Sebemrskačství západní civilizace

5. 1. 2023 Radim Bělohrad

Představte si svět, ve kterém velvyslanec Čínské lidové republiky vystoupí na valném shromáždění OSN s projevem, ve kterém se se zdrceným hlasem omluví za imperialistickou a expanzivní minulost Číny během dynastií Čchin a Chan, vyjádří hluboké opovržení nad Mao Ce-tungovým terorem, který připravil o život desítky milionů lidí na popravištích, ve věznicích nebo při hladomoru, kaje se kvůli tomu, jak Čína opovrhuje lidskými právy v Tibetu nebo „převychovává“ ujgurskou menšinu v koncentrácích v Sin-ťiangu. Pak vystoupí velvyslanec Ruské federace a se slzami na krajíčku se zpovídá z toho, jak v carském Rusku vraždili Židy při pogromech, je zhrzen z toho, jak Stalinovy čistky a represe přivedly až 14 milionů lidí do gulagů a 1,5 milionu se už odtud nevrátilo, nebo jak se současný teroristický režim snaží vymazat z mapy svého souseda.

Tak v takovém světě nežijeme.

Místo toho žijeme ve světě, ve kterém v OSN vystoupí Linda Thomas-Greenfieldová, velvyslankyně USA, a hovoří o tom, jak v Americe vyrůstala v rasismu, prožívala rasismus a přežila rasismus; o tom, že Amerika stojí na „prvotním hříchu“, kterým je otroctví; a o tom, jak je nezbytně nutné vymýtit ze společnosti představy o nadřazenosti bílé rasy. Když pak na konci svého projevu zmíní, že Čína vlastně také porušuje lidská práva, čínský velvyslanec Bing jí velmi rychle uzemní s tím, že když mají USA tak prohnilé dějiny, ať raději sklapne.

Postoj Thomas-Greenfieldové je symptomem širokého společenského hnutí, které se neomezuje pouze na USA, ale přitakávají mu prakticky všechny západní země. Analýzu tohoto fenoménu poskytuje ve své nejnovější knize A War on the West (Na Západě zuří válka) britský novinář a autor Douglas Murray.

Podle Murrayho analýzy prochází Západ kulturní válkou, která je bezostyšně namířena proti všem kořenům západní civilizace a proti všemu, co západní kulturní tradice vytvořila. Představitelé západních vlád, kulturních a vzdělávacích institucí i soukromých korporací a firem se buď dobrovolně, nebo pod stále se zvyšujícím tlakem určité části veřejnosti mrskají za příkoří, která na jiných rasách, pohlavích, genderových minoritách či původních obyvatelích páchali a stále páchají příslušníci západní civilizace, nebo specifičtěji bílí muži.

Murray ve své knize pečlivě dokládá na řadě příkladů, jakých rozměrů toto hnutí v západní společnosti nabývá.

Zmiňuje antirasistická školení, která pod tlakem kritické rasové teorie musí absolvovat zaměstnanci vládních úřadů, univerzit či soukromých společností. Na jednom takovém museli zaměstnanci napsat omluvný dopis hypotetické černošské ženě a nahlas ho přečíst nebo veřejně se zříci svého „privilegovaného postavení bělocha“. Jedinci, kteří si dovolili zpochybnit smysluplnost takových „terapeutických sezení“ nebo se odmítli jim podvolit, byli jednoduše propuštěni.

