Tichá francouzská inspirace na víkend

Němečtí filozofové (též my a Odon Tříška) mají k téměř všude přítomnému hluku zdrženlivý, prchavý až prchlivý postoj. Mezi francouzskými filozofy nalezneme takové, pro něž je klid bez vášní, obstarávání, rozptýlení a uplatnění (což jsou aktivity spojené se zvuky a hlukem) nesnesitelný, pro které je úplný klid naopak smrtí. Takové, kteří se děsí ticha, které vyvolává mlčení: „Když uvažuji o krátkosti svého života, pohlceného v předcházející i následující věčnosti, o malém prostoru, který vyplňuji, o i tom, který vidím, pohříženém v nekonečné nesmírnosti prostorů, kterých neznám a které neznají mne: děsím se a divím, že jsem zde a ne jinde; neboť není důvodu, proč zde a ne jinde, proč nyní a ne jindy. Kdo mě sem postavil? Z čího rozkazu a řízení bylo mi určeno toto místo a tato doba? (...) Věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí“ (Pascal, B. Myšlenky. Praha 1932, s. 77-78). A jak jsme si vzpomněli právě na Pascala? Protože nakladatelství Vyšehrad vydalo pod názvem „Veřejní nepřátelé“ (2022) korespondenci stále nepodvoleného Michela Houellebecqua a filozofa Bernarda-Henri Lévy. V jejich dopisech naleznete komentáře k francouzským i německým filozofům, historickým i nedávným událostem (orig, vyšel 2008), nahlédnete do zpřístupněných kousků jejich biografie, zvíte něco o jejich intelektuálních a filozofických inspiracích a uzříte, jak a proč se může někdo stát veřejným nepřítelem. A při četbě vám padne zrak i na jejich komentáře k Pascalovým Myšlenkám.