Regulace AI a její perspektivy
Bylo by asi naivní si myslet, že jsme vrcholem a posledním slovem evoluce.
Jak kritizovat předky (a nepřijít při tom o život)
Od smrti George Floyda v roce 2020 proběhla světem vlna vypořádávání se s dějinami západní civilizace, jejíž jednou manifestací bylo poškozování či rovnou strhávání soch historických osobností. Pozornosti rozzuřených davů neunikly sochy amerických konfederačních generálů, kteří se aktivně podíleli na instituci otroctví v USA, conquistadoři, již dobývali Střední a Jižní Ameriku či velcí dějinní aktéři jako Kryštof Kolumbus, Theodore Roosevelt či Winston Churchill coby symboly koloniální expanze a nadřazenosti bílé rasy.
Nechci zde hodnotit, jestli je tato reakce na historické bezpráví, na němž se uvedení činitelé podíleli, správná. Nechci ani hodnotit, zda je vůči těmto osobnostem spravedlivá. Mým cílem je pouze poukázat na to, k čemu jsou iniciátoři strhávání soch (a nejen oni) logicky vázáni a jaké další důsledky tyto logické závazky mají.
Typickým motivem pro stržení sochy nějaké historické osobnosti je představa, že bychom neměli prokazovat úctu v podobě uměleckého zvěčnění lidem, kteří formovali nebo se aktivně podíleli na událostech, jež vyústily v nějakou formu společenské nespravedlnosti. Toto přesvědčení dává smysl jen tehdy, pokud se jeho zastánci domnívají, že to, co tito lidé dělali, bylo nemorální. Strhnout něčí sochu proto, že jeho činy byly neutrální či morálně přípustné, nedává dobrý smysl. Ovšem pokud to někdo považuje za nemorální, pak je takový člověk zase nutně vázán k přesvědčení, že se to nemělo stát a že kritizovaní jedinci měli jednat jinak. A zde se právě objevují zajímavé důsledky.
V 80. letech formulovali různí filozofové problém, který silně komplikuje jakékoli úvahy o mezigenerační spravedlnosti. Problém dostal jméno „problém neidentity“ a od jeho koncepce byly popsány gigabyty paměťových médií ve snaze najít přijatelné řešení. Problém neidentity vychází z předpokladu, že početí člověka je vázáno na velmi specifické okolnosti, jejichž realizace je důsledkem celé řady naprosto nahodilých faktorů. K tomu, aby byla počata konkrétní lidská bytost, je zapotřebí, aby se potkaly dvě konkrétní zárodečné buňky. A u každého narozeného jedince si lze představit nekonečné množství důvodů, které mohly hypoteticky takový proces početí zmařit – od těch zřejmých, kdy se rodiče prostě vůbec nesetkají nebo jeden rodič počne potomka s jiným partnerem, až po ty méně zřejmé, kdy rodiče s početím počkají třeba jen několik hodin a v důsledku toho zvítězí v závodu o oplodnění vajíčka jiná spermie. A tyto okolnosti jsou dále ovlivněny kromě náhod a malých osobních rozhodnutí také velkými společenskými pohyby jako například migracemi, válkami či makroekonomickými opatřeními. Můžeme jen spekulovat, kolik jiných dětí se narodilo, než by se bývalo narodilo, kdyby nepřišla pandemie Covidu, nebo kolik jiných dětí by bylo zplozeno, kdyby najednou bylo zavedeno vysoké školné na vysokých školách. Tento předpoklad problému neidentity dostal název „vratkost existence“. Samotný problém neidentity pak spočívá v tom, že právě kvůli vratkosti existence mají nejrůznější individuální a společenská rozhodnutí vliv nejen na to, jak dobře či špatně se budou mít naši potomci, ale rovněž na to, kdo tito potomci vlastně budou. Popsáno z opačné perspektivy, lidé, kteří dnes existují, vděčí za svou existenci mimo jiné tomu, že v dějinách nastaly velmi konkrétní události. A některé z těchto událostí, jako například zavedení otroctví ve Spojených státech, nebyly, přiznejme si, vůbec hezké a mohou mít přetrvávající vliv na blahobyt současných lidí.
Vztah k fenoménu strhávání soch významných historických osobností by nyní měl být zřejmý. Když Kolumbus objevil Ameriku nebo když konfederační generálové vedli boje za nezávislost otrokářských států a expanzi otroctví na americký západ, zcela jistě tím také ovlivnili, kteří z „možných lidí“ dostanou příležitost obsadit pozice „existujících lidí“ v následujících generacích. Nebyl to vliv jediný a postačující, ale jistě to byl vliv nutný. Bez jejich činů, rozhodnutí či politik by dnes existovali v USA úplně jiní lidé, než ve skutečnosti existují. A z toho plyne, že by neexistovali ani ti, kteří tyto historické osobnosti nyní kritizují a strhávají jejich sochy.
Znamená to, že aktivisté za sociální spravedlnost a práva menšin nemohou důvodně kritizovat dotyčné historické osoby za příkoří, jež způsobily či pomáhaly ve společnosti udržovat? Mohou. Je ale potřeba si uvědomit, co je v takové kritice implicitně, ale zcela nutně obsaženo. Když si aktivisté přejí, aby dějinách otroctví neexistovalo, přejí si svět, který je nepochybně lepší než ten, ve kterém žijeme dnes a ve kterém se mnohé menšiny s důsledky otroctví ve formě rasismu stále potýkají. Ale zároveň je to svět, ve kterém tito aktivisté sami nikdy nebyli počati. Nebýt otroctví, byla by v USA populace možná šťastnějších, ale úplně jiných lidí.
Tato úvaha nemá v žádném případě sloužit jako kritika hnutí jako Black Lives Matter, které strhávání soch iniciují. Byla by to velmi krátkozraká kritika. Stejnému problému totiž čelíme úplně všichni, a to i v našem vztahu k historickým aktérům, kteří se rozhodně neadorují pomníky. Adolf Hitler je nepochybně jedním nejhorších zločinců v dějinách. Je zcela nepochybné, že holokaust si zaslouží to nejdůraznější morální odsouzení. Ale holokaust byla zároveň historická událost obrovského dosahu, která determinovala určitou strukturu budoucí populace. Strukturu, na jejímž přítomném konci jsme my všichni. A nevím, jak ostatní, ale já jsem rád, že jsem se narodil. To však znamená, že se nacházím ve značně absurdní situaci. Jsem rád, že jsem se narodil. Nejsem rád, že se udál holokaust. Ale bez holokaustu bych se nenarodil.
Jak tedy můžeme kritizovat naše předky za nemorální činy? Můžeme je kritizovat, jen pokud jsme ochotni hypoteticky vyměnit vlastní existenci ve světě, kde se odehrály opovrženíhodné události, za existenci jiných, šťastnějších lidí ve světě, kde se tyto události neodehrály. Vyjádření kritiky historických aktérů a událostí je tedy zároveň určitým aktem nabídky sebeobětování pro blaho někoho jiného. A nejen sebeobětování. Každý, kdo si přeje, aby se historie odehrála jinak, tím nabízí jako protihodnotu existenci také dalších lidí – svých sourozenců, rodičů, přátel i naprosto neznámých osob. Nabízí tím celou současnou generaci a všechny předchozí, které vznikly od událostí a díky událostem, jež jsou předmětem kritiky. A nejsem si zcela jistý, že na takovou štědrost máme právo.
Pokud ale nejsme ochotni tak štědrou nabídku učinit, nezbývá nám než o historických nespravedlnostech jen mlčet. A to není postoj, se kterým se žije snadno.