Další průvodní jev této morální paniky – strhávání soch a rušení historických osobností – je dobře známý. Murray ale poukazuje na zajímavý paradox. Příznivci kultury rušení neváhají odstranit sochu Davida Humea za jednu poznámku pod čarou a zrušit další intelektuály jako Voltaira, Milla a Kanta, třeba za to, že ve své době použili výraz, který je dnes chápán jako znevažující, nebo za to, že byli „nakloněni impériu“, navzdory tomu, že tito lidé, víc než kdokoli jiný, ve svých dílech systematicky obhajovali myšlenky rovnosti a svobody. Nikdo ale nemá nejmenší potřebu zrušit Karla Marxe, ve jehož díle a osobní korespondenci jsou doložitelné četné příklady rasismu, antisemitismu, schvalování kolonialismu a souhlasu s otroctvím; dokonce se mu dnes odhalují nové sochy! Rovněž základnímu principu kultury rušení, podle kterého „kdo je podezřelý, ten je vinen“, zatím uniká M. Foucault se svým obviněním ze znásilňování chlapců v Tunisku, zatímco jiní, jako Woody Allen či Alan Dershowitz, byli bez řádných důkazů či navzdory jim nemilosrdně vymazáni ze společnosti. Je jen náhoda, že komunista a postmodernista požívají ve woke kultuře takovou imunitu?

Murray dále dokladuje, že jedním z cílů těchto diskreditačních snah jsou také hodnoty racionality, objektivity a evidence. Různí levicově-progresivní aktivisté označují tyto hodnoty jen za další symboly nadřazenosti bílé rasy a nástroje oprese. Prakticky to znamená, že když člověk požádá, aby woke aktivista doložil některá svá tvrzení či vyargumentoval některé své postoje, je to odmítnuto jako další projev rasismu a oprese. Místo racionální argumentace a požadavku řádného zdůvodnění svých proklamací se klade nezpochybnitelnost niterných pocitů a „žité zkušenosti“ utlačovaných.

Extrémní podobu útoku na racionalitu, objektivitu a obecně vědu dokládá Murray na diskusi, která se rozvířila nad platností samotné logiky a matematiky, ilustrované na elementární matematické větě „2+2=4“. Někteří angažovaní matematikové tvrdili, že není jen jedna správná odpověď, že 2+2 může být klidně 5, a že trvání na jen jedné správné odpovědi je pouze další projev rasismu a nadřazenosti bílé rasy. Vřele doporučuji si debatu dohledat a začíst se (např. zde: https://www.popularmechanics.com/science/math/a33547137/why-some-people-think-2-plus-2-equals-5/ ) – jako příklady vyvrácení tohoto údajného rasistického předsudku byly předloženy například tyto protipříklady: 2,3 se zaokrouhluje na 2. Když sečtete 2,3 a 2,3, dostanete 4,6, a to se zaokrouhluje na 5. Takže 2+2 není 4, ale 5. Nebo: když smícháte 2 hrnky mouky a droždí a 2 hrnky vody, vznikne vám 5 hrnků těsta. Ať už si o těchto protipříkladech myslíte cokoli, cílem iniciativy „spravedlivé matematiky“ (equitable maths) je ukázat, že existují různé správné odpovědi, že příslušníci jiných etnik a ras mohou mít jiný pohled na matematiku, který nemusí být bělochům vůbec přístupný a který musí běloši respektovat, aby nebyli rasisté.

Další symptomy války proti Západu, které Murray analyzuje, ponechám zájemcům k samostudiu. Dočtou se například o historických auditech univerzit, knihoven a galerií, dekolonizaci literatury, hudby, ale i zahradnictví. Velmi zajímavou pasáž tvoří třeba rozbor nařčení, že způsob notového zápisu, který se používá na Západě, je „kolonialistický reprezentační systém“.

Murray ale nepodává výčet různých aspektů války proti Západu jen proto, aby ve čtenářích vyvolal pocit absurdity – celá řada lidí na nich totiž nic absurdního nespatří -; jeho cílem je také obhájit, že toto hnutí popisuje Západ tendenčně, bez vědomí širšího kontextu a hlavně na něj aplikuje neadekvátní kritéria hodnocení.

