Kant proti hluku

Tuhle jsme zmínili hluk v roce 1908. Před hlukem marně neprchal po pečlivé analýze pouze Theodor Lessing nebo oficiál Odon Tříška. Na sklonku 18. století se mu snažil uniknout i Kant. Ve sbírce anekdot o Kantovi se dočteme, že kvůli obtěžujícímu hluku se Kant v Královci často stěhoval. Klid na práci mu bohužel neposkytl ani dům s malou zahradou, který si ve zdánlivě klidné části města posléze koupil. Klid nečekaně narušoval zpěv vězňů z nedaleké věznice. Na tuto „hanebnost“ („der Unfug“ lze přeložit i jako darebáctví) si Kant stěžoval na policii. Dosáhl toho, že vězňům bylo povoleno zpívat pouze při zavřených oknech. V jiné verzi této anekdoty policie zakázala vězňům zpívat, aby nerušili klid pana profesora. To dá rozum. Pracujete-li na filozofickém projektu K věčnému míru (1795), víte-li, že „Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi“ (1793) a máte-li představu o osvíceném proniknutí nynější temnoty, pak vás nemohou rušit osamělí zoufalci a malé písně musejí ustoupit řádně zesíleným velkým písním. Takové anekdotické historky přímo vybízejí k anachronickým analogiím a variacím. A existují místa, kde už nic neruší ani Kanta. Přejeme tichý víkend.