O jedné zapomenuté identitě

7. 2. 2023 Radim Bělohrad

Varování před zhroucením: v tomto článku se hojně využívají slova blbost, stupidita a jejich deriváty.

Co je blbost? Blbost neboli stupidita je kognitivně-mravní deficience, při které postižený jedinec není schopen rozpoznávat fakta a přisuzovat jim patřičnou váhu, rozlišovat pravdu od nepravdy, identifikovat důvody k jednání, posuzovat jejich relativní důležitost a řídit se jimi v patřičném kontextu. Nejasnost panuje v tom, zda blbec tato fakta a důvody skutečně nedokáže rozpoznat, nebo si jich je moc dobře vědom a pouze je ignoruje. Jasné naopak je, že blbost je imunní vůči vzdělání a blbce nalezneme ve všech patrech a sférách společnosti.

Modelovým příkladem blbosti byl brazilský kněz, který se rozhodl získat finanční podporu na stavbu modlitebny pro řidiče kamionů tím, že si na křeslo navázal tisíc nafukovacích balónků a vznesl se do oblak. Když dosáhl šesti kilometrů, zjistil, že neví, jak se má zase dostat dolů. Roztrhané kousky balónků byly údajně nalezeny daleko v Atlantiku, kněze ale už nikdo nikdy neviděl. Posmrtně však získal Darwinovu cenu. Blbost je rozšířená, je však otázkou stupně a ne všechny případy jsou tak jasné.

Mluvit o lidech určité identity je ošemetné a vyžaduje to jisté předběžné kroky. Když se o blbcích rozhodne mluvit neblbec, měl by začít omluvou za to, že si o nich vůbec dovoluje cokoli říct, když není jedním z nich. Blbci totiž, jak uvidíme dále, mají určitou žitou zkušenost, kterou druzí nemohou nikdy sdílet, a proto je nepřípustné, aby se k problematice blbosti vyjadřoval kdokoli jiný než sami blbci. Dále by měl zdůraznit, že mluví v dobré víře, že chce jen představit určitou myšlenku a v žádném případě to nemá být chápáno jako zesměšňování, ponižování či projevování neúcty. A tohle by měl v pravidelných intervalech opakovat, protože je dost pravděpodobné, že to budou někteří jeho čtenáři a posluchači ignorovat.

Já tohle naštěstí dělat nemusím. Jednak možná po přečtení tohoto článku budete mít za to, že jsem taky blbec, takže vlastně budu mluvit o svých. A za druhé tohle píšu proto, abych blbým lidem pomohl pozvednout jejich sebevědomí, a ne se do nich navážel.

Další předběžné opatření je volba vhodného jazyka. Než začnete cokoli říkat či psát, musíte se nejprve seznámit s aktuálními pravidly referování k dané skupině, protože se přípustné výrazové prostředky velmi rychle mění a to, co bylo ještě předevčírem považováno za běžný způsob označení, bylo včera nahrazeno výrazem citlivějším, který byl dnes ráno odmítnut jako naprosto nepřijatelný. Bohužel „stupidity studies“ ještě není etablovaný sociálně-vědní obor, takže zatím není kde konzultovat. Ale dovolím si metodou analogie takový slovník po vzoru jiných osvětových slovníků zavést, a to s plným vědomím, že jde o metodu racionálního usuzování, což je jeden z nástrojů oprese. Tak především je naprosto nepřípustné to, čeho jsem se už dopustil výše, totiž označit danou skupinu jen podstatným jménem „blbci“, natožpak zpodstatnělým přídavným jménem „blbí“, „stupidní“ (podobně jako bližní, studující apod.). Takové označení je totiž urážlivé a hluboce zraňující, jelikož zjevně a jednoznačně sděluje, že tyto jedince nepovažujeme za lidi. Minimálně nezbytné je tedy „blbí lidé“, „stupidní lidé“. Ovšem ani to není optimální, jelikož tím naznačujeme, že dotčení jedinci jsou nejdřív stupidní a až potom lidé. Proto je nejvhodnější po vzoru již etablovaných identitárních termínů zavést „lidé s blbostí“ nebo „lidé stupidity“. S omluvou za svou předchozí neomalenost se toho budu nadále držet.

A nyní k samotnému problému. Navzdory nesouhlasným názorům, o kterých jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, dosáhla sociální spravedlnost v západní společnosti posledních dekád bezprecedentní úrovně. Historicky marginalizované skupiny požívají v rámci euroatlantické civilizace status, který v jiných kulturách a epochách nikdy neměly. Je to dobře a snahy o jejich plnou emancipaci by měly pokračovat. Ovšem v tom všem úsilí o to, aby černošské ženy byly rovny bělošským mužům, hispánští homosexuálové byli rovni maorským lesbám, asijské genderově fluidní bytosti byly rovny indiánským agenderovým bytostem a podobně, se zapomnělo na jednu sociální skupinu – na lidi s blbostí.

Ti jsou přitom diskriminováni ve všech sociálních sférách, a to způsobem, který by byl dnes zcela nemyslitelný u jiných sociálních skupin. Lidi stupidity ve svém okolí nikdo nechce. Žádný chytrý člověk nebude mít člověka s blbostí za přítele. Když se do rodiny přižení či přivdá člověk s blbostí, všichni jsou nešťastní, přestože to možná nevysloví nahlas. Lidé s blbostí jsou plošně diskriminováni v zaměstnání, protože každý zaměstnavatel dá bez jakýchkoli skrupulí přednost chytrému člověku před člověkem s blbostí. Když se člověk s blbostí vyskytne v nějakém kolektivu, všichni se ho snaží co nejdříve vypudit.