Za prvé, všechny hříchy Západu, na kterých jeho kritikové zakládají jeho nekonečnou vinu, lze dohledat také u jiných civilizačních celků, mnohdy v horší podobě. Například počet otroků, kteří směřovali do arabských zemí, byl větší než množství, které bylo převezeno přes Atlantik. Arabové své otroky však většinou kastrovali, což paradoxně znamená, že dnes nejsou žádní jejich potomci, kteří by mohli vznášet nároky na reparace. Rasismus existoval a ve velké míře stále existuje rovněž v Africe, na Blízkém i Dálném východě. Imperialismus není jen atributem západních historických velmocí, ale také Ruska a Číny.

Za druhé, kritikové západní civilizace na ni aplikují dvojí metr. Výše uvedené hříchy jiných civilizací jsou přehlíženy nebo bagatelizovány. Arabský otrokářský systém údajně nebyl tak špatný, protože, řečeno woke slovníkem, „respektoval diverzitu“ – zotročováni byli lidé napříč rasami a etniky, nejen černoši. Na transatlantickém obchodu s otroky nenesou žádný díl viny Afričané, kteří své sousedy chytali a do otroctví prodávali. Vinni jsou jen ti, kteří je převáželi a kupovali. Reparace jsou požadovány výhradně za hříchy Západu. Po Turecku nikdo nežádá, aby kompenzoval oběti nespravedlností Osmanské říše.

Za třetí, snaha objektivně a kriticky posoudit „etiku imperialismu“, skutečnou versus deklarovanou újmu, kterou západní kultura menšinám způsobila, případně posoudit, zda tato újma nebyla historicky už vykompenzována civilizačními výdobytky Západu, se chápe jako další projev rasismu, nadřazenosti a imperialismu. Kromě toho, žádné výdobytky Západu přece nejsou – Západ vyprodukoval pouze zlo a jeho prohřešky nelze splatit žádnou mírou dobra.

Za čtvrté, zatímco se Západ takto bičuje a posiluje v sobě pocit špatného svědomí z vlastní prohnilosti, další mocnosti a rádobymocnosti si jen mnou ruce a využívají tuto sebedestrukci k vlastnímu prospěchu. Zástupci „ctnostných“ režimů jako Rusko, Čína, Írán, Sýrie či Venezuela s oblibou využívají platformu OSN k tomu, aby kritikou stavu lidských práv na Západě odváděli pozornost od zrůdností, které páchají na vlastních občanech.

A s tím souvisí bod poslední. U žádné jiné mocnosti k podobné sebereflexi vlastních dějin nedochází. Od Ruska ani Číny neslyšíme zpytování svědomí za svou minulost, která také nebyla nijak hezká. Západní země jsou jediné, které byly kdy schopny přijít s myšlenkou svobody a rovnosti pro každého a začaly tuto myšlenku společensky implementovat. Že to dělaly nedokonale a stále je před nimi dlouhá cesta, je nepochybné. Ale ani tím se žádná jiná civilizace nemůže pochlubit.

Murray proto vyjadřuje znepokojení nad tím, že destruktivní úsilí progresivní levice přichází v době, kdy se menšiny, za jejichž práva tento proud bojuje, mají nejlépe za celou historii lidstva, a v zemích, které historicky učinily nejvíc pro to, aby se marginalizovaní lidé měli lépe. Přílišná samolibost? Další projev nadřazenosti? Ne. Stačí se podívat na migrační toky. Pokud je Západ prorostlý rasismem a bílou nadřazeností, proč nevidíme přívaly afrických a arabských migrantů do Ruska a Číny?

Závěr knihy věnuje Murray návrhům, jak může člověk, který nehodlá přistoupit na tak jednostrannou interpretaci západní civilizace, reagovat. Nebudu jeho řešení spoilovat. Místo toho nechám promluvit satiru, o kterou si tato hysterie přímo říká. Slavní Monty Python už před léty na podobnou kritiku Západu svým osobitým stylem odpověděli – ve filmu Život Briana, kde si vůdce Lidové fronty Judeje (neplést si s Judskou lidovou frontou!) stěžuje na římskou okupaci.

Monty Python’s Life of Brian: What Have the Romans Ever Done for Us?!