Nedávno mě v jedné knize o etice v současném světě zaujala jedna pasáž:
Jacqueline je na prvním večírku od té doby, co přišla na univerzitu. Jako jedna z mála lidí tam nemá bílou pleť. Najednou ji osloví mladý muž:
Mladík se zatváří trochu zmateně, ale pak jen pokrčí rameny a zeptá se jí, jaká hudba se jí líbí.
Jacqueline dobře ví, co to mělo znamenat. Ten člověk nechce vědět, odkud je. Chce vědět, odkud jsou její rodiče. Mohla by mu všechno vysvětlit – že se její děda narodil v Singapuru, matka že je z Londýna, ale její rodiče přišli z Ghany. Ve skutečnosti chce ten člověk vědět právě tohle. Ale Jacquelin nic vysvětlovat nehodlá. Zažila to už tolikrát a má toho plné zuby. Pokud by „z Essexu“ stačilo, kdyby to řekl běloch, proč to nestačí, když to řekne ona? Proč by lidé jako ona nemohli být z Essexu?
To, co Jacqeline prožila, je příkladem mikroagrese.
Pokud má být tento příklad typický, můžeme si z něj odvodit základní charakteristiky mikroagrese. Jde o řečový akt, při kterém zdánlivě nevinnou otázkou či poznámkou dle adresáta urazíte jeho důstojnost. Vyjádření urážky není záměrem mluvčího a nemusí si jej ani uvědomovat (jinak by nebyla, předpokládám, na místě předpona „mikro“). Dodatečnou charakteristikou může být, že jde o otázku či poznámku typickou, tedy adresátem opakovaně slýchanou, která jej nutí vysvětlovat skutečnosti, jež nemá potřebu vysvětlovat.
Mikroagrese je poměrně nový koncept. Jde o vynález některých představitelů progresivních proudů v západní společnosti, kteří bojují za politicky korektní vyjadřování a posílení cenzury projevu s cílem nastolení sociální spravedlnosti. Je to však koncept velmi problematický a jeho tematizace v etice či politické filozofii přinese podle mého názoru víc škody než užitku.
Především si je nutné uvědomit důsledky výše uvedeného faktu, že ofenzivní charakter údajných mikroagresí není důsledkem záměru mluvčího. Pokud se adresát cítí dotčen, nemůže to být proto, že se ho mluvčí dotknout chtěl. Jde o zvláštní situaci, kdy perlokuční síla řečového aktu nastává, aniž by výpověď měla sílu ilokuční. Dotčení je zde výsledkem celé řady interpretací, kterým adresát výpověď mluvčího podrobí: když se v Essexu zeptáte exoticky vypadajícího člověka, odkud opravdu je, dáváte mu otázku, kterou byste bělochovi nepoložili, a tím mu implicitně naznačujete, že nemůže jen tak být z Essexu, a tím mu sdělujete, že do Essexu nepatří, a tím ho ponižujete. Problém je v tom, že proti této fantaskní kaskádě interpretací stojí jiná, jednodušší: tazatel chtěl jednoduše vědět, odkud adresát pochází. Nic víc. Z pohledu první interpretace je tazatel ofenzivní; z pohledu té druhé je adresát vztahovačný. Nezdá se mi, že je důvodné za tu správnou považovat vždy tu první.
Příbuzný problém je, že mluvčí často nemá šanci asociace, které jeho bezelstná otázka vyvolá, předvídat. Jinými slovy, nemůže vědět koho, kdy a za jakých okolností urazí, jelikož ona urážka je vyvolána z jeho pohledu neškodným projevem. Nemohl by třeba urazit řidiče autobusu, když se ho zeptá, jestli by mu nezastavil mimo zastávku? Nebo vegetariána, když se ho zeptá, jestli mu nevadí jíst vejce? Vždyť i tito lidé se s podobným chováním setkávají často a mohli by tazateli podsunout nevyjádřenou sérii implikací, která končí přesvědčením, že tazatel vlastně pohrdá důstojností dané osoby jakožto řidiče či vegetariána. Výsledkem je morální bludiště, ve kterém se normální člověk velmi rychle ztratí.
Pak je zde ale ještě jeden problém. Zastánci posílení cenzury svobodného projevu někdy argumentují tím, že to, jak lidé běžně hovoří, je mnohdy pro určité jednotlivce či skupiny stigmatizující. Mám za to, že stigmatizující je naopak nálepka mikroagresora. Kořenem tohoto slova je totiž poměrně expresivní výraz „agrese“, který je zcela nemístný pro popis nezáměrných drobných příkoří, která údajní mikroagresoři vyvolávají. A předpona „mikro“ tento dopad příliš nezmírní. Onálepkovat člověka, který se vás zeptá na váš původ, jako mikroagresora, je jako obvinit člověka, který přejede vaši postavu svým pohledem, z mikroznásilnění.
Koncept mikroagrese je nebezpečný. Snaží se vymezit nový morální prohřešek tam, kde jsme dosud viděli směsici bezelstnosti, možná naivity či neinformovanosti na straně tazatele a nedůtklivosti na straně adresáta, a připsat jej na vrub výhradně jedné straně. Bylo by proti duchu této úvahy volat po jeho cenzuře. Není ale proti jejímu duchu volat po ostražitosti, kdykoli jej někdo proti někomu vytáhne.
Na Kanta vzpomínají nejen lidé živí, ale jsou zaznamenány rovněž vzpomínky osob neživých, v tomto případě literární postavy. Kadet rakousko-uherské internátní školy jménem Törless vzpomíná od roku 1906 na své první setkání s Kantem v následující ukázce.
Dagmar Pichová o místech, na která si na Harvardově univerzitě nechcete nešáhnout.