Nejen to. O lidech s blbostí se běžně společnost lidí s chytrostí vyjadřuje způsobem, který je o jiných skupinách naprosto nepřípustný. Věty jako Prezidentem by neměl být blbec; Ve vládě by neměli sedět blbci; Je třeba vymýtit blbost, atd. projdou v běžné konverzaci naprosto bez povšimnutí, ba vyvolají souhlasné pokývání hlavou. Podívejte se, jak se o blbosti vyjadřoval třeba velký klasik Jan Werich:

„Kde blb, tam nebezpečno.“

Nebo:

„Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství.“

Případně:

„Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat.“

Říct něco takového o libovolné jiné identitě by představovalo vážný morální prohřešek či dokonce porušení zákona. Zákony proti nenávistným projevům, které jsou v té či oné formě přítomny v legislativě všech západních států, lidi stupidity nechrání.

Navíc lidé s blbostí nejsou slyšet. Nikdo jim sice nebrání mluvit, ale slyšet nejsou. Jelikož je společnost chytrých vůbec nebere vážně, tak lokuční akty, které ve svých řečových projevech vykonávají, nemají žádnou ilokuční sílu – lidé s blbostí nemohou svými slovy mezi chytrými nic vykonat, ničeho dosáhnout, jsou neviditelní, umlčení. Ano, někdy jsou velice hluční, až agresivní, ale to je jen výraz frustrace z toho, že jejich slovům nikdo nepřisuzuje žádnou váhu.

Je-li společnost oáza blahobytu a lidé ženského pohlaví, lidé jiné než bílé barvy pleti, lidé homosexuální orientace a lidé s pocitem náležitosti k opačnému či žádnému pohlaví byli již přizváni, byť stále obývají její periferie, lidé blbosti žijí daleko v poušti, kde datle nerostou, a společnost si toho zatím vůbec nevšimla. V tom spočívá hluboká společenská nespravedlnost, již je třeba vymýtit.

Za prvé je třeba si uvědomit, že podobně jako sexuální orientaci si život s blbostí si nikdo nevolí. Neschopnost pochopit fakta, vážit důvody a jednat v souladu s těmi dobrými není něco, co si člověk může vybrat. Je mu to takříkajíc dáno. Moderním žargonem, stupidita je záležitostí hardwaru, nikoli softwaru, a konverzní terapie ve formě vzdělání s ní obvykle zmůže jen málo.

Za druhé – být blbý neznamená automaticky být horší. Stupidita není podřadná forma bytí, ale pouze jiná, alternativní. Spousta chytrých lidí má vůči lidem stupidity předsudky, protože nemají jejich žitou zkušenost a nechápou, že být blbý neznamená automaticky být hendikepovaný, natož pak nešťastný. Ano, chytří sice označují blbost za kognitivní a morální deficienci, ovšem lidé blbosti to takto necítí. Ve skutečnosti jediný důvod, proč tito lidé nedosáhnou na dobra, která jsou k dispozici chytrým, je společenská diskriminace. Tzv. sociální model byl už aplikován na nejrůznější fyzické a mentální hendikepy a neduhy, jeho proponentům ale uniklo, že stejně tak platí pro lidi s obyčejnou blbostí. Takoví lidé nemají problémy proto, že jsou blbí, ale protože jim chytří stále kladou překážky například ve formě přijímacích pohovorů. Chytří by si měli uvědomit, že jejich společenský status a všechny požitky, které z něj plynou, nejsou ničím jiným než nezaslouženým privilegiem. A taková privilegia musíme ve jménu sociální spravedlnosti eliminovat.

Je také třeba pochopit, že stupidita, stejně jako chytrost, je sociální konstrukt, a to proto, že fakta, důvody, pravda a poznání, kterými chytří lidé údajně disponují, jsou také pouhými sociálními konstrukty. To, že jsou v současnosti hranice mezi blbostí a chytrostí nastaveny tak, že je spousta lidí nedokáže překročit, je pouze znakem oprese ze strany privilegovaných chytrých, kteří tyto hranice nastavují, ve společnosti, která je posedlá intelinormativitou.

Je zcela zjevné, že stupidita je svébytnou sociální identitou – naplňuje všechny její znaky: je to niterná žitá zkušenost, kterou sdílí spousta lidí a která je nepřenosná; je to danost, se kterou člověk, který je jí zasažen, příliš mnoho nezmůže; ve společnosti vyvolává dojem inferiority, v důsledku čehož jsou její nositelé diskriminováni a marginalizováni. Přitom problémy takto postižených jedinců nejsou způsobeny jejich inherentními vlastnostmi, ale výhradně organizací společnosti a předsudky jiných. Chytří lidé nedokáží pochopit, že pohled na svět jedince s blbostí dokáže být stejně hluboký a bohatý jako ten jejich. Je skvělé, že máme sociálně-filozofické směry jako postmodernismus a sociální konstruktivismus, které nám pomáhají tyto identity nalézt a upozorňovat na jejich marginalizaci.

Je pravda, že ke stupiditě se na rozdíl od jiných identit příliš mnoho lidí nehlásí. Ovšem to není důkazem faktu, že nejde o svébytnou identitu, jež má nárok na politickou reprezentaci. Naopak je to jen dalším důkazem toho, že žijeme v předsudečné společnosti, kde se stupidita ostrakizuje, takže se lidé stydí k ní hrdě přihlásit.

Proto je třeba podporovat snahu o uznání blbosti jako svébytné identity. Pokud skutečně stojíme o spravedlnost, pluralitu a diverzitu, nemůžeme stupiditu nadále ze společnosti vytlačovat. Být blbý znamená být svým osobitým způsobem krásný. To bychom si měli uvědomit.

Takže, pane Werichu, Vy jste nebyl žádný blbec, ale v tomhle jste se zmýlil!