připraveny o svou životní funkci. Proto bychom muzeum mohli rovněž navštěvovat jako hřbitov věcí. Hegel měl vůči hřbitovům a muzeím (jako hřbitovům věcí) hezký vztah, protože každý hrob mu připomínal jedinečnou prožitou možnost a každá kost mu reprezentovala nějakého z předků (Hegel ještě nebyl členem Spolku přátel žehu). Hegelův vstřícný postoj k minulosti a zemřelým byl cizí italským futuristům počátku 20. století. Muzea jim připadala spíše jako hrobky uměleckých děl a v zájmu opojných představ o budoucnosti navrhovali futuristé zničit nejen muzea, ale i knihovny a akademie všeho druhu. Marinettimu tyto instituce připadaly jako kalvárie, na níž visí ukřižované sny. Futuristům (nebo alespoň Marinettimu) se zdálo, že muzea v Itálii vše překrývala jako hřbitovy a že zničením muzeí přispějí k osvobození Itálie od útlaku mrtvých. Naopak přátelskou spřízněnost muzea a hřbitova obrazně popsal Bonaventura v Nočních vigiliích. Postava ponocného Johannesa Kreuzganga v nich prochází v noci hřbitovem, který mu připadá jako podzemní muzeum mrtvých. Prochází rovněž budovou muzea, které mu díky vystaveným antickým sochám připomíná nebe plné vyhrabaných neživých těl, tedy mrtvých. Muzea (chápaná jako hřbitovy) a hřbitovy (chápané jako muzea) mohou díky těmto vzpomínkám na naše filozofické a literární předchůdce obývat sympatičtí nebo nepřátelští cizí a zesnulí. Muzea se tak stávají naší pamětní síní pro blízké nebo kostnicemi cizích. A podzemní muzea mrtvých jsou hřbitovy.

Doporučená dušičková literatura:

• BONAVENTURA. Noční vigilie. Praha: Odeon, 1978.
• MARINETTI, Filippo Tommaso. Futuristické manifesty. Praha: Academia, 2022.
• SLOTERDIJK, Peter. Zur Welt kommen – Zur Sprache kommen. Frankfurter Vorlesungen Frankfurt a. M., Suhrkamp 1988.